Od doomscrollingu k sexu: být chlapcem v roce 2024

6. 5. 2024

 

Byly to dva samostatné rozhovory, které mě přiměly pořádně se zamyslet nad tím, jaký může být život chlapce v dnešní době, píše Catherine Carrová. První byl o třináctiletém synovi jednoho kamaráda, který řekl, že mu nadávali za jeho jednu (podle něj pochvalnou) poznámku o dívčím účesu.

Své matce řekl, že kamarádi té dívky byli pobouřeni: „Proboha, to přece nemůžeš říct o něčím vzhledu.  Nemůžeš takhle mluvit o dívce!“

Dívka se mu líbila, takže celá epizoda byla dost bolestná. Byl vyčerpaný, ztrapněný a rozhodnutý, že už nikdy „do toho nepůjde“.

Druhý rozhovor byl s matkou šestnáctiletého chlapce. Začal  mít sex a mluvil s ní o některých reáliích randění a seznamování. Řekl, že mezi jeho přáteli je „zcela běžné“, že si před sexem nahrávají na telefon své partnerky, které dávají ústní souhlas se sexem. Někdy, jak řekl, se uprostřed sexu nahrávali znovu - tentokrát proto, aby se ujistili, že dívka souhlasí, že on „může dělat něco jiného nebo tak“ - a někdy telefon nechali nahrávat celý sex.. „aby se ujistili“.

Donedávna jsem  neuvažovala o tom,  jaký vliv by na chlapce mohly mít kampaně #MeToo - skvělé kampaně, které zvyšují povědomí o šokující míře sexuálních útoků na dívky a ženy.

Měla bych zcela jasně říct, že si myslím, že cokoli, co pomáhá snižovat násilí na ženách a dívkách, je dobré. Ale jakmile jsem začala mluvit s ostatními matkami o jejich synech, ukázalo se, že rozhovory kolem sexuálního násilí v mnoha z nich vyvolaly strach ze sexu a ze  vztahů.

Zdálo se, že někteří z nich měli dokonce internalizované představy o tom, že chlapci jsou „špatní“. Mnozí se ani nikdy nepokusili navázat vztah, protože vnímali  rizika s tím spojená.

Ohromila mě otevřenost, přemýšlivost, upřímnost a zranitelnost, kterou chlapci projevili. Někteří z nich se přiznali, že předtím, než jsem se jich zeptala, nikdy nepřemýšleli o tom, „co to znamená být mužem“ nebo co by chtěli, aby posluchači věděli o tom, jací jsou chlapci v roce 2024.

Všichni chlapci, se kterými jsem se setkala, byli ve věku od 13 do 19 let.

Starší chlapci mluvili o tom, že patriarchát je špatný jak pro chlapce, tak pro dívky, a o svých obavách ohledně mužského duševního zdraví: „80 % sebevrahů jsou muži“.

Vyprávěli mi, že orální sex je na večírcích v 11. ročníku častější než jakýkoli jiný druh sexu a že sledování porna v nich vyvolává nerealistické představy o tom, jak by měla vypadat jejich těla a obličeje při pohlavním styku a co by měli dělat se svými partnerkami nebo se svými partnery. „I když víme, že je to nerealistické očekávání toho, co by se mělo dít,“ vysvětlil jeden chlapec, „stejně to musíš dělat.“

Znepokojuje je, že na pornografických videích je penetrační sex trvající 25 minut, což jim připadalo „náročné“, a uklidnilo je, když se ve škole dozvěděli, že průměrná doba je spíše tři až čtyři minuty.

Mnozí se zlobili, že se dospělí v jejich životě vyhýbají nepříjemným rozhovorům o sexu, včetně toho, „co dělat a kde co vůbec je“, a jiní potvrdili to, co už jsem věděla: že strach z obvinění ze znásilnění je od sexu zcela odrazuje. „I kdyby souhlasily, co budu dělat, když hned potom řeknou ‚ne‘?“

Sex má tak zřejmou souvislost s časem, který chlapci tráví na internetu, ať už sledováním porna nebo jiných videí na YouTube a TikToku. Chlapci si byli až příliš dobře vědomi toho, jak pornografický obsah proniká téměř na každé místo, které na internetu navštíví.

Bylo pro mě srdcervoucí poslouchat, jak chlapci ze všech koutů Spojeného království popisovali, jak se snaží žít v digitálním světě, aniž by byli neustále vtahováni do osudového víru na svých telefonech, sami doma. Jeden chlapec z Herefordshiru se podělil o svůj celkový počet hodin strávených na internetu během vánočních svátků: 40 hodin týdně.

Údaje to potvrzují.  Chlapci se stahují z reálného světa a děje se tak už od vynálezu videoher v 70. letech 20. století. Příchod chytrých telefonů tento proces urychlil a - jak ukázali výzkumníci z Newyorské univerzity - jedním z výsledků je, že mnoho chlapců ztrácí důležité dovednosti. Zach Rausch, vědecký pracovník z Newyorské univerzity ve Sternu, vysvětlil, jak studie ukazují, že aby si chlapci mohli hrát společně, potřebují být prý fyzicky odděleni: ve svých vlastních pokojích s vlastními obrazovkami. Chlapci, se kterými jsem mluvil a kteří se věnují hrám, říkali, že - na rozdíl od dívek, „které chtějí jít nakupovat a nechat si udělat nehty“ - jsou kluci šťastnější, když se mohou uklidnit doma, online.

Jeden chlapec mi uvedl příklad dívky, která se uprostřed hodiny rozplakala. Říkal, že kdyby ten, kdo se rozplakal, byl chlapec, představte si, jak odlišná by byla reakce spolužáků.

Podrobnosti v angličtině ZDE