Chryzantémy nejsou růže: když jsem gay, proč bych měl mít stejné podmínky jako heterosexuálové?

1. 3. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 18 minut
30753
 
Nazývat vztah mezi homosexuály partnerstvím mi nevadí. V roce 2008, v předvečer schvalování registrovaného partnerství v českém parlamentu, jsem napsal celou stránku do Lidových novin s tím, že ne všichni homosexuálové usilují o schválení tohoto tradičně heterosexuálního institutu, který vznikl proto, aby ochránil manželku a děti před společným vyhýbáním se otci. Tvrdil jsem, že snaha předstírat, že homosexuální nebo lesbický pár je stejný jako heterosexuální pár, je marná. Pokud jsem jiný, co je špatného na tom, když se věci přizpůsobí mé odlišnosti?


Velký konflikt v dnešním světě má silné kořeny ve vývoji hnutí, které začalo u gayů a lesbiček, ale bohužel se rozšířilo o spoustu písmenek odkazujících na všechny nuance neheterosexuality. Zvláště když se do popředí snahy o získání práv a boje proti předsudkům začali dostávat transsexuálové. Boj proti transsexualitě mají na své demagogické platformě naprosto všechny současné světové krajně pravicové strany a vůdci. V úterý zakázal argentinský prezident Javier Milei používání neutrálního jazyka a zmínky o transsexualitě ve vládních dokumentech, školách, institucích atd. Viktor Orbán, když si pod záminkou pandemie udělil supervelmoc, místo aby přijal zákony týkající se covidu, první, co udělal, bylo, že přijal zákon proti právům transsexuálů. 

Freud samozřejmě vysvětluje: lidé, kteří se bojí, že by transsexuálové mohli ovlivnit děti, aby se staly trans, jsou lidé, jejichž vlastní sexuální identita je slabá. Projekce, že by někdo mohl být ovlivněn, aby měl nějaký specifický typ sexuality, se děje pouze u těch, jejichž sexualita není pevná.

Po dvou desetiletích, kdy několik zemí pochopilo potřebu uzákonit sňatky osob stejného pohlaví, však bylo hnutí za sňatky homosexuálů ve světě poraženo. 

Co mi vadí, je snaha udělat z nás všech stejné. Boj za rozmanitost v podstatě dělá pravý opak tím, že se snaží tuto rozmanitost ukončit. Já jsem gay a to s sebou nese řadu aspektů, které mě odlišují od většiny mužů. 

Stále přesnější výpočty, které jsou způsobeny vývojem akceptace homosexuality, ukazují víceméně stejná čísla po celém světě: téměř 10 % mužů je výhradně homosexuálních a asi 8 % žen je výhradně lesbických. A 35 % nehomosexuálních mužů mělo nebo má vztahy s oběma pohlavími. Mezi ženami, které mají sexuální zkušenosti s jinými ženami, ale nepovažují se za lesby, jsou čísla ještě vyšší, a to mezi 43 a 56 procenty v závislosti na zemi.

Srovnávám tuto snahu nacpat do chřtánu mozky, které vidí něco, ale které jsou povinny říkat nebo se nutit říkat, že vidí něco jiného, se svou brazilskostí. Když mám český pas, českou občanku, stávám se Čechem?

Nevadí mi, že jsem vnímán jako jiný. Jsem gay, nejsem Čech. Jediné, na čem opravdu záleží, je, že kvůli tomu netrpím předsudky. Ten boj je jiný. Nemělo by jít o byrokratická práva, ale o odstranění diskriminace. A pro někoho je jednodušší mě nediskriminovat, protože ví, jak moc se od sebe lišíme, než když je nucen předstírat, že jsme stejní. Nejsme. 

I když žiji v České republice od roku 1997, což je déle než mnozí Češi, se kterými se znám, neznamená to, že jsem stejný nebo větší Čech než oni. Mám v úmyslu zemřít v Praze, doufám, že za několik desetiletí, ale pořád budu Brazilec, který žil v České republice. A není s tím žádný problém, naopak: udělal jsem si z toho hodnotu, výhodu.

Nabídky na vedení časopisů Redhot, Nový Prostor, Playboy a Mladá fronta Plus plus deníku Metro jsem dostal jen proto, že nejsem Čech. Bez výjimky mě vždycky přijali, protože se věřilo, že na rozdíl od Čechů budu mít jako Brazilec mnohem větší dynamiku, pracovní nasazení, kreativitu, odvahu a zkušenosti se svobodnou žurnalistikou. To, že jsem gay, mi otevřelo spoustu dveří, zejména když se to považovalo za modernější, více v kontaktu s trendy, komunikativnější. Ne že by to byly univerzální vlastnosti gayů nebo Brazilců, ale jsou to vlastnosti běžně spojované s každým z nich.

Umět udělat z citronů limonádu je lepší než natřít citron na oranžovo a předstírat, že je pomeranč. Ten, kdo ho sní, pocítí kyselost citronu.

Neheterosexuální aktivismus (vhodnější název pro to, co se dnes nazývá nesčetným množstvím písmenek a + na konci jako znamení, že asi další přijdou...) se musí přeformátovat. Realita 21. století je jiná než v 90. letech minulého století, kdy homosexualita začala být více akceptována. V tomto století, kdy otěže převzala extrémní pravice, musíme umět ustoupit a přenastavit svou strategii. 

Zákony nezmění mentalitu. Zákony musí být výsledkem obecné mentality. Úkolem je přesvědčit společnost, že neheterosexuálové nejsou deviantní, ale normální významná menšina. Být neheterosexuálem je normální ne proto, že je to většina, ale proto, že je to konstanta, protože homosexuálové existují ve všech koutech planety, včetně těch, kde o tom není žádná zmínka, kde jsou nulová práva, s mimořádně tvrdými důsledky pro ty, kdo jsou homosexuálové, jako je Afghánistán, Uganda, Srbsko, Rusko, Nigérie atd. Ano, v těchto a všech zemích světa, včetně odlehlých ostrovů, žije mnoho gayů a lesbiček.

Jako antropolog mohu říci, že všechny kmeny na světě, ať už jsou to amazonští indiáni, pygmejové z Papuy-Nové Guineje, vnitrozemští Afričané, australští domorodci nebo izraelské kibucy, obsahují přibližně stejné procento neheterosexuálů. U více než 1 500 druhů zvířat byla rovněž zjištěna homosexualita v procentech, která se opakují každou generaci. Logickým závěrem tedy je, že neheterosexualita je normální a hraje podstatnou a zásadní roli v existenci lidí a mnoha zvířat. Tato stálost není důsledkem modernity, protože existují důkazy o homosexualitě ve všech historických obdobích, od doby jeskyní, přes Řecko, středověk až do aktuálních dnů. 

Je to jako růže a sedmikrásky. Jsou sice hojnější, ale chryzantémy, které jsou ve srovnání s nimi v menšině, jsou stejně květinové jako růže a sedmikrásky. Normálnost nedělá kvantita, ale stálost. 

Chryzantémy však mají jiné potřeby než růže. Každá z nich má své vlastní vlastnosti. Proč bych měl mít jako homosexuál všechno stejné jako heterosexuál? Jsem chryzantéma, tak mě zalévejte podle mé přirozenosti, jinak umřu s příliš velkým nebo malým množstvím vody.

Neměli bychom bojovat za absolutní rovnost, ale za právo nebýt terčem útoků a za požadavek, aby nás kvůli tomu nikdo nepřecházel. A to, že se název vztahu, který mám se svým partnerem, liší od názvu vztahu, který má muž se ženou, by neměl být problém. Problémem tohoto nového zákona, který schválili čeští poslanci, je to, že nám neumožňuje adoptovat děti, nikoliv název. 

Otázka adopce je komplikovaná, protože mnoho heterosexuálů si myslí, že pokud si homosexuální pár adoptuje dítě, udělá z něj gaye nebo ho sexuálně zneužije. Sledování dětí adoptovaných homosexuály probíhá ve Spojených státech a Kanadě od roku 1995 a prokázalo, že procento dětí adoptovaných homosexuály, které se stanou dospělými homosexuály, je mnohem nižší než procento dětí heterosexuálních párů, které se stanou dospělými homosexuály. A pokud jde o případy sexuálního zneužívání, ty se téměř nevyskytují, zatímco v amerických heterosexuálních rodinách je obrovské množství otců nebo nevlastní otců, kteří zneužívají své dcery nebo syna. Zakážeme adopce heterosexuály, protože čísla ukazují, že dochází k velkému zneužívání?

Odpůrci adopce homosexuály to zdůvodňují mimo jiné tím, že by se dítě stydělo a trpělo by šikanou. To je naprostá lež. Děti homosexuálů milují své rodiče stejně jako děti heterosexuálů a šikanou může z mnoha důvodů trpět každé dítě. Je na školách a rodičích, aby proti šikaně bojovali. A je velmi důležité zdůraznit, že většina dětí adoptovaných homosexuály jsou Romové (adopce homosexuály probíhají již dlouho, ať už se zákonem, nebo bez něj, ale dítě si bere jen jeden z rodičů). Tyto romské děti jsou šikanovány s homosexuálními rodiči i bez nich. A pokud jsou adoptované, je u nich větší pravděpodobnost, že budou mít podobné povolání, duševní zdraví a sociální chování jako jejich adoptivní rodiče. 

České dětské domovy jsou hrozné. A když sirotek dosáhne 18 let, je prostě vyhozen a musí se o sebe postarat sám. Naproti tomu adoptované dítě bude mít podporu rodiny tak dlouho, dokud ji bude potřebovat, a to bez věkového omezení. Co je pro společnost lepší? Dítě vyrůstající v dětském domově, nebo dítě adoptované dvěma maminkami či tatínky?

Pokud by se stalo, že bychom měli méně dětí k adopci než heterosexuálních rodičů, kteří by je chtěli adoptovat, možná by se dalo argumentovat, že pro dítě je lepší, když má doma otce a matku, kteří mu budou příkladem. Ale není tomu tak, bílé české páry patří k nejméně ochotným k adopci na evropském kontinentu. A bílé páry, které adoptují cikány... malá čísla.

A buďme upřímní: v kolika domácnostech je přítomen otec? Většina lidí na celé planetě nemá otce. Buď je otec už podruhé ženatý, nebo se o syna/dcery nikdy nestaral, nebo je to prostě typický český otec - nepřítomný. Kolik Čechů, kdyby chtěli mluvit se svým otcem, by muselo jít do hospody? Kolik českých otců se s láskou a obětavostí podílí na výchově a každodenním životě svých dětí? Mladší otcové se sice chovají zodpovědněji, ale ti dřívější byli jen na obtíž. 

Takže skutečná pravda je, že děti potřebují mámy. Nebo jakoukoli ženskou postavu, například babičku, tetu nebo dokonce sousedku. Pro mnoho gayů je to kontroverzní názor, protože vychovávají své děti bez ženské postavy doma, ale já osobně si myslím, že každé dítě potřebuje na prvních pár let života ženu, protože příroda stvořila ženy jako ty, které rodí, a ne muže, takže je "normální" mít matku. Po statisíce let nic takového jako otcovství neexistovalo, protože primitivní muži nevěděli, že existuje souvislost mezi sexem a těhotenstvím. Po většinu lidské existence měli lidé pouze matky. Neexistoval žádný pojem otce. Teprve s objevem funkce ejakulace se objevili otcové.

Ale samozřejmě je lepší mít dva rodiče než být vychováván úředníkem placeným za to, aby se o vás a desítky dalších dětí staral v místě, které je všechno, jen ne domácí. 

Nepovolit adopci homosexuálům je nekřesťanský postoj (haló KDU) a něco, co jen odsuzuje desetitisíce českých dětí k tomu, aby vyrůstaly bez rodičů. A většina z nich odchází z dětského domova do kriminality nebo extrémní chudoby. Mezi prodejci časopisu Nový Prostor, stejně jako mezi českými mužskými prostituty, je obrovské množství sirotků. 

Ale otázka boje za slovo manželství pro definici neheterosexuálních vztahů se dotýká etymologického původu tohoto slova a zdá se mi kontraproduktivní, protože manželství dvou mužů nebo dvou žen lze nazvat jinak, aniž bych se stal občanem druhé kategorie. Naopak, partnerství osob stejného pohlaví mi dává něco, co je vytvořeno speciálně pro můj kmen. Nechci ani nepotřebuji být jako všichni ostatní kolem mě. Jsem Brazilec mezi Čechy, gay mezi heterosexuály. Co je na tom špatného?

Hnutí LGBTQAIN+ je jako Občanské fórum - vynucené spojení různých lidí, aby se spojili proti většímu nepříteli. Ale stejně jako se členové Občanského fóra později rozptýlili mezi různé strany, je na čase, aby gayové bojovali za práva gayů, lesby za práva leseb, transsexuálové za práva transsexuálů, protože se od sebe liší. Házení všech do jednoho pytle rozmělňuje boj za určité potřeby specifické pro každé písmeno hnutí a mate veřejnost, kterou chceme, aby slyšeli o našich potížích způsobených diskriminací. 

I když nejsem Čech, mám stejná práva jako Čech, jen nemohu kandidovat na prezidenta. Je to přirozený důsledek odlišnosti. Nepřijatelné je, aby mě někdo urážel nebo mi bránil dělat něco, co mohou dělat všichni ostatní, jen proto, že nejsem Čech. Totéž by mělo platit i pro neheterosexuály.

Samozřejmě, že reálný život je krutější a složitější, takže jsem se dostával a budu dostávat do situací, kdy mě český člověk bude hodnotit jako méněcenného nebo jako člověka, který sem nepatří, ale to je problém, který se nevyřeší razítkem, že mám českou národnost, stejně jako se problém neheterosexuálů nevyřeší přijetím zákona. Naopak, je to kontraproduktivní, protože toho hnusným způsobem využívá krajní pravice. Chtít bojovat proti zlu pouhým rozumem vede k tomu, co se stalo, když si Češi mysleli, že mohou kontrovat vojskům Varšavské smlouvy a přesvědčit je, že se mýlí. Nestačí mít pravdu, je třeba mít strategii, která vede k úspěchu. Pokud náš boj podnítil předsudky a vedl k vytvoření zákonů bránících naší svobodné existenci (jako na Floridě nebo v Rusku), pak musíme změnit strategii. 

To, co od 90. let 20. století otevřelo dveře k přijetí homosexuality, byla řada faktorů. Patří mezi ně větší odhalování, coming out slavných lidí, které milovali heterosexuálové, ale také AIDS. Scény připomínající holocaust homosexuálů chřadnoucích na strašlivou smrt před vytvořením účinných léků vyvolaly přirozenou "lítost", "soucit" s těmito nešťastníky a přiměly mnohé přehodnotit své morální zásady. Zjištění, ať už prostřednictvím coming outu, nebo úmrtí na AIDS, že jejich blízcí jsou homosexuálové, předsudky zmírnilo.

Začátek 21. století ale přinesl lavinu gayů a lesbických postav prakticky v každém seriálu, filmu atd. a přesvědčení, že jsme privilegovaní, tak proč chodit do ulic v průvodech LGBTQ. Mnoho lidí si neuvědomuje, že Gay Parade není protest, ale oslava. Oslavou toho, že můžeme být otevřeně homosexuální. Proto se mluví o gay pride neboli hrdost homosexuálů. Pomáhá homosexuálům, kteří se většinou nakonec kvůli společenské šikaně, která proti homosexualitě existuje, stydí, aby se cítili svobodní a chránění. 

Z politického hlediska slouží také k tomu, aby se společnosti ukázalo, že je nás mnoho. Většina heterosexuálů si myslí, že  nejsme tolik, protože gayové v jejich rodině, v práci a v přátelství jim ne vždy řeknou, že jsou gayové nebo lesby. Vzniká falešný dojem, že jsme vzácnější pták, než ve skutečnosti jsme. Vždycky si otevřu aplikaci Grindr, abych některým heterosexuálním kamarádům ukázal, jak všude jsou gayové. A ne málo. V této aplikaci se gayové, kteří si chtějí (tedy ne všichni) najít jiného gaye, se kterým by mohli mít vztah, mohou podívat, kdo jsou gayové v okolí. Pokaždé, když ji otevřu, objeví se doslova stovky profilů gayů. Ale ukazuje to v průměru jen 5 kilometrů čtverečních od místa, kde se dotyčný nachází. Moji heterosexuální přátelé žasnou nad počtem gayů na kilometr čtvereční... A to nejen ve velkých městech, Grindr ukazuje spoustu gayů i v malých vesnicích.

Jsme mnohem víc, než si myslíte. A proto musí být naše práva zaručena, protože nejsme výjimkou. 

Nicméně jak mám specifickou aplikaci na vyhledávání dalších gayů, už to ukazuje, že je lepší mít něco speciálně pro nás, než co mají heterosexuálové. Protože když půjdu do heterosexuální aplikace, jak mám najít gaye? Jinými slovy, co je císařovo, to je císařovo. Chci svůj specifický typ manželství, který zohledňuje rozdíly a nevymýšlí si je, jako by neexistovaly.  

Špatné na tomto zákoně je, že nerespektuje má rovná práva ne proto, že nenazývá vztah mezi dvěma lidmi stejného pohlaví jiným slovem než vztah mezi lidmi jiného pohlaví, ale proto, že mi brání zachránit dítě před strašlivým dospíváním, jako bych mu kvůli tomu, že nejsem heterosexuál, nemohl poskytnout dobré vzdělání a péči. 

Kromě všeho ostatního jsem znechucen tím, jak zemi, která bývala ve svých zvycích tak liberální, ovládlo oportunistické tmářství krajně pravicové politiky. Když jsem se přestěhoval do Prahy, myslel jsem si, že jsem našel oázu nepředpojatosti. Nikdy jsem se necítil být větší součástí celku. Pak přišli ti zlí, aby znečistili myšlení Čechů, prosazovali vyloučení sociální empatie a vštěpovali nesnášenlivost vůči těm, kdo jsou jiní.

Jak jsem řekl v roce 2008, nemá smysl, abych měl právo na sňatek, když můj soused neakceptuje mou existenci. Musíme přestat stavět vůz před koně.

4
Vytisknout
4425

Diskuse

Obsah vydání | 5. 3. 2024