30. 7. 2026 / Daniel Veselý
„Všichni už jsou naštvaní a chtějí konec války. Kdybych přijel na hranice, okamžitě by mě TCK (ukrajinští verbíři) nacpali do dodávky a šupem poslali na frontu. Domů může jen moje manželka.“ To je postoj jednoho mého známého Ukrajince, který raději v ČR tvrdě pracuje na stavbě. Koneckonců tyto názory podle loňského výzkumu agentury Gallup zastává 66 až 69 procent respondentů. Nemalá část z tohoto reprezentativního vzorku je otevřená územním ústupkům Rusku. Boj do vítězného konce podporuje pouze 24 procent dotázaných.
Ukrajinská veřejnost je vyčerpána neustálými ruskými útoky a nelegálním záborem ukrajinského území. Touha po složení zbraní je proto logickou volbou. Neochotu mnohých ukrajinských mužů zemřít v opotřebovávací válce podtrhují i červencové výtržnosti namířené proti brutálním praktikám TCK ve Lvově. Hovoříme o městě, které bylo vždy centrem radikálního odporu proti Kremlu.
V českém mainstreamu už déle než čtyři roky dominuje válečný optimismus doprovázený reportážemi o neochvějném odhodlání Ukrajinců bojovat proti ruskému agresorovi až do vítězného konce. Skutečnost je však zcela odlišná. Liberální hlasy v čele s komentátory, jako jsou Vojtěch Boháč, Adam Sybera, Bohumil Kartous, Vlastislav Bříza a další, vytvořily narativ o stoprocentním odhodlání porazit ruského Ahrimana. Nicméně údaje zveřejněné agenturou Gallup ukazují, že tito lidé hovoří pouze za čtvrtinu Ukrajinců.
V tomto klimatu, kde neexistuje prostor pro disentní názory podložené tvrdými daty, se vojenská realita zaměňuje za zbožné přání. Na druhou stranu, kdo by si nepřál vítězství Ukrajiny, zachování její územní celistvosti a vznik autonomie na Donbasu? Z morálního hlediska je to naprosto přirozené. Ačkoli dovedu pochopit idealismus výše jmenovaných, kteří strohou vojensko-politickou situaci vydávají za morální imperativ, nelze zavírat oči před krutou realitou. Odborníci oslovení časopisem Responsible Statecraft odmítají mediálně šířenou tezi o „vítězící Ukrajině“ s poukazem na územní realitu bojů.
Nejenže ve středoproudých médiích nikdy nedostane slovo analytik či komentátor, jenž nepodporuje proválečný kurz, ale žalostně absentují i hlasy tiché většiny Ukrajinců, kteří se odmítají chopit zbraně. Mýtus sjednoceného a bojovně naladěného národa rozbíjí ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko. Podle Iščenka už koncem roku 2022 tvořili většinu nových rekrutů do armády mobilizovaní jedinci, nikoli dobrovolníci. Již v roce 2022 se na sociálních sítích objevily kanály, které ukrajinským mužům pomáhaly vyhýbat se mobilizačním hlídkám tím, že sdílely informace o tom, ve kterých ulicích a ve kterých městech se náboráři pohybují. Volodymyr Iščenko a nezávislý novinář Peter Korotaev také analyzují třídní hledisko náborové strategie. Zatímco bohatí se mohou vykoupit úplatky, chudí nemají jinou možnost než se ukrývat nebo nechat odvléct na frontu.
Některé přední sdělovací prostředky informovaly o žalostné situaci v ukrajinských ozbrojených silách. Statisíce ukrajinských mužů svévolně opustily bojové útvary a zhruba dva miliony dalších se vojenské službě vyhýbají. Každý mohl zhlédnout otřesné videonahrávky zoufale se bránících mužů, kteří rezolutně odmítají bojovat. A kdo z českých liberálních komentátorů a analytiků se těchto nešťastníků zastává? Kdo tlumočí jejich obavy a strach?
A jak přinutit Ruskou federaci složit zbraně a vyjednávat? Rozhodně ne prostřednictvím útoků na ruské území. Kreml na tyto údery systematicky reaguje masivními útoky na ukrajinskou infrastrukturu s civilními oběťmi. Rusko už své požadavky předneslo v červnu 2024, přičemž v Anchorage o rok později hodlalo učinit malé ústupky. Liberálové operují s fatální nedůvěrou v cokoli, co by Rusko podepsalo, avšak „duch Anchorage“ je mrtvý, neboť Kyjev podle Marca Rubia odmítl navrhované parametry případné dohody. Po Západem zmařených jednáních v Istanbulu na jaře 2022 stále existovaly možnosti jednání, což detailně zmapoval list New York Times. Nicméně bylo zřejmé, že své nároky bude Moskva postupně stupňovat.
Stávající ukrajinské útoky zaštítěné NATO na ruské území poskytují ideologickou munici ruským jestřábům, jako jsou Nikolaj Patrušev a Alexandr Bortnikov. Nicméně jde o spektakulární údery, které Rusko na kolena nesrazí. Klíčová je situace na frontě, kde Kreml postupuje, i když pomalým tempem. Může to být i cílená strategie opotřebovávací války, nikoli totální neschopnost ruské okupační armády rychle dobýt Donbas. Rusko navíc blokuje Oděsu a další přístavní města, aby Kyjevu znemožnilo export a import zboží.
Ukrajina přirozeně vnímá ilegální ruskou agresi jako existenciální ohrožení. Totéž ale vnímá i Kreml, který konflikt chápe jako existenciální boj se Západem. Za studené války, kdy jsme se báli jaderného konfliktu, bylo nemyslitelné, aby se útočilo na Sovětský svaz. Obávám se proto eskalace, že nakonec kremelští jestřábi donutí pragmatického Putina třeba k útokům na logistické a zásobovací uzly nebo vojenské posádky NATO v Pobaltí. V úvahu by připadaly i útoky konvenčními zbraněmi na zásobovací uzly v Řešově a Přemyšlu.
A tomuto strašidelnému scénáři bychom se měli vyhnout za každou cenu. Avšak zdá se, jako by se NATO cíleně připravovalo na přímý válečný konflikt s Moskvou. A právě to hraje do karet jestřábím elementům v Rusku.
Diskuse