Extrémní akt protestu: Aaron Bushnell, Jan Palach a odpor proti normalizaci nemyslitelného

5. 3. 2024 / Derek Sayer

čas čtení 17 minut
 
25. února zemřel Aaron Bushnell, pětadvacetiletý voják amerického letectva, který se zapálil před vstupní branou izraelského velvyslanectví ve Washingtonu


Jak už celý svět jistě ví, v neděli 25. února krátce před 13. hodinou odpoledne přišel k bráně izraelského velvyslanectví ve Washingtonu DC Aaron Bushnell, 25letý specialista na operace kybernetické obrany vzdušných sil Spojených států sloužící u 531. letky zpravodajské podpory v San Antoniu v Texasu.

Když se blížil k ambasádě, živě vysílal prostřednictvím svého mobilního telefonu prohlášení na sociální síti Twitch:

    Jmenuji se Aaron Bushnell. Jsem aktivním příslušníkem letectva Spojených států amerických. A už se nebudu podílet na genocidě. Chystám se k extrémnímu protestnímu činu, ale ve srovnání s tím, co zažívají lidé v Palestině v rukou svých kolonizátorů, to vůbec není extrémní. To je to, o čem se naše vládnoucí třída rozhodla, že bude normální.

* * *
(Autor, profesor Derek Sayer, nám pro Britské listy poskytl tuto vynikající esej. Anglická verze vyšla v časopise Canadian Dimension ZDE)

 
Mladý letec umístil svůj telefon na zem, aby si natočil, co se bude dít dál, polil si hlavu hořlavou kapalinou, zapálil se a stál v pozoru tak dlouho, jak to jen šlo. Na sobě měl uniformu letectva. Bushnellova poslední slova, která několikrát vykřikl, než se zhroutil, byla "Svobodná Palestina!".

Poté, co příslušníci tajné služby uhasili plameny - to je Amerika, jeden z nich po celou dobu utrpení mířil na hořícího letce pistolí a křičel: "Na zem! Lehni si na zem!" - Bushnell byl převezen sanitkou do místní nemocnice. Ve 22:06 byl prohlášen za mrtvého.

Nenásilný akt zoufalství

Dřívější protest proti americké podpoře izraelských akcí v Gaze, který 1. prosince před izraelským konzulátem v Atlantě uspořádala zatím neidentifikovaná žena s palestinskou vlajkou, která se zapálila, nevzbudil v tisku velkou pozornost. Bushnell udělal vše pro to, aby jeho smrt nezůstala podobně bez povšimnutí, a o zbytek se postarala sociální média.

Předtím, než se vydal na cestu, poslal e-mailem několika reportérům a levicovým zpravodajským webům odkaz na livestream na Twitchi s oznámením, že "dnes se chystám zapojit do extrémního protestního aktu proti genocidě palestinského lidu". Varoval, že to bude "velmi znepokojující". Požádal, abyste "zajistili, že záznam bude zachován a bude o něm informováno". Později vyšlo najevo, že předchozí týden Bushnell sepsal závěť, v níž odkázal své úspory Fondu pro pomoc palestinským dětem a zařídil, aby se o jeho kočku staral soused. Ať už s nimi člověk souhlasí, nebo ne, jednalo se o promyšlené a účelné kroky.

První zprávy v médiích Bushnellovu politickou motivaci bagatelizovaly - titulek v New York Times "Muž zemřel poté, co se zapálil před izraelským velvyslanectvím ve Washingtonu, sděluje policie" Belén Fernándezová z Al Džazíry to výstižně označila za "poměrně silného kandidáta na nejrozmělněnější a nejvíce dekontextualizovaný titulek vůbec". Mnozí příznivci Izraele se snažili vysvětlit letcův protest jako důsledek duševní choroby nebo, jako republikánský senátor Tom Cotton, naznačovali "extremistické sklony" v jeho minulosti. Tváří v tvář Bushnellovým záběrům, které se virálně rozšířily na sociálních sítích, však tyto pokusy o pohřbení příběhu nebo odvrácení pozornosti od jeho poselství brzy vystřídaly serióznější analýzy sebeupálení jako formy politického protestu.

Několik komentátorů, kteří připomněli mimo jiné buddhistického mnicha Thích Quảng Đức, který se v roce 1963 upálil na křižovatce v Saigonu, Američany Alice Herzovou a Normana Morrisona, kteří se upálili na protest proti válce ve Vietnamu, a tuniského prodavače ovoce Mohameda Bouaziziho, jehož sebeupálení v roce 2010 odstartovalo arabské jaro, zařadilo Bushnellovo sebeobětování do dlouhé tradice extrémních protestů. Francouzský sociolog Émile Durkheim je všechny označil za altruistické sebevraždy, při nichž jednotlivci obětují svůj život z loajality ke skupině nebo věci.

Ironií je, že jde přesně o ten samý druh loajality, který naše společnost oceňuje Purpurovými srdci a Viktoriinými kříži - nebo o to, co básník Wilfred Owen, protestující proti nesmyslnému vraždění v první světové válce, nazval "Stará lež: Dulce et decorum est/Pro patria mori". Rozdíl je v tom, že věc, pro kterou se Bushnell umučil, není schválena státem, a to ji okamžitě katapultuje do jiné sféry diskurzu.

V přehledném článku v časopise The New Yorker rusko-americká novinářka Masha Gessenová tvrdí, že "sebeupálení je nenásilný akt zoufalství". Podle ní nebyl Bushnell šílený, ale šílená byla situace, v níž se ocitl - situace, kterou ještě zhoršovala skutečnost, že byl příslušníkem americké armády. Byl postaven před tvrdou dvojí vazbu, z níž neviděl žádné čestné východisko.

Jako příslušník "generace Američanů - dospělých do třiceti let -, kteří v současném konfliktu vyjadřují více sympatií Palestincům než Izraelcům", čelící "prezidentskému klání mezi dvěma staršími muži, kteří se zřejmě příliš neliší v názoru na to, co pro Bushnella představuje nejpalčivější problém současného světa: vyvražďování Palestinců v Gaze", měl mladý letec všechny důvody k beznaději:

    Možná Bushnell sledoval nebo četl o jednání Jihoafrické republiky proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora. Možná naslouchal litanii zvěrstev, která  stala všeobecně známou stejně rychle, jak zastarala: přesným počet tisíců zabitých žen a dětí, přesně většina Gazanů, kteří zažívají extrémní hlad. Ten soud nařídil Izraeli přijmout okamžitá opatření na ochranu palestinských civilistů. Izrael toto rozhodnutí ignoroval a Spojené státy vetovaly rezoluce vyzývající k příměří a v jiném případu Mezinárodního soudního dvora tvrdily, že soud by neměl Izraeli nařizovat, aby ukončil okupaci Západního břehu Jordánu a Gazy. Byla to vláda, kterou Bushnell přísahal chránit svým životem a která rozvracela mechanismy vytvořené k prosazování mezinárodního práva, včetně práva - jako je Úmluva o genocidě -, při jejímž vypracování hrály Spojené státy klíčovou roli.

Nejradikálnější na Durkheimově klasické studii o sebevraždě bylo jeho zdůraznění, že bez ohledu na individuální okolnosti má každá sebevražda své sociální podmínky. V případě Aarona Bushnella byla těmito sociálními podmínkami kognitivní disonance, která vznikla v důsledku toho, že Západ rozbil "řád založený na pravidlech", který zavedl po druhé světové válce, aby umožnil spojenci spáchat to, co Mezinárodní soudní dvůr označil za věrohodnou genocidu.

Pochodeň č. 1

Mezi historické precedenty Bushnellova protestu, které Gessenová zmiňuje, patří několik případů sebeupálení v někdejším sovětském bloku, z nichž nejznámější je sebevražda dvacetiletého studenta historie a politické ekonomie na Karlově univerzitě v Praze Jana Palacha. Palach se 16. ledna 1969 upálil před Národním muzeem na Václavském náměstí, pražském místě, které má v českém politickém životě stejné symbolické místo jako londýnské Trafalgarské náměstí nebo National Mall ve Washingtonu. I Palach měl dostatek důvodů k beznaději.

Pět měsíců předtím invaze vedená Sověty ve dnech 21.-22. srpna brutálně ukončila pokusy československých komunistických reformátorů o vytvoření "socialismu s lidskou tváří". Ačkoli si mnozí reformátoři stále udržovali své pozice ve vedení strany a státu - během následujících osmnácti měsíců měli být postupně vytlačeni -, reformy Pražského jara již byly v procesu eufemisticky nazývaném "normalizace" rušeny. Šéf komunistické strany Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, prezident Ludvík Svoboda a ostatní reformátoři, zkompromitovaní kolaborací s okupanty a stále více odcizovaní lidu, se pomalu stávali pouhými chatrnými ozdobami na fasádě normalizačního režimu, znaky opovrženíhodného přizpůsobení a podřízení.

Palach zanechal v aktovce dopis, v němž vysvětloval, proč za těchto okolností považoval svůj krajní krok za nezbytný. Měl být výzvou k probuzení:

    Protože se naše národy [tj. Češi a Slováci] ocitly na pokraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícími prostředky. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni nechat se pro naši věc upálit. Měl jsem tu čest vylosovat si prvního, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a vystoupit jako první pochodeň.


Dva dny poté, co se Palach upálil, vyšel v New York Times redakční komentář s názvem "Lidská pochodeň v Praze". Jeho tón se velmi lišil od zpravodajství o Bushnellově sebevraždě (která si redakční komentář nezasloužila). V závěru článku se píše:

    Pokus o sebeupálení Jana Palacha v Praze - který se ve svém dopise na rozloučenou podepsal jako "pochodeň číslo jedna" - je známkou zoufalství, k němuž vlastenecké a demokraticky smýšlející živly v Československu dospěly.

Tehdy, když se hranice mezi dobrem a zlem úhledně kryla se železnou oponou, neměly samozvaně "významné" americké noviny problém přijmout myšlenku sebeupálení jako nenásilný akt zoufalství. Nebo ho spojit s údajně typicky západními hodnotami, jako jsou vlastenectví, svoboda a demokracie.

Pravda zvítězí

Jan Palach zemřel na následky zranění o tři dny později. Jeho smrt vyvolala obrovský smutek. Desetitisíce obyčejných lidí stály hodiny ve frontě, aby mu vzdaly hold, když 24. ledna ležela jeho rakev v Karolinu, středověkém sídle Karlovy univerzity.

Rektor univerzity Oldřich Starý zahájil pohřební obřady následujícího rána těmito slovy:

V hlubokém pohnutí, s bolestí i hrdostí se akademická obec Univerzity Karlovy sklání před mrtvým Janem Palachem, studentem Filozofické fakulty. Jeho hrdinský a tragický čin je výrazem čistého srdce, nejvyšší lásky k vlasti, pravdě, svobodě a demokracii.

Po skončení projevů byla rakev uložena na pohřební vůz, za nímž Palachova matka Libuše, starší bratr Jiří a švagrová Ilona vedli "obrovský průvod, který se jako řeka vinul Ovocným trhem, Celetnou ulicí a Staroměstským náměstím a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí, které bylo 20. ledna 1969 na počest upáleného mladíka spontánně přejmenováno na náměstí Jana Palacha".

Chlapec salutuje při pohřbu Jana Palacha, Praha, 25. ledna 1969. Foto: Milon Novotný/Wikimedia Commons.

Pražské ulice zaplnilo asi 200 000 lidí, kteří uctili památku i truchlili nad posledním mučedníkem národa. Mnozí spojovali Jana Palacha s Janem Husem, českým náboženským reformátorem, který byl v roce 1415 upálen na hranici kostnickým koncilem, protože odmítl odvolat své kacířské názory, a jehož socha stojí na Staroměstském náměstí. Husitské heslo "Pravda vítězí" bylo oficiálním heslem Československa a zůstává heslem dnešní České republiky.

Palachova pohřbu se nezúčastnili žádní vysocí vládní ani straničtí činitelé a normalizátoři se brzy snažili jeho oběť zdiskreditovat. Rozšířila se pomlouvačná fáma, že jeho upálení začalo jako mystifikace, kterou zorganizovali spisovatel Pavel Kohout, olympijský medailista Emil Zátopek, šachový velmistr Luděk Pachman a další významní kritici invaze, ale ta mystifikace se tragicky zvrtla. Ukázalo se však, že památku mladého muže nelze vymýtit. Jeho hrob na pražských Olšanských hřbitovech se stal poutním místem.

Unaveny nekonečným procesím návštěvníků s květinami a svíčkami, úřady jedné noci roku 1973 Palachovy ostatky exhumovaly, jeho tělo zpopelnily a popel vrátily rodině do malého venkovského městečka Všetaty. 

Náměstí před Filozofickou fakultou oficiálně zůstalo po celá léta normalizace náměstím Rudé armády, ale během několika týdnů po pádu komunismu v sametové revoluci v roce 1989 bylo oficiálně přejmenováno na náměstí Jana Palacha.

Slyším vaši zbabělost

Jakkoli si Palachova gesta jeho spoluobčané vážili, nikdo nechtěl, aby se opakovalo. Byl to právě akt zoufalství. Básnický veterán Jaroslav Seifert, který se později stal prvním českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu, vydal jménem Svazu spisovatelů výzvu k československé mládeži:

    Ani vám, studentům, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nelze dovolit, abyste měli pocit, že neexistuje jiná cesta než ta, kterou jste si vybrali. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věc se dá vyřešit jen teď a že se vyřeší jen tady.


Měl pravdu, ale mládí není vždycky dána trpělivost.

25. února - ve výroční den puče v roce 1948, který v Československu vynesl k moci komunistickou stranu - se na Václavském náměstí jako "pochodeň č. 2" rozhodl vzplanout další mladý muž, ve skutečnosti sotva víc než chlapec, osmnáctiletý gymnazista ze severomoravského Šumperka Jan Zajíc.

Několik dní před svou smrtí napsal Zajíc báseň "Poslední", kterou věnoval Janu Palachovi. Zde ji uvádíme v plném znění (přeloženo zpět z angličtiny):

Slyším tvou zbabělost,
naříká v polích,
ve městech řve,
na křižovatkách skučí,
koktá strachem ze smrti
a necítí, jak smrt varuje a láká.
Z kostelních věží zvoní
smrtící zvonění národa a země.
Ve jménu života
tvůj
hořím
Jan

Palachova a Zajícova sebevražda bývá často prezentována jako protest proti sovětské okupaci, což však opomíjí zásadní rozměr činu těchto mladých mužů. Jak je z obou jejich slov zcela zřejmé, "pochodněmi" protestovali nejen proti okupaci, ale především proti neschopnosti svých spoluobčanů  klást odpor - a tedy proti jejich aktivní spoluúčasti na normalizaci společnosti.

Jak později argumentoval Václav Havel ve svém slavném eseji "Moc bezmocných", tím, že mechanicky a pasivně projevují konformitu se systémem, "jednotlivci tím potvrzují systém, naplňují systém, vytvářejí systém, jsou systémem". Jsou "objekty v systému kontroly, ale zároveň jsou i jeho subjekty. Jsou jak oběťmi systému, tak jeho nástroji".

Žít ve lži, umírat v pravdě

Havlův postřeh se netýká jen komunistických režimů. Aaron Bushnell odmítl spoluúčast na válce, kterou považoval za morálně nepřijatelnou, a odmítl dělat kompromisy ve svém přesvědčení, a rozhodl se pro hrůzný a šokující protestní čin, který odhalil naši každodenní normalizaci jako lež, kterou je.

Jeho nejvyšší oběť prořízla jako nůž orwellovský doublethink - masové vraždění nevinných civilistů je "sebeobrana", IDF jsou "nejmorálnější armáda na světě" - který nám umožňuje nadále žít s tím, co nejvyšší soud světa označil za pravděpodobnou genocidu.

Pro případ, že by si to někdo potřeboval připomenout, americký ministr obrany Lloyd Austin 1. března přiznal, že izraelský útok zabil jen v Gaze již nejméně 25 000 žen a dětí, zatímco 7. října zemřelo v Izraeli 1 139 lidí, z toho pouze 695 izraelských civilistů a pouze 36 dětí.

Bushnellovo poselství se nejzřetelněji vztahuje na ty západní politické vůdce, kteří izraelské vraždění omlouvají a skrývají - Biden, Sunak, Starmer, Scholz, Trudeau - tím, že jim poskytli zbraně, diplomatické krytí a represe vůči kritikům doma. Tím by to však nemělo končit.

Bushnellův poslední příspěvek na Facebooku s titulkem odkazu na jeho livestream na Twitchi zněl:

    Mnozí z nás si rádi kladou otázku: "Co bych dělal, kdybych žil v době otroctví? Nebo v době Jima Crowa na Jihu? Nebo apartheidu? Co bych dělal, kdyby moje země páchala genocidu?". Odpověď zní: Děláte to. Právě teď.

* * *

Derek Sayer je emeritním profesorem na University of Alberta a členem Kanadské královské společnosti. Jeho nejnovější kniha Pohlednice z Absurdistánu: Praha na konci dějin, získala v roce 2023 Kanadskou židovskou literární cenu za vědeckou práci a stala se finalistou ceny PROSE Award asociace amerických nakladatelů v oboru evropských dějin.

0
Vytisknout
4672

Diskuse

Obsah vydání | 7. 3. 2024