Čína, Evropa, Rusko a nová geopolitická dělící linie:

Antiosvícenství a velmoci

15. 3. 2017

I na vrcholu sporů vyvolaných iráckou válkou jim samotná vehemence sporů dodávala kvalitu rodinné hádky. Institucionalisté, liberální intervencionisté, neokonzervativci a další soupeřící ochránci univerzalistického plamene se z větší části přeli o to, jak, spíše než zda, by měly být šířeny liberálně demokratické principy.

Od zvolení Donalda Trumpa mají transatlantické spory velmi málo společného s rodinnými poměry. Zmatení a hluboké znejistění bylo v Evropě převažující reakcí. Ačkoliv mnohé se týkalo samotného Trumpa, evropští politici se také snažili zjistit záměry těch v administrativě, kdo jsou uprostřed chaosu schopni sledovat soudržnou agendu. To se ukázalo jako nepříliš zklidňující. I když evidentně existují ministři a vysocí úředníci, kteří reprezentují mainstreamovou americkou politickou tradici, politická DNA postav, které nejúčinněji využívají prezidentových instinktů, není jen neliberální, ale ze své podstaty otevřeně protiosvícenská: Nativistická, etnonacionalistická, protiracionalistická a nepřátelská vůči mezinárodním institucím, inteligenci a seznamu nepřátel, který byl společným rysem reakcionářských politických hnutí od počátku 19. století.

Na rozdíl od konzervativní politické tradice, kterou odmítá jako příliš přizpůsobivou, tato forma politiky je naprosto revoluční. Společně s protějšky v Rusku a na evropské krajní pravici prosazuje zvrácení pokrokových sociálních změn, svržení "globalistických" institucí a staví "vůli lidu" proti právním a politickým překážkám populistického antiliberalismu. Udržuje také temný symbiotický vztah s jinou skupinou revolučních věřících v představovanou utopickou minulost: S islamistickými extrémisty, kteří mají funkci legitimizující omluvy pro velkou část jednání knzervativních revolucionářů a jejichž tvrzení o civilizačním konfliktu je opakováno a přeháněno.

Pro evropské politiky taková konstelace protiosvícenských sil představuje hrozbu. I když v posledních měsících přirozeně vznikly debaty ohledně NATO, amerických závazků vůči spojencům a evropských výdajů na obranu, je to americký přístup k Evropské unii, co představuje lakmusový papírek v testu zjišťujícím, zda Evropa čelí nepřátelské ideologické agendě. Pro ty kdo považují EU za osvícenskou instituci par excellence, mírový projekt, který zabránil, aby se kontinentu zmocnili duchové minulosti, jsou vyhlídky na spojení USA se silami, které chtějí EU zničit, nelehkou výzvou. To bylo nedávno dramatizováno Wolfgangem Ischingerem, střízlivým bývalým německým velvyslancem v USA, který prohlásil, že pokud by Washington opustil svou tradiční podporu evropské integrace, znamenalo by to "formu nevojenského vyhlášení války".

Evidentně se doufá, že se ukáže jako možné spolupracovat s mainstreamovějšími prvky v administrativě a Kongresu, aby došlo k omezení nejdivočejších Trumpových excesů, a pokračovat ve spolupráci v mnoha oblastech sdílených zájmů. V každém případě existují všechny důvody myslet si, že jakákoliv "protiunijní" agenda bude sledována neobratně, ať už proto, že je zakotvena ve fantastické představě Evropy jako kontinentu zničeného terorismem a pokrytého "no-go" zónami, nebo prostě kvůli velmi omezenému chápání toho, jak evropská politika a samotná EU fungují.

Ale na nic z toho nelze spoléhat a evropská úzkost spočívá právě ve faktu, že na stole jsou všechny prvky mnohem horších dopadů. V případě brexitu už Evropané viděli xenofobní, úmyslně zavádějící politickou kampaň založenou na nepřátelství vůči elitám a cizincům, která se vynořila z okraje pravicové scény, aby katalyzovala vystoupení jednoho z hlavních států EU. "Neliberální demokracie" Střední Evropy se ustavily v rámci EU bez účinné sankce. Letos proběhnou významné volby a dokonce i vítězství proevropských sil v Německu a Francii by bylo spíše hrou o čas než nalezením dlouhodobých řešení sociálních a politických výzev, jimž západní demokracie čelí.

Navíc rizika pro Evropu představovaná protiosvícenskou agendou Bílého domu se neomezují na specifické prvky spojené s EU. Existují vážné obavy ohledně nebezpečí, jaká může přinést americká obchodní politika globálnímu obchodnímu řádu, který byl záměrně vytvořen na základě poučení z 30. let. Pokud samozvaní "ekonomičtí nacionalisté" v USA prosadí svou, postoj administrativy vůči obchodním deficitům, dodavatelským řetězcům a WTO může znamenat vážnou hrozbu ekonomickému systému, na němž je založena evropská prosperita.

Od listopadu se nejčastěji ozývá otázka, jak mohou Evropané udržet liberální mezinárodní řád bez oddaného amerického partnera. Odpovědi představují variace na téma spolupráce s dalšími demokraciemi a sympatizujícími částmi americké administrativy ve snaze udržet věci čtyři roky pohromadě, než bude moci normálnější americký prezident věc opět převzít do svých rukou. Není to ale odpověď, za kterou by stálo naprosté přesvědčení. Teoreticky zdroje hlavních demokracií mohou lecčeho docílit, kdyby byly kolektivně spravovány. Ale kromě jasných obtíží spojených s takovým úkolem má většina zmíněných zemí již teď mnohem méně ambiciózní cíle než udržování liberálního řádu na globální úrovni. Pro řadu Evropanů je udržení liberální demokracie doma, odvrácení přímých bezpečnostních hrozeb, udržení EU pohromadě a stav, kdy se globální ekonomický a bezpečnostní řád nerozkládá příliš znatelně dost velkým úspěchem pro příští čtyři roky. A nevyhnutelně se značná část evropské debaty ohledně této omezené agendy týká Číny.

Dokonce i dnes existuje pochybné úsilí považovat Čínu za dávnou konfuciánskou meritokracii toho typu, který podněcoval imaginaci raně osvícenských evropských myslitelů, a taková Čína zjevně neexistuje. Argument je umírněnější: V období hrozeb ze strany reakcionářských povstalců není Čína na rozdíl od Ruska mocností, která považuje osvícenský projekt za svého nepřítele a politické výzvy, jimž Západ čelí, za příležitost zničit systém.

Ve výsledku tedy v Evropě potichu probíhá debata o tom, jak by měl v nových časech vypadat vztah s Pekingem. V danou chvíli je tato debata dosud druhotná ve vztahu k širší otázce, jak by měli Evropané fungovat ve světě, jehož liberální angloamerická páteř se rozpadla.

Ale není pochyb, že Evropa v řadě oblastí svých klíčových zájmů skutečně potřebuje partnery, s nimiž může počítat, kteří sledují základní racionální principy a nesnaží se aktivně podvracet existující systém. To je laťka postavená velice nízko, ale není jisté, zda ji Spojené státy za Trumpa dokážou překonat. Proto existují vyhlídky na to, že Evropané diskrétně posunou důraz ze spolupráce s USA na udržování liberálního mezinárodního řádu ke spolupráci s kteroukoliv mocností, která jim pomůže odrazit protiosvícenské síly, jež právě vypadají jako největší hrozba evropské budoucnosti. V tuto chvíli považují Rusko za mocnost, která sleduje jednoznačně protiosvícenskou agendu. Spojené státy jsou zmítány vnitřními boji o to, zda protiosvícenské síly budou moci ve vládě prosadit protiosvícenskou agendu. Čína je jistě neliberální a autoritářská mocnost, ale není protiosvícenská. A pokud politickou bitvu ve Washingtonu vyhraje špatná strana, postoj k osvícenství se může ukázat jako geopolitická dělící linie, na níž opravdu záleží.

Podrobnosti v angličtině: ZDE