Al-Káida zeslábla, džihádismus se proměnil
11. 9. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
10 minut
Bin Ládin byl zabit v Pákistánu v roce 2011, jeho nástupce Ajmán az-Zawáhirí v Kábulu v roce 2022. Mezitím zmizela řada dalších představitelů původního vedení. Samotná centrální Al-Káida dnes podle mezinárodních bezpečnostních hodnocení není organizací s operační kapacitou srovnatelnou s obdobím před 11. zářím. Její vedení je slabší, komunikace obtížnější a značná část skutečné aktivity probíhá prostřednictvím regionálních organizací, které mají vlastní zájmy a často i značnou míru samostatnosti.
V tomto smyslu tedy válka vedená proti původní Al-Káidě přinesla výsledek. Organizace, která provedla útoky v New Yorku a Washingtonu, už dnes nepředstavuje stejný druh hrozby jako v roce 2001.
Komplikace začíná ve chvíli, kdy zaměníme úpadek jedné organizace za úpadek celého džihádistického prostředí.
Al-Káida totiž nebyla jediným možným organizačním tvarem radikálního islamismu. Její význam spočíval mimo jiné v tom, že poskytla určitou ideologii, zkušené kádry, mezinárodní kontakty a model, který bylo možné přizpůsobit místním konfliktům. Po roce 2001 se proto nestalo pouze to, že centrum bylo oslabeno. Současně rostla důležitost regionálních skupin.
Nejdůležitější případ vznikl v Iráku. Abú Musab az-Zarkáví nebyl původně součástí úzkého bin Ládinova vedení a mezi jeho představou války a strategií Al-Káidy existovaly značné rozdíly. Po americké invazi do Iráku však jeho organizace získala prostor v prostředí okupace, rozpadu státních struktur a rostoucího sektářského konfliktu. V roce 2004 Zarkáví přísahal věrnost bin Ládinovi a jeho skupina se stala známou jako Al-Káida v Iráku.
Al-Káida v Iráku byla po roce 2006 silně oslabena. Zarkáví byl zabit, sunnitské kmeny se proti džihádistům obrátily a kombinace iráckých a amerických operací organizaci zatlačila. Několik let se mohlo zdát, že je její příběh téměř u konce. Potom přišla syrská občanská válka.
Zbytky irácké organizace pod vedením Abú Bakra al-Bagdádího využily syrského konfliktu k nové expanzi. Z této fáze vznikl Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jeho vztah s Al-Káidou se postupně změnil z organizačního příbuzenství v otevřené nepřátelství. V roce 2014 vedení Al-Káidy oznámilo, že ISIS už není jeho součástí.
ISIS nebyl jednoduše pokračováním Al-Káidy pod jiným názvem. Organizace se lišily strategií, vedením i pohledem na to, jak má džihádistický projekt fungovat. Al-Káida obvykle preferovala delší časový horizont a snažila se nevytvářet příliš mnoho nepřátel najednou. ISIS vsadil na okamžité ovládnutí území, vyhlášení chalífátu a mimořádně demonstrativní násilí.
Na několik let byl právě ISIS podstatně významnější než Al-Káida. Ovládal rozsáhlá území v Iráku a Sýrii, spravoval města, vybíral daně, provozoval vlastní administrativu a přitahoval desetitisíce zahraničních stoupenců. Byla to zcela jiná forma džihádistické organizace než síť, která v roce 2001 organizovala teroristický útok ze základen v Afghánistánu.
Ani ISIS však svůj územní projekt neudržel. Mezinárodní koalice spolu s iráckými, kurdskými a dalšími silami postupně zlikvidovala většinu jeho území. Mosul padl v roce 2017 a poslední významné syrské území ovládané organizací v roce 2019. Bagdádí byl téhož roku zabit během americké operace.
Pokud bychom dějiny sledovali pouze podle jmen organizací a jejich vůdců, mohli bychom tedy od roku 2001 několikrát vyhlásit konec problému. Bin Ládin byl odstraněn. Zarkáví byl odstraněn. Bagdádí byl odstraněn. Územní chalífát přestal existovat. Jenže ozbrojený džihádismus se mezitím geograficky přesunul a organizačně rozdrobil.
Dnes už není jeho nejdůležitějším prostorem Afghánistán nebo samotný arabský Blízký východ. Stále větší význam získala subsaharská Afrika, především Sahel a Somálsko. Globální statistiky současně ukazují dvě skutečnosti, které se nevylučují: terorismus zabíjí globálně méně lidí než v době vrcholu ISIS, ale v některých částech Afriky zůstávají džihádistické organizace mimořádně silné.
Jednou z nich je Jama'at Nusrat al-Islam wal-Muslimin, JNIM, působící především v Mali, Burkině Faso a Nigeru. Formálně je napojena na Al-Káidu, ale její každodenní agenda je do značné míry regionální. Využívá slabosti místních států, nespokojenosti obyvatelstva, sporů mezi komunitami a špatně kontrolovaných venkovských oblastí. Její význam proto nelze pochopit jen z ideologie globálního džihádu. Stejně důležité jsou velmi místní otázky moci, bezpečnosti, půdy a vztahu obyvatel ke státu.
Podobný problém představuje somálský al-Šabáb, který je součástí sítě Al-Káidy od roku 2012. Organizace přežila mnohaleté vojenské operace somálských a zahraničních sil, udržuje vliv v rozsáhlých oblastech země a disponuje vlastním systémem výběru peněz a správy území. Ani zde nejde jednoduše o „Al-Káidu, která se přestěhovala do Somálska". Jde o místní organizaci s domácími kořeny, která se připojila ke globální značce.
Al-Káida na Arabském poloostrově, AQAP, zase využila dlouhodobého chaosu v Jemenu. Také její význam během let kolísal. Některá období představovala jednu z nejvážnějších mezinárodních teroristických hrozeb, jindy byla pod silným tlakem. Dnes stále existuje a zachovává si schopnost působit především v regionálním prostředí.
Vývoj v Afghánistánu vytvořil další paradox. Americká intervence v roce 2001 byla zahájena proto, že Tálibán poskytoval Al-Káidě útočiště. Po dvaceti letech americká vojska odešla a Tálibán se vrátil k moci. O rok později byl Zawáhirí zabit americkým dronem v Kábulu. Už samotná skutečnost, že vůdce Al-Káidy bydlel v afghánském hlavním městě, vyvolala otázky o rozsahu jejích vazeb na nový tálibánský režim.
To však opět neznamená návrat do roku 2001. Dnešní Afghánistán není jednoduše kopií země, v níž bin Ládin provozoval rozsáhlé výcvikové tábory. Tálibán má vlastní politické zájmy a současně bojuje proti místní větvi Islámského státu, ISIS-K, která je jeho protivníkem. Džihádistické prostředí tedy není jeden blok. Je plné konkurence, rozkolů a někdy otevřených válek mezi organizacemi, které západní publikum často hází do stejné kolonky.
To je možná největší rozdíl proti představám z počátku století.
V roce 2001 bylo snadné nakreslit schéma s Usámou bin Ládinem nahoře a Al-Káidou pod ním. V roce 2026 je mapa mnohem méně přehledná. Existují různé organizace spojené s Al-Káidou, různé organizace spojené s ISIS, skupiny měnící věrnost podle místních okolností a organizace, jejichž globální ideologická příslušnost vypovídá o jejich každodenní činnosti méně než konkrétní občanská válka, v níž působí.
Zajímavý je v tomto ohledu také syrský případ. Džabhat an-Nusra vznikla jako syrská organizace napojená na Al-Káidu. Její vedení se později od Al-Káidy oddělilo a prošlo několika organizačními proměnami. Ukazuje to, jak málo užitečné někdy je předpokládat, že organizace označená v určitém roce za pobočku Al-Káidy bude za deset let představovat totéž.
Právě tady měl Burkeův článek z roku 2006 jednu důležitou pravdu, která platí dodnes. Bin Ládinův širší politický projekt selhal. Nepodařilo se mu vytvořit masové globální muslimské povstání proti Západu. Džihádistické organizace zůstaly menšinovým fenoménem a velmi často zabíjely především obyvatele muslimských zemí. Přežila však metoda.
Místní konflikt lze propojit s globální ideologií, získat prostřednictvím ní finance, prestiž, kontakty nebo zahraniční bojovníky a současně vést válku, jejíž skutečné příčiny mohou být velmi místní. Právě tato schopnost vysvětluje, proč se džihádistické organizace mohou objevit v prostředí tak rozdílném, jako jsou Afghánistán, Irák, Sýrie, Mali a Somálsko.
Po pětadvaceti letech proto nedává příliš smysl ptát se, zda „válka proti teroru zvítězila". Záleží na tom, kterou válku a který cíl máme na mysli. Pokud bylo cílem zničit infrastrukturu Al-Káidy, která provedla 11. září, výsledek je z velké části pozitivní. Organizace byla výrazně oslabena, její vedení zdecimováno a útok srovnatelný s 11. zářím už na americkém území nezopakovala.
Pokud bylo cílem odstranit globální džihádismus jako politický a bezpečnostní fenomén, takový výsledek nenastal. Ne proto, že by Al-Káida nějak tajně vyhrála, ale proto, že jsme pod jedním názvem často sledovali několik různých problémů: teroristickou síť, místní povstání, občanské války, zhroucené státy a ideologii schopnou přesouvat se mezi nimi.
Pětadvacet let po 11. září tedy můžeme Burkeův titulek přečíst znovu a konstatovat, že byl v zásadě správný. Al-Káida opravdu zeslábla. Jen jsme tehdy ještě nevěděli, že to nebude totéž jako konec džihádismu.
V tomto smyslu tedy válka vedená proti původní Al-Káidě přinesla výsledek. Organizace, která provedla útoky v New Yorku a Washingtonu, už dnes nepředstavuje stejný druh hrozby jako v roce 2001.
Komplikace začíná ve chvíli, kdy zaměníme úpadek jedné organizace za úpadek celého džihádistického prostředí.
Al-Káida totiž nebyla jediným možným organizačním tvarem radikálního islamismu. Její význam spočíval mimo jiné v tom, že poskytla určitou ideologii, zkušené kádry, mezinárodní kontakty a model, který bylo možné přizpůsobit místním konfliktům. Po roce 2001 se proto nestalo pouze to, že centrum bylo oslabeno. Současně rostla důležitost regionálních skupin.
Nejdůležitější případ vznikl v Iráku. Abú Musab az-Zarkáví nebyl původně součástí úzkého bin Ládinova vedení a mezi jeho představou války a strategií Al-Káidy existovaly značné rozdíly. Po americké invazi do Iráku však jeho organizace získala prostor v prostředí okupace, rozpadu státních struktur a rostoucího sektářského konfliktu. V roce 2004 Zarkáví přísahal věrnost bin Ládinovi a jeho skupina se stala známou jako Al-Káida v Iráku.
Al-Káida v Iráku byla po roce 2006 silně oslabena. Zarkáví byl zabit, sunnitské kmeny se proti džihádistům obrátily a kombinace iráckých a amerických operací organizaci zatlačila. Několik let se mohlo zdát, že je její příběh téměř u konce. Potom přišla syrská občanská válka.
Zbytky irácké organizace pod vedením Abú Bakra al-Bagdádího využily syrského konfliktu k nové expanzi. Z této fáze vznikl Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jeho vztah s Al-Káidou se postupně změnil z organizačního příbuzenství v otevřené nepřátelství. V roce 2014 vedení Al-Káidy oznámilo, že ISIS už není jeho součástí.
ISIS nebyl jednoduše pokračováním Al-Káidy pod jiným názvem. Organizace se lišily strategií, vedením i pohledem na to, jak má džihádistický projekt fungovat. Al-Káida obvykle preferovala delší časový horizont a snažila se nevytvářet příliš mnoho nepřátel najednou. ISIS vsadil na okamžité ovládnutí území, vyhlášení chalífátu a mimořádně demonstrativní násilí.
Na několik let byl právě ISIS podstatně významnější než Al-Káida. Ovládal rozsáhlá území v Iráku a Sýrii, spravoval města, vybíral daně, provozoval vlastní administrativu a přitahoval desetitisíce zahraničních stoupenců. Byla to zcela jiná forma džihádistické organizace než síť, která v roce 2001 organizovala teroristický útok ze základen v Afghánistánu.
Ani ISIS však svůj územní projekt neudržel. Mezinárodní koalice spolu s iráckými, kurdskými a dalšími silami postupně zlikvidovala většinu jeho území. Mosul padl v roce 2017 a poslední významné syrské území ovládané organizací v roce 2019. Bagdádí byl téhož roku zabit během americké operace.
Pokud bychom dějiny sledovali pouze podle jmen organizací a jejich vůdců, mohli bychom tedy od roku 2001 několikrát vyhlásit konec problému. Bin Ládin byl odstraněn. Zarkáví byl odstraněn. Bagdádí byl odstraněn. Územní chalífát přestal existovat. Jenže ozbrojený džihádismus se mezitím geograficky přesunul a organizačně rozdrobil.
Dnes už není jeho nejdůležitějším prostorem Afghánistán nebo samotný arabský Blízký východ. Stále větší význam získala subsaharská Afrika, především Sahel a Somálsko. Globální statistiky současně ukazují dvě skutečnosti, které se nevylučují: terorismus zabíjí globálně méně lidí než v době vrcholu ISIS, ale v některých částech Afriky zůstávají džihádistické organizace mimořádně silné.
Jednou z nich je Jama'at Nusrat al-Islam wal-Muslimin, JNIM, působící především v Mali, Burkině Faso a Nigeru. Formálně je napojena na Al-Káidu, ale její každodenní agenda je do značné míry regionální. Využívá slabosti místních států, nespokojenosti obyvatelstva, sporů mezi komunitami a špatně kontrolovaných venkovských oblastí. Její význam proto nelze pochopit jen z ideologie globálního džihádu. Stejně důležité jsou velmi místní otázky moci, bezpečnosti, půdy a vztahu obyvatel ke státu.
Podobný problém představuje somálský al-Šabáb, který je součástí sítě Al-Káidy od roku 2012. Organizace přežila mnohaleté vojenské operace somálských a zahraničních sil, udržuje vliv v rozsáhlých oblastech země a disponuje vlastním systémem výběru peněz a správy území. Ani zde nejde jednoduše o „Al-Káidu, která se přestěhovala do Somálska". Jde o místní organizaci s domácími kořeny, která se připojila ke globální značce.
Al-Káida na Arabském poloostrově, AQAP, zase využila dlouhodobého chaosu v Jemenu. Také její význam během let kolísal. Některá období představovala jednu z nejvážnějších mezinárodních teroristických hrozeb, jindy byla pod silným tlakem. Dnes stále existuje a zachovává si schopnost působit především v regionálním prostředí.
Vývoj v Afghánistánu vytvořil další paradox. Americká intervence v roce 2001 byla zahájena proto, že Tálibán poskytoval Al-Káidě útočiště. Po dvaceti letech americká vojska odešla a Tálibán se vrátil k moci. O rok později byl Zawáhirí zabit americkým dronem v Kábulu. Už samotná skutečnost, že vůdce Al-Káidy bydlel v afghánském hlavním městě, vyvolala otázky o rozsahu jejích vazeb na nový tálibánský režim.
To však opět neznamená návrat do roku 2001. Dnešní Afghánistán není jednoduše kopií země, v níž bin Ládin provozoval rozsáhlé výcvikové tábory. Tálibán má vlastní politické zájmy a současně bojuje proti místní větvi Islámského státu, ISIS-K, která je jeho protivníkem. Džihádistické prostředí tedy není jeden blok. Je plné konkurence, rozkolů a někdy otevřených válek mezi organizacemi, které západní publikum často hází do stejné kolonky.
To je možná největší rozdíl proti představám z počátku století.
V roce 2001 bylo snadné nakreslit schéma s Usámou bin Ládinem nahoře a Al-Káidou pod ním. V roce 2026 je mapa mnohem méně přehledná. Existují různé organizace spojené s Al-Káidou, různé organizace spojené s ISIS, skupiny měnící věrnost podle místních okolností a organizace, jejichž globální ideologická příslušnost vypovídá o jejich každodenní činnosti méně než konkrétní občanská válka, v níž působí.
Zajímavý je v tomto ohledu také syrský případ. Džabhat an-Nusra vznikla jako syrská organizace napojená na Al-Káidu. Její vedení se později od Al-Káidy oddělilo a prošlo několika organizačními proměnami. Ukazuje to, jak málo užitečné někdy je předpokládat, že organizace označená v určitém roce za pobočku Al-Káidy bude za deset let představovat totéž.
Právě tady měl Burkeův článek z roku 2006 jednu důležitou pravdu, která platí dodnes. Bin Ládinův širší politický projekt selhal. Nepodařilo se mu vytvořit masové globální muslimské povstání proti Západu. Džihádistické organizace zůstaly menšinovým fenoménem a velmi často zabíjely především obyvatele muslimských zemí. Přežila však metoda.
Místní konflikt lze propojit s globální ideologií, získat prostřednictvím ní finance, prestiž, kontakty nebo zahraniční bojovníky a současně vést válku, jejíž skutečné příčiny mohou být velmi místní. Právě tato schopnost vysvětluje, proč se džihádistické organizace mohou objevit v prostředí tak rozdílném, jako jsou Afghánistán, Irák, Sýrie, Mali a Somálsko.
Po pětadvaceti letech proto nedává příliš smysl ptát se, zda „válka proti teroru zvítězila". Záleží na tom, kterou válku a který cíl máme na mysli. Pokud bylo cílem zničit infrastrukturu Al-Káidy, která provedla 11. září, výsledek je z velké části pozitivní. Organizace byla výrazně oslabena, její vedení zdecimováno a útok srovnatelný s 11. zářím už na americkém území nezopakovala.
Pokud bylo cílem odstranit globální džihádismus jako politický a bezpečnostní fenomén, takový výsledek nenastal. Ne proto, že by Al-Káida nějak tajně vyhrála, ale proto, že jsme pod jedním názvem často sledovali několik různých problémů: teroristickou síť, místní povstání, občanské války, zhroucené státy a ideologii schopnou přesouvat se mezi nimi.
Pětadvacet let po 11. září tedy můžeme Burkeův titulek přečíst znovu a konstatovat, že byl v zásadě správný. Al-Káida opravdu zeslábla. Jen jsme tehdy ještě nevěděli, že to nebude totéž jako konec džihádismu.
0
99
Diskuse