"Nikdy jsem se nechtěla rozzlobit"

18. 12. 2024

Nestačí mít smysl pro komunitu, tj. závazek k něčemu, co přesahuje vás nebo vaši rodinu. Potřebujeme metodu, jak proměnit smysl pro komunitu v úspěšné projekty. Jagoda Marinić vyvinula něco, co nazývá "jemným radikalismem". Namísto "používání radikalismu pouze k verbálnímu odsouzení těch, kteří myslí jinak", skutečně realizovala projekt s touto metodou, navzdory všem překážkám. Interkulturní centrum v Heidelbergu, s nímž "se imigrační společnost strukturálně přehodnocuje".

Jinými slovy, ne proto, aby se záležitost přenesla na projekt developerského sdružení, a tedy na paralelní a dočasnou strukturu, ale aby se stala trvalou součástí obecní správy. Zpočátku však někteří administrativní úředníci změnu blokovali. Nechtěli změnu. Občané Heidelbergu hučeli: "Nikdo nepotřebuje vaše šrotiště migrantů." Hrozilo nebezpečí, že se Marinić sama stane ztělesněním vzteku. Pak si ale uvědomila, že se s agresí a odmítáním nedokáže vyrovnat.

taz FUTURZWEI: Aktivisté, feministky, progresivisté rádi obhajují myšlenku, že na začátku společenské změny musí být hněv kvůli "podmínkám" jako dynamizující a tvůrčí síla. Ve své nové knize odmítáte hněv a rozvíjíte koncept "jemného radikalismu", s nímž jste úspěšně pokročila v procesu změny proti odporu v Heidelbergu. Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s hněvem?

Jagoda Marinić: Byl to proces učení. Už jsem si ten hněv vnitřně osvojila. Nejpozději od té doby, co Pink Floyd napsali píseň "We don't need no education", jsem stejně jako mnozí jiní cítila, že instituce mohou také utlačovat a omezovat. Ve vzpouře se máte také rádi. Před deseti lety se například stalo módou zvát druhou generaci, tj. děti přistěhovalců, na ministerstva a kulturní akce za účelem předstírané zuřivosti.

Přijela jste tam jako spisovatelka a rozzlobená dcera chorvatských přistěhovalců?

Ano. Bylo nám dovoleno prezentovat naše diplomové práce a někteří byli požádáni, aby řekli něco málo "bramborám". A pak středostavovští Němci bez přistěhovaleckého původu tleskali a říkali, že ukázali, jak jsou tolerantní, že na sebe mohou být hrdí, protože tomu naslouchali. Ze sálu pak odcházeli spokojeni a nakonec stavebně nic nezměnili. Rychle jsem získala pocit, že jsem na takové akce povolávána, abych demonstrovala hněv nad sociálními křivdami. Můj hněv je nakonec jejich fíkovým listem. Tímto způsobem jste měli několik prominentních rozzlobených lidí, o kterých se pak rádo psalo, a čím rozzlobenější, tím lepší a autentičtější – a samozřejmě tolerantnější ti, kteří tomuto hněvu dali prostor. Při zpětném pohledu je třeba říci, že tato folklórní instrumentalizace změnila jen málo na důsledcích sociálních křivd. Všechno zůstává při starém. Ale to je také kvůli hněvu.

Co dělají rozhněvaní lidé špatně?

Rozzlobení využívají jeviště a hrají, ale málokdy se dožadují přeložení do byrokratického aparátu, což se nedá zvládnout hněvem. Potřebujete analytickou sílu a vytrvalost.

Ale byla jste tenkrát opravdu naštvaná?

Ano, samozřejmě. Patřila jsem k těm naštvaným a po několika večerech jsem se ptala sám sebe: Proč mému hněvu tolik tleskají, místo aby se cítili dotčeni? Proč je můj hněv tak neškodný, tak levný? Kdybych měla někoho pořádně udeřit, už by mu to nepřipadalo cool. Zdá se však, že hněv nezasáhl cíl. Chyběla mu jakákoli vůle k moci a jakýkoli nárok na skutečnou změnu. Zároveň se člověk dostal do takového těla hněvu, aniž by byl schopen vidět, kde jsou seřizovací šrouby pro skutečnou změnu. Přišlo mi to zajímavé: starší generace, skuteční přistěhovalci, kteří byli aktivní v integračním projektu v Heidelbergu, například ti přistěhovalci, kteří na začátku neměli téměř žádná práva, kteří zažili Hoyerswerdu a Rostock-Lichtenhagen tak, jak bylo zamýšleno...

...rasistické, xenofobní a násilné nepokoje na začátku 90. let...

...Většinou byli naprosto dychtiví po zákonech, právech a penězích. Moje generace se naopak zajímala o termíny, média a talk show. Konkrétní politika a její provádění ve správních orgánech prostě nejsou tak instagramovatelné. Čtení šablon není okouzlující. Výbory nejsou okouzlující. Starý požadavek přistěhovalců na právo volit v místních volbách byl téměř zapomenut od té doby, co jsme začali diskutovat o podmínkách. Přesto budeme mít brzy v Německu dvanáct milionů lidí s imigrační historií a bez volebního práva, více než kdy jindy. To samo o sobě vytváří demokratický deficit, který na rozdíl od minulosti již není považován za problém.

Jak jste se dostala od hněvu ke svému pojetí jemného radikalismu?

Když jsem si uvědomila, že jsem součástí vzteklého představení, které bylo autentické, ale mělo dva háčky: Na jedné straně nevyžadovalo měřitelný překlad do byrokratického aparátu. Na druhé straně vás tento hněv rozleptává. Sžírá vás, každá událost je interpretována přes rozzlobené brýle. Hledala jsem o tom literaturu a hlavně jsem hodně četla Toni Morrisonovou, protože jako spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny našla jazyk pro historii černochů v USA, myslela jsem si, že musí mít co říct k tomu, jak se vypořádat se svým hněvem, a ona to udělala. Morrison řekla: "Nemám vůbec žádný smysl pro hněv."

V žádném případě nepotřebuji hněv.

To platí zejména dnes, kdy algoritmus sociálních médií kapitalizuje hněv, vyvolává vlastní hněv, aby zvýšil hněv i u ostatních. Tímto způsobem se navzájem podporujeme. Personalizovaná emocionalizace prostě nic nemění. Až na to, že energie prochází průtokovým ohřívačem vody jakoby sama o sobě. Místo toho Toni Morrisonová řekla, že potřebuje jasnost své mysli, aby identifikovala stížnosti a věděla, co chce změnit. Dnes vidím hněv spíše jako seismograf. Je to jako můj McKinsey, který říká: Tady je slabé místo, musíte se sem vrátit. Dělám to tedy, ale v klidu.

Jak přimět k účasti lidi, kteří na změnu reagují naštvaně nebo prostě nechtějí?

Mluvíme spolu a s ostatními. Pak hledám další vlastnosti ega. Máme mnoho rolí v jednom dni, státní úřednice může být také matkou, sestrou, milovnicí kultury. Jaké zdroje mám k nalezení připojení? Pokud jsem sama jen naštvaná dcera imigrantů, může to být těžké. Ale jsem víc a odtamtud hledám spojenectví místo opozice. Otázka tedy zní: Jak se dostaneme od blokujícího aspektu identity k agregovaným stavům spolupráce? Pro mě, zejména v administrativě, je to o boji za to, co máme společné.

Trend v části společnosti jde v současné době jasně směrem k hněvu.

Zatvrzení v identitě hněvu: To odstraňuje složitost vlastní identity. Moji rodiče byli jako imigranti pozitivní, snažili se vidět to dobré. A to jsem nemohla dělat jako rozzlobené tělo, i když jsem měla zdroje k jeho formování díky svému vzdělávacímu pokroku. Abychom byli efektivní, abychom umožnili politiku participace, potřebujeme klidnou a analytickou sílu. Nechci zůstat ve vzteku. Jednak proto, že to pro mě není dobré uvnitř, a jednak proto, že věřím, že to není motor pro změnu navenek. Hněv jako protiklad, to ano, ale dostat se do superlativu hněvu je destruktivní. Pak už není žádná nuance, nýbrž jen rozdíl mezi přítelem a nepřítelem. Můžete cítit hněv, ale já jsem se nikdy nechtěla stát hněvem. Chtěla jsem si zachovat svou jemnost.

Říká se, že hněv není konstruktivní, stejně jako oběť. Ale také vidíme, že žijeme v mediální společnosti, ve které jsou silné osobní emoce tvrdou měnou. Jemný radikalismus nemůže být pro algoritmus potřebný.

Počkejte a uvidíte: Dostávám spoustu zpětné vazby na svou knihu a je také velmi emotivní. Takže když mluvíme o emocionalitě, otázka také zní: Jaké emoce? Potřebujeme rozhořčení a hněv, nebo spíše chuť hledat řešení a naději? Ty mají také emocionální účinky, vážou pozornost. Pokud opravdu chcete povýšit diskurs na konstruktivní, negativní emocionalita vám neprojde.

Díky Adornovi mají zejména lidé jako my vždy negativní pohled na všechno.

Ano, vždy chceme myslet a jednat kriticky, protože jsme se naučili vyjadřovat svou inteligenci tímto způsobem. Jako autorka jsem si brzy všimla, že pro mnoho lidí je po událostech snazší mluvit o tom, co se nepovedlo nebo co nedávalo smysl. Během čtenářského turné v USA jsem si všimla, že existuje i jiná cesta. Lidé tam chodili a chtěli si povídat o jednotlivých myšlenkách, dál je rozvíjet. Věřím, že vést tuto veřejnou konverzaci jinak je proces sociálního učení, který nyní potřebujeme.

Co děláte, abyste čelila negativismu?

Otázka zní: Jak zkombinovat emoce, které v současné době vedou mnoho pravičáků k hněvu, s touhou něco řešit? Jen se podívejte na obrázky z pravicových demonstrací: Lidé cítí pouze toto kolektivní tělo hněvu. K tomu musí existovat alternativní svět. A to byl i případ těch nejlepších časů Fridays for Future. Většina politiků u moci v současné době podceňuje mobilizační potenciál řešení a dobrých emocí. Pokud existují pouze scénáře strachu a další pozitivní a láskyplné vazby mezi sebou nejsou brány v úvahu a podporovány, pak vzniká rozčarování z politiky, posun ke krajní pravici. Myslím, že je stále čas přijmout protiopatření, poučit se, znovu stanovit agendu, místo napodobování obchodníků se strachem a slibování včerejška, které nenabízí žádná řešení problémů dneška a zítřka.

Zdroj v němčině: ZDE