1) Přímý vliv: Propojení velkého byznysu a politiky

Česká ekonomika je charakteristická tím, že významná část hospodářské moci je koncentrována v rukou několika oligarchů, kteří mají přímý vliv na politiku a regulaci trhu.

• Velcí hráči si dokáží vyjednat podmínky, které jim umožňují minimalizovat konkurenci a zachovat vysoké marže.
• Například zemědělství a potravinářský sektor jsou z velké části ovládány několika velkými skupinami (Agrofert, Rohlík Group, Kofola, Penta, Karlovarské minerální vody), které mají silné vazby na politické strany.
• Tím pádem neexistuje reálný tlak na regulaci trhu ve prospěch spotřebitelů, protože vlivné ekonomické skupiny mají zájem na udržení současného stavu.

Konkrétní příklad:

V době, kdy byl Andrej Babiš ve vládě, se paradoxně nepokusil snížit DPH na potraviny – ačkoliv vlastnil Agrofert, který je jedním z největších producentů potravin. To naznačuje, že vládní politika nebyla vedena snahou o snížení cen, ale spíše o ochranu marží velkých hráčů.

2) Nepřímý vliv: Oslabení konkurence

Česká ekonomika je ve srovnání s Německem nebo Polskem velmi uzavřená.

• Velké mezinárodní řetězce jako Aldi nebo Carrefour se na trh ani nedostanou (nebo ho opustily, jako Carrefour v roce 2006).
• Existující hráči (Lidl, Kaufland, Tesco, Albert, Penny) si mezi sebou de facto rozdělili trh, přičemž mají podobné cenové strategie – chybí agresivní cenová konkurence.
• V zemích s nižší oligarchizací (Polsko, Německo) funguje trh otevřeněji, což znamená, že nižší ceny si musí vynutit konkurence.

V ČR však chybí silný konkurenční tlak na snižování cen. To umožňuje hráčům jako Lidl účtovat vyšší marže, protože vědí, že nemají přímého konkurenta, který by je donutil ke snížení cen.

3) Politická pasivita a udržování vysokých daní

Vysoká oligarchizace znamená, že vlády nejsou motivovány chránit spotřebitele, ale spíše udržovat stabilní vztahy s velkými firmami. To vede k několika negativním jevům:

• Vysoká DPH na potraviny zůstává dlouhodobě nad evropským průměrem, protože stát nemá důvod snižovat daňový příjem, který mu umožňuje financovat ostatní výdaje.
• Nejsou zaváděna žádná cenová opatření, která by ochránila spotřebitele před nepřiměřenými maržemi. V Německu například existují pravidla, která zabraňují extrémním rozdílům mezi nákupní a prodejní cenou – v ČR nic takového neexistuje.
• Neprobíhá žádná snaha o podporu lokální konkurence nebo malých obchodníků, což vede k další monopolizaci trhu.

4) Psychologický efekt na spotřebitele: Zvyknutí si na vysoké ceny

Dalším nepřímým dopadem oligarchizace je to, že spotřebitelé se postupně smířili s vysokými cenami.

• V jiných zemích se v případě extrémních marží spotřebitelé bouří nebo přecházejí k jiným řetězcům.
• V ČR ale chybí alternativa, takže lidé prostě platí více a stěžují si jen na sociálních sítích – což nemá žádný reálný dopad.
• Tento efekt posiluje i absence politického tlaku na změnu, protože voliči jsou fragmentovaní a nevytvářejí dostatečný nátlak na změnu daňové politiky.

5) Shrnutí: Jak oligarchizace ovlivňuje vysoké marže obchodních řetězců v ČR?

✅ Obchodní řetězce nemají dostatečnou konkurenci, protože nové firmy se na český trh těžko dostávají.
✅ Politika spíše chrání velké firmy než spotřebitele, což umožňuje vysoké marže.
✅ Vysoká DPH na potraviny funguje jako skrytá daň pro spotřebitele, ale stát ji nechce snižovat, protože z ní má významné příjmy.
✅ Spotřebitelé jsou zvyklí na vysoké ceny, což umožňuje Lidl a dalším hráčům maximalizovat zisky bez většího odporu.

Celkově tedy vysoká míra oligarchizace české ekonomiky přispívá k tomu, že Lidl může v Česku účtovat trojnásobné marže oproti Německu – a nikdo ho k nižším cenám nenutí.

1) Historické kořeny: Mentalita pasivity a přizpůsobení se elitám

Česká společnost si v průběhu historie opakovaně prošla ztrátou kontroly nad vlastním osudem a byla nucena se přizpůsobovat elitám, které rozhodovaly o jejím životě. To vedlo k několika dlouhodobým trendům:

• Habsburská monarchie (1620–1918): Po Bílé hoře se české elity dostaly pod vliv vídeňského dvora a místní podnikatelé a šlechta byli postupně nahrazeni loajálními cizinci (hlavně Němci, Rakušany a Italy). Tento stav oslabil českou podnikatelskou vrstvu a vedl k mentalitě podřízenosti.
• První republika (1918–1938): Krátká epizoda, kdy se Češi snažili budovat vlastní stát a ekonomiku. Bylo však nutné přebírat německé a rakouské podniky, což vedlo k rychlému, ale nehluboce zakořeněnému kapitalismu.
• Protektorát a poválečný odsun Němců (1939–1948): Likvidace českých elit nacisty a následné znárodnění podniků po odsunu Němců vytvořily podhoubí pro komunistickou kolektivizaci.
• Komunistická éra (1948–1989): Kolektivizace byla v Československu nejúspěšnější z celého východního bloku, což vedlo k naprosté závislosti lidí na státu.
• Divoká privatizace po roce 1989: Místo skutečně otevřené tržní ekonomiky se vytvořila síť propojení mezi bývalými komunistickými kádry a novými oligarchy, což vedlo k dnešní extrémní oligarchizaci ekonomiky.

Důsledek tohoto historického vývoje je, že česká společnost nemá hluboce zakořeněnou tradici samostatného podnikání, občanské angažovanosti nebo obrany svých práv vůči elitám. Místo toho zde panuje mentalita přizpůsobení a pasivity – lidé jsou zvyklí „nadávat u piva“, ale nevyžadují systémovou změnu.

2) Proč se stát chová k občanům hůře než jinde v EU?

ČR je v situaci, kdy:
✅ Politická elita nemá skutečný zájem na ochraně občanů, protože je propojena s velkými podnikatelskými skupinami.
✅ Lidé jsou pasivní a nesnaží se o změnu, protože si historicky zvykli, že „stejně nic nezmůžou“.
✅ Stát si udržuje vysoké daně a minimální regulaci trhů, protože to vyhovuje vlivným skupinám.
✅ Oligopolní struktura ekonomiky zajišťuje, že občané platí více, než by museli – ale není zde žádný silný tlak na změnu.

Konkrétní příklady:

• Potraviny – Vysoké marže řetězců + vysoká DPH = nejdražší potraviny vůči příjmům v EU.
• Bydlení – Extrémně vysoké ceny nemovitostí, protože neexistuje funkční politika podpory dostupného bydlení (např. regulace krátkodobých pronájmů, zdanění spekulativních investic atd.).
• Energie – ČR má jedny z nejvyšších cen elektřiny v EU, i když je jedním z největších výrobců. Místo toho, aby stát reguloval ceny, umožňuje ČEZ a dalším firmám maximalizovat zisky.
• Mzdy a životní úroveň – ČR má relativně nízké mzdy vzhledem k HDP na obyvatele. Firmy platí zaměstnancům minimum, ale ceny jsou evropské.

Zatímco ve většině západních zemí se vlády alespoň snaží udržovat sociální smír, v ČR stát prakticky nehájí zájmy běžných lidí.

3) Čím se Česko odlišuje od ostatních postkomunistických zemí?

• V Polsku je společnost dynamičtější – podnikatelský duch a ochota riskovat vedly k většímu ekonomickému růstu a levnějšímu trhu.
• V Maďarsku Orbán sice koncentruje moc, ale zároveň zavádí cenové regulace (např. zastropování cen potravin či energií).
• Na Slovensku je situace podobná ČR, ale s nižší mírou oligarchizace.
• V Rumunsku a Bulharsku je ekonomika chudší, ale ceny základních potřeb jsou nižší než v ČR.

Výsledek je, že ČR je něco jako „nejhorší z obou světů“ – má západní ceny, ale východoevropské mzdy a mentalitu podřízenosti.

4) Jaké jsou možné scénáře vývoje?

1. Pokračování status quo: Oligarchizace se bude dále prohlubovat, lidé budou dál platit přemrštěné ceny a stát se nebude angažovat.
2. Společenský tlak a změna: Pravděpodobnější je ale spíše pomalá evoluční změna než radikální přerod (podobně jako v Polsku).
3. Krize a pád systému: Pokud dojde k vážné ekonomické krizi, může nastat scénář podobný Řecku – tlačená změna pod vlivem zahraničí.

Největší problém je, že česká společnost zatím nevykazuje dostatečný tlak na změnu.

Závěr: Chová se ČR ke svým občanům nejhůř v EU?

🔴 Ano, v některých ohledech určitě.
🔴 Je zde nejhorší poměr mezi příjmy a cenami základních potřeb (potraviny, bydlení, energie) v EU.
🔴 Stát aktivně nechrání občany, protože je propojen s oligarchy.
🔴 Historicky zakořeněná pasivita a mentalita přizpůsobení se elitám brání jakýmkoli rychlým změnám.

Česko není nejchudší země EU, ale patří k těm, kde stát nejméně řeší problémy běžných lidí. V kombinaci s vysokou oligarchizací se z ČR stává země, kde si lidé musí připlatit za všechno – a nikdo se je nesnaží ochránit.