Žijeme dnes v „režimu“? Na okraj jednoho sociologické výzkumu

17. 10. 2024 / Matěj Metelec

Když necháme stranou samotnou otázku, co znamenalo pro respondenty srovnávání před a polistopadového zřízení, mnoha lidem vadilo už jenom to, že se dnešní politické uspořádání označuje za režim. To lze považovat za důsledek jazykového úzu, v němž je slovo režim častěji vyhrazeno pro spíše pejorativní použití. Zároveň ale poukazuje na nejistotu ohledně pojmenování politické reality, pro které scházejí vhodné hodnotově neutrální termíny. Mluvit o režimu, stejně jako o systému, implicitně vyzývá k hodnocení, možná dokonce ke kritickému vymezení. Ve vztahu k minulosti to působí neproblematicky do chvíle, než se pokusíme zachytit povahu „režimu“ jinak než právě hodnotícím způsobem. Pak se začneme zaplétat do nejednoznačností: je lepší mluvit o státním socialismu, komunistické diktatuře nebo diktatuře komunistické strany? Sama snaha popsat povahu „režimu“ s jistou analytickou přesností může vyvolat bouřlivé odmítání, jako by nejlepším způsobem, kterým by se mělo ubírat rovněž historické bádání nebo politologická teorie, aby snad neznevažovala oběti komunismu, bylo mluvit o „totalitě“, nebo dokonce používat vyloženě lidové idiomy jako „za bolševika“ případně „za komárů“.

Podobné nejistotě ale můžeme být vystaveni i tehdy, když se pokouším definovat současný stav věcí. Pokud odmítneme mluvit o současném „režimu“, mlčky předpokládáme, že se nejedná o jednu politickou (a ekonomickou) formaci mezi jinými, ale že žijeme v „přirozeném“ stavu. Představa, že s pádem diktatury jsme se vrátili do „normálu“ byla v devadesátých letech vcelku obvyklá. Navazovala tím na část disentního myšlení, které se dovolávalo lidských a občanských práv, zaručených na Západě, coby normy. To bylo v souladu s legalistickou strategií Charty 77 – nakonec, v rámci helsinských dohod se sám režim zavázal k dodržování těchto práv. 

V polistopadovém období se však v rámci triumfalistických nálad z pádu sovětského bloku stalo zvykem považovat kapitalismus a liberální demokracii za přirozený stav věcí v silném slova smyslu. Občas až karikaturně, jako když jeden známý novinář v roce 2013 docela vážně prohlašoval, že „kapitalismus, tedy společenský systém založený na svobodě a volné soutěži, je stejně přirozený, jako že stromy rostou kolmo vzhůru“. Nejen proto, že každé malé dítě ví, že stromy kolmo vzhůru rozhodně nerostou, ale také proto, že v té době byla už dávno nejrychleji rostoucí kapitalistická ekonomika ta čínská, která dokázala prosperovat v symbióze s diktaturou tamní komunistické strany.

Samotná otázka souladu mezi ekonomickou formací, kapitalismem, a politickým zřízením, liberální demokracií, se dlouho nekladla a mnozí si ji nekladou dodnes. Přitom existence řady nedemokratických, ale s kapitalismem spokojeně koexistujících režimů jasně naznačuje, že se nejedná o dvojenec, ale dvě různé formy, z nichž přinejmenším kapitalismus se bez svého údajného blížence bez problémů obejde. 

Jak se ale ukazuje, svá rizika měla samotná teze o přirozenosti stavu po pádu komunistických diktatur. Představa, že ohrozit je možné tento panenský stav pouze zvenčí, takže je důležité se bránit potenciálním nepřátelům spíš než věnovat se jeho vnitřní kultivaci, vstavila současný „režim“ riziku vnitřního rozkladu. To pozorujeme dnes se vzestupem řady antiliberálních proudů, převážně národně konzervativních. Tázat se po povaze dnešního režimu je jednou z cest, jak jej můžeme kultivovat, a představa o samozřejmosti a přirozenost nám v takové kultivaci může ve skutečnosti spíš bránit.

Článek Českého rozhlasu k průzkumu STEM.