Šmarda jako Poche. Ustoupí ČSSD Zemanovi podruhé?

15. 8. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Zatím je situace tak nějak nepřehledná, i když v zásadě stojí na jednoduché premise: prezident nejmenuje kandidáta ČSSD ministrem kultury. Zdá se mi, že během bránění pozice minulého ministra kultury, pana Staňka, Hrad pochopil, že se mu naskýtá skvělá příležitost, jak dostat ČSSD z vlády a dotlačit Andreje Babiše k vládnutí s SPD.

Těch pohledů je více. Mně vždy šlo především o otázku, co bude s ČSSD, neboť je jasné, že je důležité, aby strana tohoto typu v ČR byla i v budoucnosti. Navíc kdo jiný má vzít Babišovi ty voliče, na kterých nyní stojí, tedy bývalé voliče ČSSD? Okamura? Je to podle mého soudu mnohem vyšší priorita než bránění případné rekonstruované vládě, která bude pod kuratelou prezidenta. Otázka je, co si představíme pod takovou rekonstruovanou vládou a její činností.

 

To je ovšem širší perspektiva. V čem mi připadá současná situace nepřehledná, jsou různá vyjádření představitelů ČSSD. Kandidát sociální demokracie Šmarda včera řekl Českému rozhlasu, že když jeho strana tak dlouho usiluje, aby se stal ministrem, tak ji přece nepodrazí a bude na svém nároku na ministerstvo kultury trvat. Stejně tak předseda strany Hamáček jasně řekl, že nebude žádného jiného kandidáta navrhovat. Naopak dnes ráno místopředseda Netolický v Radiožurnálu rozjímal nad tím, že není normální, aby vláda padla kvůli sporu o post ministra kultury, a že je to na panu Šmardovi.

Než jsem slyšel pana Netolického, myslel jsem si, že ČSSD se chystá na nevyhnutelný odchod z vlády, k němuž ji donutí situace, kdy bude premiér obžalován v kauze Čapí hnízdo. Rozhodnutí o obžalobě má být do konce srpna, aspoň podle slov vrchní státní zástupkyně Bradáčové. Říkal jsem si, že ČSSD může být neústupná, protože odejít bude muset tak jako tak. Z Netolického mám naopak pocit, že se sociální demokraté chtějí vydat stejný směrem jako v případu pana Poche, tedy prezidentovi ustoupit a vládu udržet. Bez ohledu na své preference a na svou budoucnost.

Slyšel jsem včera v Českém rozhlase Plus několik diskusí a úvah nad tím, zda prezident jedná v rámci Ústavy. To mi nepřijde tolik podstatné. Verdikt v takové věci může vynést pouze Ústavní soud podle jasných pravidel právního státu, která v současné politické situaci brání tomu, aby se věc k Ústavnímu soudu vůbec dostala. Podstatný je politický rozměr především ve vztahu k budoucnosti. Sněmovní volby, i ty řádné, jsou už nadohled.

Bude Andrej Babiš usilovat o předčasné volby? Ustoupí prezidentovi a bude vládnout s SPD a KSČM (a Foldynou a Klausem ml.)? A co ČSSD? Bude se držet ve vládě za každou cenu? To všechno je velmi nejasné. A co středopravicová opozice a ODS? Jsou tyto strany v kondici, aby vyhrály volby? Dnes se zdá, že jediný relevantní politik v České republice, kterému se musí všichni podřídit, je Miloš Zeman. A to ještě, zatím, nemá ve svých rukou Sněmovnu.

Jediný způsob, jak prezidenta dotlačit do bezvýznamnosti, je mít jasnou většinu ve Sněmovně, která bude proti němu. Andrej Babiš dokázal v roce 2013 odmítnout lánského pučistu Haška a postavil se za Zemanem nenáviděného Sobotku. Co se od té doby změnilo? Sociální demokracie, Ano a KDU-ČSL měly tehdy většinu ve Sněmovně, které nemohl prezident vzdorovat. Dnes je sociální demokracie na kolenou, její poslanecký klub se rozpadá, její vláda s Ano je menšinová, opřená o komunisty. Navíc Babiš je pod tlakem trestního stíhání, jeho voliči jsou bývalí voliči ČSSD (to v roce 2013 ještě stál zejména na bývalých voličích ODS), kteří jeho spojenectví se Zemanem oceňují, a Babiš dobře ví, že Zeman ho může držet v křesle premiéra i po případných patových volbách, o udělení milosti nemluvě. 

0
Vytisknout
8405

Diskuse

Obsah vydání | 16. 8. 2019