Sociální demokracie mezi Babišem, komunisty a Bohumínským usnesením

13. 3. 2017 / Václav Chyský

                                                                                                                                                                  

Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého  sjezdu ČSSD  o nepřípustnosti spolupráce sociální   demokracie  s extrémistickými  politickými stranami. Vylučuje  spolupráci se SPR-RSČ, SČK, KSČM, MNS, LB a SDL.

Bohumínské usnesení

 Přejde vás smích.  My se do Moskvy chodíme učit, víte co? My se od ruských bolševiků chodíme učit  jak vám zakroutit krk.  A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistři.

Klement Gottwald: První parlamentní projev 21. prosince 1929 

Jde o velmi dezorientační formu výuky dějin (Československo mezi roky 1948 až 1989)

Marta Semelová, poslankyně KSČM

 

Historie se sice neopakuje, ale jsou dějinné konstelace, které nás nabádají, abychom zbystřili pozornost a neupadli do dřívějších fatálních zádrhelů.  Mám na mysli náznaky premiéra Sobotky a  Miloše Zemana o vyčpělosti Bohumínské smlouvy a tudíž o možné povolební koaliční spolupráci s komunisty. Premiér mi připomíná zoufalého štvance, kterého volební poradci nutí odhodit glotové rukávy solidního úředníka a nahradit je–i verbálně–siláckými gesty. Noční můra ho zmítá mezi Babišem a komunisty a neví jak najít cestu ven.  Je neuvěřitelné, jak se i mezi vzdělanými lidmi ztrácí historická pamět o vztahu sociálních demokratů a komunistů. Podívejme se do minulosti, jaké následky mělo pro socíální demokracii a tím i pro česko(slovenskou) společnost sbližování s komunisty. Pokusím se klíčové střety obou stran v krátkosti  připomenout.


Sociálně demokratická strana je právem hrdá na to, že byla nejstarší politickou stranou v  Habsburské monarchii. Přes smrtelné pády a znovuzrození se dožívá požehnaných 143 let. První sjezd sociálně demokratické rakousko-uherské strany se uskutečnil v roce 1874, ale již 1878 došlo pod vlivem sílících nacionalistických vlivů v hostinci U kaštanu v pražském Břevnově k založení organizačně samostatné Českoslovanské sociální demokracie v rámci celorakouské Sociálně demokratické strany. Idea internacionalismu se drolila. Na půdě českých zemí vyrostly strany dvě–česká a německá. Podle jazykového klíče žilo v Předlitavsku 10 národů a tomu se přizpůsobovalo i národnostní složení politických stran, zastoupených v Říšské radě i ve Sněmu království českého.

Za první světové války byla sociálně demokratická strana loajální k Rakousku–Uhersku, ale odmítala ozbrojenou účast na válečném konfliktu. Stranickým  vůdcem byl tehdy přesvědčený austromarxista Bohumír Šmeral s vizí přeměny rakouského soustátí na parlamentární demokracií. Proto odmítal vytváření nových středoevropských států a tím i Československa, protože nevěřil v jejich stabilitu. Versailleský systém skutečně nepřežil dvě dekády.

V roce 1921 se Bohumír Šmeral podílel na odštěpení nově založené komunistické strany od sociální demokracie. Na rozkol obou marxistických stran sociální demokracie těžce doplatila odchodem mnohých členů ke komunistům.  Při prvním sjezdu KSČ v únoru 1923 čítala strana 132 000 členů a tak stala se jednou z největších evropských komunistických stran. Další oslabení sociálně demokratické strany následovalo po neúspěšných volbách 1925, kdy se sociální demokracie opět rozdělila na stranu českou a německou.

KSČ je mistrem orwellovského výkladu dějin. Mnoha československým generacím byla sovětská politika předkládána jako heroický boj Slovanů proti nacizmu. Ve velké vlastenecké válce 1941 Stalin oprášil staré slavjanofilství v Rusku a ostatních slovanských zemích, osvobozených okupovaných Hitlerem.  Ruské vlastenectví bylo oslavováno jako za carského samoděržaví. Stydlivě je zamlčován německo-sovětský  pakt z 24. srpna 1939 o neútočení a rozdělení oblasti vlivu v Evropě, což mělo vzápětí za následek  rozdělení poraženého Polska  na německou a sovětskou okupační zonu. Pravou tváří sověty propagandisticky zneužívané slovanské vzájemnosti byly vraždy 4400 polských zajatců v Katynu. Celkem bylo zavražděno na Stalinův rozkaz 22.000–25.000  polských vojáků, převážně důstojníků. Katyn byl vydáván za nacistické zvěrstvo.  Likvidace elit byla společná jak nacistům tak komunistům.

Po druhé světové válce měla česká sociální demokracie 370 000 členů. Po komunistickém puči v roce 1948 jich do KSČ přešlo pod nátlakem i z politického prospěchářství téměř 320 000.   200 000 sociálních demokratů slučovací přihlášku odmítlo. Čeští komunisté nastolili režim za podpory velké části obyvatel. Celkově dosáhl počet členů KSČ kolem dvou milionů. Byli všichni přesvědčenými marxisty, nebo je pudily jiné pohnutky? Pod „Musílkem“, jak byl nazýván stranický odznak se často skrýval oportunismus a strach.

Promyšleným systémem komunistů, pro likvidování a diskreditování konkurenčních stran bylo nasazování koupených nebo pohrůžkami vydíratelných lidí,  kteří měli za úkol zevnitř tyto strany rozkládat  a jako pátá kolona sloužit komunistům při přípravě k převzetí moci. Takové akce byly předem dlouhodobě připravovány.  Komunistickými trojskými konmi byly nejvíce postiženi národní socialisté a sociální demokraté.  (1) Někdy mám dojem, že systém páté kolony se používá i dnes,

Jedním ze skrytých agentů v sociální demokracii byl Zděnek Fierlinger, který zastával v letech 1937-1945 funkci velvyslance v Moskvě. Převládá domněnka, že se tam stal agentem sovětské tajné služby NKVD.  Těsně před koncem druhé světové války byl zvolen předsedou československé exilové vlády.  Byl vůdcem tzv. „ levého křídla“ sociální demokracie, které usilovalo o co nejtěsnější spolupráci s KSČ. V listopadu 1947 byl po sporech o další politickou orientaci strany z předsednictva vyloučen. Jako komunistický trojský kůn byl hlavním iniciátorem likvidace Sociální demokracie a jejího převedení do KSČ.

Prezident Beneš neměl ve svém soukromém životě mnoho přátel, snad jedinými byla právě rodina Fierlingerova. V Sezimově Ústí sousedily jejich vily, stýkali se společensky a rodinně. Beneš Fierlingerovi  dlouho neochvějně věřil. Teprve v kritických únorových dnech 1948, na úplném sklonku života pochopil, že byl podveden nejen komunisty, ale i Zděnkem Fierlingerem. Václav Černý Beneše navštívil v březnu 1948. Zapsal si Benešův výrok o komunistech a o Moskvě, „že jsou to lháři a ničemové“. Beneš však byl nejvíce zklamán svým sousedem Fierlingerem: „ Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě.“ (2) )To muselo být strašné prezidentovo pozdní procitnutí  na smrtelné posteli.

 V tajném vzkazu, který Beneš poslal 14 dní před svou smrtí přátelům do exilu, Beneš píše :“ oni (komunisté) všichni bez vyjímky lžou. Je to obecný rys všech komunistů, obzvláště Rusů. Mým největším omylem bylo, že jsem až do poslední chvíle nechtěl věřit, že Stalin mi cynicky a chladnokrevně lhal, jak v roce 1935, tak i později, a že jeho záruky, dané mně a Masarykovi, byly vědomým a záměrným podvodem.“ (3)

 

Sociáldemokratismus se stal pro komunistický režim pojmem zaprodanců kapitalismu a byl větším ideologickým nepřítelem komunistů, než tak zvané buržoazní strany. Během komunistické vlády bylo uvězněno několik set sociálních demokratů. Vzorec sjednocování Sociální demokracie s komunistickou stranou byl praktikován, až na malé odchylky,  ve všech zemích, okupovaných sovětskou armádou. V našem nejbližším sousedství v Německé demokratické republice se obě strany sjednotily již v roce 1946 pod jménem Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED). Členové strany, kteří se sjednocení, vlastně likvidaci bránili, byli uvězněni. O drsných podmínkách života v tomto státě se píše v jiných dokumentech.

Ptám se, zda je možné uvažovat o koalici se stranou, která uvrhla do vězení 280 000 občanů, 80 000 nevolníků poslala do pracovních táborů bez soudu, 234 občanů odsoudila třídní justicí k smrti? V koncentračních táborech a věznicích zahynulo 4 000 lidí, 300 jich zemřelo ve vyšetřovací vazbě. 60 000 pétépáků odsloužilo vojnu u pomocných technických praporů a do Sovětského svazu bylo odvlečeno 281 občanů  (jiný údaj vyčísluje 327 jmen) . (4,5) Mezi lety 1950 -1989 činil migrační úbytek ilegálním exilem 485 000 osob.

Při ilegálních pokusech o překonání československé státní hranice bylo usmrceno 276 zdokumentovaných osob, nejen Čechů. I mezi pohraničníky byly vysoké ztráty nejen při odminovávání státní hranice, ale jsou dokumentovány též deprese s následnými sebevraždami. (6)

Stojí za zmínku, že podobně jako v České socialistické republice zaplatilo životem na berlínské zdi za pokus o odchod na západ 139 osob, 8 vojáků v pohraniční  službě a jeden západoberlínský policista. Proti  277 útěkářům bylo vedeno 131 procesů, které z poloviny končili odsouzením.(7)

Jedním průvodních jevů Sametové revoluce 1968 bylo probouzení občanské společnosti a nesmělé snahy o vytvoření parlamentární demokracie, jejímž znakem je konkurence názorů a tím i soutěž  politických stran. Z ujařmení se hlásila k životu i komunisty spolknutá Sociální demokracie. Komunističtí funkcionáři jak v polytbyru, tak i na okresech byly tímto vývojem zaskočeni, protože sociální demokracie měla punc heretiků, tříštící boj dělnické třídy za spravedlivý společenský řád. Nepřekvapuje, že mezi největší odpůrce znovuzaložení Sociální demokracie patřil její bývalý předseda Zděnek Fierlinger.  Ani Dubček, Kriegel a Smrkovský se s obnovou strany neztotožnovali. Podle jejich názoru se jednalo o pokus k  návratu k poměrům před únorovým převzetím moci a proto bylo  (násilné) sjednocení obou stran nezvratitelné. (8) Potom přišla bratrská vojska.

Dnes si KSČM nasadila jinou masku, změnila rétoriku, nekroutí politickým oponentů krkem,  tváří se strejcovsky bodře a to jí v době alternativních pravd a fake news, rozšiřovaných neindetifikovatelnými moderními mediii, docela dobře prochází. V době vlády dělníků, rolníků a pracující inteligence musel každý, kdo na sebe dbal, procházet stranickým školením, jehož základem byly poučky historického materializmu a dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Dnešní KSČM, která se stále ještě hlásí ke své předchůdkyni KSČ, je v tomto směru ideologicky benevolentnější. Ve svém programu uvádí stroze, že její ideologický základ tvoří neomarxismus, aniž dál tento pojem vysvětluje. Měla by straníkům vysvětlit, že se neomarxismus ostře distancuje od třídního násilí ideologie marxismu leninismu, jako brutální nosné politické praxe v celém bývalém východním bloku a ne nostalgicky vzpomínat na staré dobré časy, jak to vidíme u mnohých straníků ještě čtvrt století po pádu neschopného režimu.

Důvodem k nostalgii po komunistických časech je, že padesátá léta Stalinského barbarizmu  jsou pro střední a mladší  generace příliš vzdálená a proto spojují komunistickou vládu s již ideologicky degenerovanou normalizací, kdy se mohlo prchnout před vykotlaným systémem na chalupy, což bylo v době obtížných příslibů na zahraniční cesty specificky českým náhradním fenoménem.  Pohled na fotografie na křídovém papíru Neckermanova katalogu skýtal iluzi spojení se světem a  Švejkovské“ To chce klid“ a „ Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu „ dávalo pocit pohody, na rozdíl od současné hektiky. Není dovoleno generalizovat, ale značná část české populace si na to zvykla. Ještě dnes slyšíme dozvuky.

Jezdíme ve druhé, ba ve třetí  evropské třídě.  Dokonce i dovážené potraviny v postkomunistických státech mají nižší kvalitu, za což nejsou odpovědni jen manažeři zahraničních řetězců, ale i české instituce. To znamená, že i čtvrt století po pádu berlínské zdi, Češi nezískali plnohodnotné evropské sebevědomí. I odpor k Bruselu, vyjadřovaný ve sněmovně a čtenářských, ne vždy korektních komentářích (my a oni v Bruselu), je následek podvědomých komplexů méněcennosti, zaviněných půlstoletou komunistickou izolací od Evropy.  Již delší dobu uvažují evropští politici o Evropské unii dvojí rychlosti. Tato idea nabývá stále konkrétnějších forem. Jsem zvědav, pro kterou rychlost se česká vláda, politické strany a veřejnost rozhodne, nebo jestli tam nakonec nehodí zpátečku.

Největším hříchem však bylo, že KSČ zavlekla Československo s tisíciletou přináležitostí k západoevropské kultuře do bytostně cizí byzantské kulturní oblasti ruského samoděržaví. Půl století onoho vlivu stále ještě tkví v mentalitě české společnosti. Čeští politici a odborníci neskrývají skutečnost, že ve srovnání se západními rozvinutými státy, postkomunistické společnosti stále ještě pokulhávají. Málokdy však slyšíme zdůvodnění, že příčina spočívá v dlouholetém neschopném hospodářském systému, který navíc vymýtil občanskou účast na věcech veřejných. Z aktivních občanů se stali obyvatelé, kteří nechodí ani k volbám.  

České země byly už od prvních Přemyslovců (autonomním) článkem středověké Římské říše a pod vlivem západoevropské kultury. . Rakouské Předlitavsko (Cislajtanie), do kterého patřily i České země, a tím i první republika, byly formovány specifickou středoevropskou kulturou. (9)

Razítko východní Evropy  dostalo Československo teprve za komunistů. Mnoho občanů se z toho dodnes nemůže vymanit.

O tom všem by měla Sociální demokracie přemýšlet, než příjme bratrské objetí

Poznámky:

1.Toman Brod: Osudný omyl Edvarda  Beneše 1939-1948, Academia, s,620, ISBN 80-200-0971-X,

2.Edward Beneš: Wikipedie

3.Ferdinand Peroutka: Byl Dr. Beneš vinen? Masarykův demokratický svaz, Paříž 1949

4. Karel Kaplan: Nekrvavá revoluce.  Mladá fronta, Praha,  1993, S. 226

5. Václav Chyský: Exil jako důsledek totalitarismu. Úvahy emigrantovy. I. část, Střední Evropa. Politická revue. Svazek 119.    02./2004.

6. .Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948-1989. Ústav pro studium totalitních režimů.

7. Zentrum für Zeithistorische Forschung: Zwangsvereinigung von SPD und KPD zur Sozialistischen Einheitspartei Deutschlands SED

8. Radio Praha, Pražské jaro 1968 a probuzení občanské společnosti, Rubrika Historické obzory III

9. .Václav Chyský: Po stopách konceptů střední Evropy se zaměřením na „ Mitteleuropu“ Friedricha Naumanna, Střední Evropa, revue pro středoevropskou kulturu a politiku, 25, 2012, s. 12-15

 

               

 

 

 

0
Vytisknout
1034

Diskuse

Obsah vydání | 15. 3. 2017