Sýrie: Město hrůz
18. 12. 2024
čas čtení
15 minut
Moderátor, Channel 4 News, úterý 17. prosince 2024, 19 hodin: Vůdce
syrské povstalecké skupiny HTS slíbil rozpustit ozbrojené frakce, které
svrhly Bašára Asada, a sjednotit je pod vedením ministerstva obrany.
Jak ale bude tato nová armáda ve skutečnosti vypadat? Náš tým se vydal
za hranice Damašku, kde se někteří z povstaleckých bojovníků odvážili
vstoupit dovnitř, obsadili vládní vojenské budovy a zmocnili se zásob
zbraní z míst, kde bylo umučeno a zabito tolik Syřanů. A měli bychom vás
varovat, že v této reportáži jsou znepokojivé záběry od našeho
zahraničního zpravodaje Paraica O Briena.
Dnes ráno jsme ve městě Al Katifa severně od Damašku byli na vlastní oči svědky počátků toho, jak bude vypadat nová syrská armáda. Toto jsou Damašští orli během povstání před více než 10 lety, součást Svobodné syrské armády v této oblasti. Tyto zbraně právě převzali z dobytého velitelství vojenské rozvědky starého režimu.
„Zbraně mezi civilisty, aby nás zabili. Sbíráme tyto zbraně a budujeme naši novou vládu, která bude spolupracovat se všemi zeměmi. Arabskými, muslimskými i západními.“
Když režim padl, místní lidé vtrhli na základnu a zbraně odnesli. Nějaké byly ještě uvnitř. Nyní přišly místní síly. Sbírají všechny zbraně a předávají je HTS. To, co vidíte tady před sebou, je tato změna správy před našima očima. Krabice na korbách nákladních aut.
Tito povstalci nyní kontrolují strategicky důležitou část Sýrie mezi Homsem a Damaškem. Je plná vojenských základen režimu, skladů zbraní. Velitel s námi mluvil.
„Závodíme s časem. Chceme vybudovat Sýrii pro budoucnost. Všichni s námi spolupracují, protože je to naše čtvrť. Bašára Asada nikdo nepodporoval, kromě těch, kteří byli pod nátlakem. Občané, kteří nám vracejí zbraně. To je to, co tady vidíte.“
HTS nebo už ne HTS, i když je hlavním partnerem v koalici povstalců, včetně těchto mužů, nesourodých skupin, plus spousta zbraní, recept na kdoví co.
Když všechny zbraně zmizely, vešli jsme do objektu ve sklepě. Jeden mladý bojovník zůstal vzadu. Tady byly výslechové místnosti. Mohammed to ví, protože právě tady ho před půl rokem mučili.
„Byly to všechny druhy technik. Chrstli na vás vodu a nechali vás na mrazu. Drželi vás na slunci a věšeli vás. Postavili před vás psy a bili vás holemi. Bylo to extrémní. Když jsem tu byl já, zvedli mě pět centimetrů nad zem. Opakovaně mě bili.“
Můžeš nám ukázat svou tvář nebo bys? Raději ne?“
(Mladík sundá masku)
„Ahoj.“
Znal muže, který ho mučil. Teď tu ale vládnou ti mučení.
„Chtěl bys mu něco říct?“
Reportér: Včera jsme informovali o masovém hrobu v al Katiba. Je to kousek odsud po silnici. Muhammad tam mohl snadno skončit. Nebo v tomto masovém hrobě u Damašku. Dnes ráno jsme byli svědky jedněch z prvních oficiálních exhumací tamních těl. V této fázi byly exhumovány ostatky sedmi lidí. Bílé přilby vynášejí pouze kostry a mrtvoly z otevřených nebo odkrytých hrobů. Z kostí byly odebrány vzorky pro testy DNA a identifikaci. Vedou se záznamy o jménech a vězeňských číslech.
Co nám tato čísla říkají o věznicích, které to byly?
:Upřímně řečeno, nevíme, a to je bod o jakoby neexistenci režimu, neexistenci databáze. Neexistuje žádný systém, který by měl informace o vězních nebo dokumenty o lidech. Nějaké záznamy o tom. Takže nevíme, odkud přišli. Nevíme, čím trpěli. “
Moderátor: Syrská filmařka a aktivistka Waad Al Khateab, která pro tento pořad natočila oceňované reportáže z obléhaného Aleppa a za svůj dokumentární film For Sama byla nominována na Oscara, podává svědectví Radě bezpečnosti OSN v New Yorku. Podle ní Asadův režim proměnil Sýrii ve scénu nepředstavitelných zločinů:
"Pád Asadova režimu se neodehrál za 11 dní nebo prostřednictvím jednoho. Došlo k němu díky nesčetným obětem, bojům a ztrátám syrského lidu. Stalo se tak proto, že 13 milionů Syřanů bylo nuceno opustit své domovy. Statisíce lidí se utopily v moři. Nespočet dalších zemřelo v bombardovaných školách a nemocnicích a statisíce lidí byly zadrženy, mučeny a falešně zmizely. Stalo se to. Syrský lid přišel o všechno kromě svých hlasů, odvahy a naděje.“
Koordinátor OSN pro mimořádnou pomoc Tom Fletcher předtím rovněž vystoupil v Radě bezpečnosti z Damašku, kde se setkal s novým vedením. Před chvílí jsem s ním mluvil a začal jsem otázkou, co si udělal o Ahmadu Al Šahárovi, dříve známém jako Al Džalání, vůdci povstalecké skupiny HTS.
Tom Fletcher: Je tichý, málomluvný. Byl velmi přemýšlivý. Poslouchal velmi pozorně. Hodně jsme mluvili o výzvách vládnutí. Pracoval jsem v Downing Street při třech ministerských předsedech. Takže jsem viděl, jak je to obtížné i v normálních časech a i bez dědictví, jaké má on. Na konci schůzky souhlasil s tím, že nám dá to, v co jsme doufali. Máme teď pro naše pomocné operace lepší, přípustnější prostředí, než jsme kdy měli za Bašára Al-Asada.
Moderátor: Z vašeho jednání s ním tedy on nevyznívá jako terorista, a přesto je stále na seznamu teroristů. Z řady zemí, včetně Spojeného království a Spojených států. Měl by podle vás být z tohoto seznamu vyškrtnut?
Tom Fletcher: No, to je věc těch zemí, velkou radostí mé práce je, že mohu jít kamkoli, mluvit s kýmkoli, abych udělal svou práci. Jsem tu od toho, abych prosadil pomoc, a to znamená mluvit s kýmkoli, kdo je na místě. A může nám v tom pomoci.
Moderátor: Uvnitř Sýrie je tolik frakcí, že se nezdá, že by v tuto chvíli všechny spolupracovaly. Existuje tolik vnějších mocností, které mají na Sýrii zájem, v neposlední řadě Izrael, samozřejmě, Turecko, z vašich zkušeností s podobnými situacemi, existuje nějaká možnost, aby to všechno neskončilo v slzách?
Tom Fletcher: No, já jsem optimista a jsem také bývalý diplomat a George Mitchell řekl o diplomacii, že je to na 799 dní neúspěchu jeden den úspěchu. Takže věřím, že nakonec ano. Tak, teď je tu určitý moment naděje. Procházel jsem se starým městem v Damašku včera večer a potkával Syřany a oni jsou vyděšení. Jsou vyděšení. Mají obavy, zda bude vláda skutečně tak inkluzivní, jak doufají. Mají obavy, zda skutečně zajistí ochranu práv žen a dívek, jak jsem na to naléhal, ale také cítí opatrnou naději a osvobození po desetiletích tohoto utlačovatelského Asadova režimu. Takže si myslím, že je tam něco, s čím se dá pracovat, a myslím si, že když jsme v Sýrii tak dlouho selhávali, že bychom se teď jako mezinárodní společenství měli postavit za syrský lid. A to mimochodem znamená, že všechny ty různé ruce, ty různé země, které se vměšují v Sýrii, které se snaží využít té situace, by se teď měly stáhnout a vytvořit prostor pro to, aby si Syřané sami určili svůj vlastní nezávislý směr.
Moderátor: Myslíte si, že fungující, transparentní, odpovědná, možná i demokratická společnost může vzniknout z trosek, zvěrstev a brutality posledních 50 let?
Tom Fletcher: No, nakonec všechny demokracie vznikly z dost špatných situací a víte, z rozhovorů s lidmi vím, že si to přejí, že cítí optimismus, že to dokážou. Teď to nebude snadné a já tady nebudu sedět a tvrdit, že v příštích několika týdnech budou mít nějakou demokracii ve švédském stylu. Bude to vyžadovat skutečný čas a skutečné úsilí, ale syrský lid si to zaslouží a my bychom jim měli poskytnout veškerou podporu, kterou potřebují. Včetně mé práce při poskytování této humanitární podpory, aby země toto období překonala a obnovila se.
Moderátor:. Dnes večer jsme slyšeli, že by mohlo dojít k nějaké dohodě u moře. Rukojmí za zastavení bojů v Gaze. Co jste slyšel?
Tom Fletcher: No, já ty zprávy zachytil také. A víte, jako vždy, povzbudivé, je, že je tu ta širší vyhlídka na normalizaci a dohodu o příměří. Budeme připraveni, pokud k ní dojde. Poskytování pomoci je v tuto chvíli neuvěřitelně obtížné a cokoli, co nám pomůže zachránit životy v tak ponuré situaci bude nesmírně vítané.
* * *
Město hrůz
Moderátor: Třetí syrské město Homs bylo označováno za hlavní město revoluce proti režimu Bašára Asada. Jeho obyvatelé zaplatili za povstání proti diktatuře velmi vysokou cenu. Jeden diplomat řekl, že to, co se tam stalo, překonalo hranice barbarství. Vraždy severně od Damašku v únoru 2012, novinářka The Sunday Times Marie Colvinová tam byla zabita Asadovým režimem ve čtvrti Baba Amr, která byla v té době v obležení. Naše mezinárodní redaktorka Lindsey Hilsumová se tam vrátila.
Reportérka: Obyvatelé Baba Amar si zvykli žít mezi troskami. Před 13 lety povstali proti režimu Bašára Asada a trest, který v důsledku toho snášeli, byl extrémní. Šest měsíců obléhání, náhodné bombardování civilních čtvrtí, tolik zkázy a poté, co režim zvítězil, neomezená krutost.
V sutinách odpočívají stavební dělníci, než se vrátí k úkolu pozvednout Baba Amar z trosek. Ti, kteří mohou, již začínají s obnovou této části Baba Amaru, která zažila nejhorší boje během obléhání v roce 2012.
Ale mnozí z lidí, se kterými jsem se setkala, chtějí mluvit jen o svých rodinách. O synovi, který byl zabit, o dceři, která zmizela, o mučení, které prožili ve vězení. Na budoucnost zatím nedokážou myslet. Omlouvám se. A myslíte si, že se vám dostane spravedlnosti? Bratr na ulici, ženy se shlukují, aby vyprávěly své příběhy, některé v slzách žalu nebo vzteku.
„Můj syn byl mladý, řídil auto. Můj nejstarší syn, můj ubohý chlapec. Zatkli ho. Pověsili ho. Teď je ochrnutý, žije v Libanonu. Zabíjeli nás, když jsme byli ve svých domovech. Viděl letadla na obloze. Přísahám, že jsme nic neudělali.“
Baba Amar je chudá sunnitská čtvrť, která byla vždy baštou opozice. Proto zde režim lidi pronásledoval. Rodiny platily vysokou cenu, když se jejich synové a dcery připojili k revoluci. Někteří jako neozbrojení aktivisté, jiní jako bojovníci. Mariam Sulejmanová si může jen představovat, co se stalo jejímu manželovi.
„Přišli a zatkli ho hned ve dveřích. Byl to elektrikář. Řekli mu, že musí jít něco opravit. Někdo ho udal, že se už nevrátil.“
Jeden syn byl zabit, druhý zraněn na frontě. Obviňuje Bašára al-Asada a jeho muže. A chce je ve vězení, nebo chce? Chce, aby byli mrtví?
"Co udělali oni nám, měli bychom udělat my jim."
Tito muži se od konce obléhání neviděli. Jsou před obnoveným povstaleckým mediálním centrem, kde v únoru 2012 pobývali novináři. Mezi nimi Marie Colvinová z listu The Sunday Times a fotograf Paul Conroy. Režim ostřeloval centrum 22. února. Marie a francouzský fotograf Remy Oslick byli zabiti právě zde, zatímco Paul byl zraněn.
„Čtvrť byla bombardována 25 až 27 dní. Marie přijela během posledního týdne bombardování. Přivítali jsme ji v naší mediální kanceláři. Byla s fotografem Paulem Conroyem. V té době už nebylo žádné jídlo. Neměli jsme nic. Neměli jsme vůbec žádný proud. Používali jsme generátory, ale došlo nám palivo.“
Zdravotník nás odvedl do domu, který povstalci proměnili v polní nemocnici. Tolik bolestných vzpomínek. Podařilo se jim zachránit život francouzského reportéra Eddieho Bauera, ale stovky lidí se jim zachránit nepodařilo, protože jejich zranění byla ještě těžší.
„Nejrůznější zranění hlavy a celého těla od bombardování v oblasti trupu a hrudníku, všechno. Neměli jsme dostatek zdravotnického personálu. Poranění mozku a tepen byla rozsudkem smrti. Neměli jsme specialisty, kteří by tyto případy sledovali.“
Lidé z Baba Amaru pomáhali zahraničním novinářům, protože věřili, že když se svět dozví o jejich utrpení, vlády něco udělají. Mýlili se. A pak byli za svůj odpor potrestáni.
„Bili mě po hlavě. Jsem stará paní. A dávali mi elektrické šoky. Odsoudili mě k smrti, protože jsem pomáhala novinářům, protože jsem je krmila ve svém domě. Dávala jsem jim jídlo. Řekli mi. Hostila jste ve svém domě novináře. Odsoudili mě k smrti. Moji synové, mé dcery, my všichni jako rodina, můj manžel. Všechny nás odvedli. Mou dceru pověsili. Studovala na univerzitě. Pověsili ji, houpaly se jí nohy. Bili ji. Zabíjeli ji elektrickým proudem. Všechny.“
Nyní je diktátor pryč, ale za jakou cenu?
"Syrský lid nikdy nezapomene na ničí oběť. Je to nemožné. Ani na ty, kteří nám pomohli jen slovy. Syrský lid na Marii nikdy nezapomene. Ani na nikoho, koho zabil Bašár Asad."
1913
Diskuse