Americká arogance srazila Izrael a Ukrajinu na kolena

7. 2. 2024

Zdá se nepravděpodobné, že by se Amerika dožila letošního listopadu, aniž by byla donucena k velmi veřejnému zúčtování s desetiletím katastrofálních zahraničněpolitických selhání. Vezmeme-li to samostatně, jakákoliv z hrozících amerických proher na Blízkém východě, ve východní Evropě a možná i v Asii by byla významnou vojenskou a diplomatickou ranou. Tři velké regionální kolapsy, které by se odehrály v rozmezí několika měsíců, by byly geopolitickou událostí podobnou rozpadu Sovětského svazu – impéria, které se zdálo neměnné, dokud velmi náhle nezmizelo.

I když je nemožné předpovědět vojenské, diplomatické, politické a ekonomické důsledky rychlé série amerických porážek v zahraničí, samotné porážky lze snadno předpovědět. Pokud USA uspějí ve svém pokusu zastavit izraelské vojenské tažení v Gaze, když je Hamás stále u moci, a přikloní se k mezinárodnímu uznání palestinského státu, jak americké ministerstvo zahraničí nedávno naznačilo, že doufá, že se mu to podaří, bylo by nemožné, aby Izraelci nebo jejich regionální nepřátelé viděli teroristické útoky ze 7. října podporované Íránem jako cokoliv jiného než masivní íránské vítězství a americko-izraelskou porážku.

Zdá se, že Ukrajina je na podobné sestupné cestě k vojenské a diplomatické porážce, která byla nastolena v USA. Zatímco Washington nasypal na Ukrajinu více než 100 miliard dolarů vojenské a související pomoci, odmítl poskytnout Ukrajincům útočné zbraně, které potřebují k odražení Putinovy ofenzívy. V důsledku toho začala ukrajinská armáda krvácet a zdá se, že postrádá jakoukoli vážnou schopnost zasáhnout cíle vojenského nebo politického významu uvnitř Ruska. S příchodem jara se zdá pravděpodobné, že Putin přejde do ofenzívy, zmocní se zbytku Donbasu a poté využije drtivé převahy v letectvu a raketách k bombardování ukrajinských měst, dokud se Zelenskyj neobjeví u jednacího stolu. Pravděpodobným výsledkem takových jednání je, že Ukrajina postoupí velké kusy Ukrajiny Putinovi, jenž vyhlásí vítězství ve válce, kterou zahájil v roce 2022.

Nedojde-li k zásadním posunům v taktice na obou bojištích, oba výše uvedené scénáře, z nichž Írán a Putin vyjdou jako vítězové a příjemci desítek miliard dolarů americké vojenské pomoci a diplomatické podpory budou poraženými, se zdají být pravděpodobnější než opak – a žádné množství žvástů je nedokáže zamaskovat, zejména během nadcházejícího amerického volebního období. Vazby Izraele na státy Perského zálivu se vypaří, protože jejich na ropu bohatá království se budou snažit uzavřít dohody s Íránem v naději, že se ochrání před dalším 7. říjnem na své vlastní půdě, zatímco cíl vymazat Izrael z mapy se bude nové generaci chudobou postižených mladých Arabů ve zničených zemích, jako jsou Sýrie, Irák, Libye a Egypt zdát znovu přijatelný. Podobná dynamika se pravděpodobně uchytí i v Evropě, kde Německo a další státy EU budou motivovány k uzavírání dohod s Putinem na úkor svých menších a slabších východních sousedů. V obou regionech Amerika přestane fungovat jako místní hegemon.

Tím ale špatné zprávy nekončí. Čínští vojenští plánovači, kteří vidí, jak jsou hlavní američtí vojenští spojenci v Evropě a na Blízkém východě poráženi, mohou využít skvělou příležitost k blokádě Tchaj-wanu, nebo dokonce k invazi na ostrov, a pak se odvážit USA vystěhovat. Vzhledem k tomu, že USA již prohrávají dvě velké proxy války – a je nepravděpodobné, že by riskovaly přímou vojenskou konfrontaci s Čínou na svém vlastním dvorku – zdá se bezpečné předpovědět, že USA odmítnou bojovat.

Celkově vzato by tyto téměř simultánní porážky byly překážkou zcela jiného řádu než zpackané stažení USA z Afghánistánu v roce 2021, nebo dokonce kolaps fantastického amerického podniku na budování státu v Iráku. Nejděsivější věcí na výše uvedeném scénáři však není skutečnost, že každá složka katastrofy se zdá být dostatečně věrohodná, ale skutečnost, že všechny tyto tři pravděpodobné katastrofy jsou produktem přístupu k realitě jako z Alenky v říši divů, který definuje globální vizi Ameriky. V každém případě lze porážky klíčových amerických spojenců během příštích 12 měsíců chápat jako produkty taktických selhání zakořeněných v neúspěšné americké vojenské doktríně, která je zase založena na strategických rozhodnutích a předpokladech, které se ukázaly jako divoce klamné, a přesto tvrdošíjně a záhadně odolné vůči změnám.

Izraelská válka v Gaze a válka Ukrajiny s Putinovým Ruskem mají mnoho společného. Oba konflikty jsou krvavé. Obě země vedou obranné války proti nepřátelům, kteří se zaměřili na civilisty při překvapivých útocích přes mezinárodně uznávané hranice s nadějí, že způsobí politický a sociální kolaps svých nepřátel. V obou případech útočníci – Hamás a Putin – otevřeně vyhlásili své genocidní záměry a pak spáchali rozsáhlá zvěrstva v naději, že vyděsí své nepřátele a přimějí je k poslušnosti. Pokud by tato strategie uspěla, mělo by to strašlivé důsledky pro potenciální konflikty po celém světě – kterých jsou desítky. Konkrétněji řečeno, neúspěch na kterémkoli z bojišť by ohrozil hlavní globální tepny a obchodní partnery USA v EU a státech Perského zálivu. Jinými slovy, Ukrajina i Izrael jsou konflikty, v nichž je zájem Ameriky na podpoře svých spojenců křišťálově jasný.

Ke cti Joea Bidena, jednoho z posledních skutečných produktů politiky studené války, který je v americkém politickém životě stále aktivní, slouží, že neměl problém uznat, že obě války stojí za to bojovat. Avšak způsob, jakým Amerika požadovala, aby každá válka byla vedena – nákladně, předvídatelně, se zaměřením na minimalizaci ztrát na životech civilistů na straně agresorů – byl pro její spojence receptem na prohru. Výměnou za přijetí americké pomoci se Ukrajina i Izrael ocitly v pasti specificky amerického paradigmatu řízeného konfliktu, v němž je myšlenka skutečného vítězství ve válkách působením maximální bolesti a destrukce nepříteli považována za pozůstatek barbarství. V důsledku toho se USA nějakým způsobem podařilo poskytnout Ukrajině za poslední dva roky neuvěřitelnou sumu vojenské pomoci ve výši 150 miliard dolarů, přičemž jí odepřely reálné zbraňové systémy, které by potřebovala k dosažení jakéhokoli zdání parity na bojišti s Ruskem. Upřímně řečeno, je nemožné pochopit, jak má Ukrajina vyhrát válku, ve které pokračuje, což vyvolává otázku, proč USA povzbuzují Ukrajince, aby bojovali dál.

Totéž trvání na vedení války v americkém stylu výměnou za vojenskou pomoc a diplomatickou podporu těžce ochromilo izraelské tažení v Gaze. V Mosulu USA a jejich spojenci vykořenili 3 000 nepravidelných příslušníků ISIS za cenu zabití více než desetinásobku civilistů, zatímco město proměnili v trosky. V Gaze čelí Izraelci bojem zocelené armádě 30-40 000 vojáků Hamásu, kteří jsou ukryti v podzemní pevnosti, která se táhne 300 mil tunelů pod jednou z nejhustěji obydlených městských oblastí světa. Tím, že Izrael přijal použití taktiky amerického stylu k vedení války o své vlastní přežití, se mu podařilo přivodit na sebe dvojí katastrofu globálního pomlouvání a vojenského patu. Proč trpět obojím?

Putinova invaze na Ukrajinu a útok Hamásu na Izrael mají společné i něco jiného, totiž společný původ v dohodě s Íránem Baracka Obamy, největší strategické chybě USA od invaze George W. Bushe do Iráku. Zatímco Bushův pokus přetvořit Irák v demokracii po 11. září 2001 byl gigantickou nevynucenou chybou jediné světové hypervelmoci, Obamova dohoda s Íránem, jejímž cílem bylo napravit nákladný neúspěch Bushovy politiky, se pravděpodobně ukázala být chybou ještě větších důsledků. Bushův neúspěch v Iráku byl sice výsledkem povrchního a přehnaně optimistického chápání regionu, do něhož se vřítil, ale zároveň ukázal, že USA jsou schopny postavit obrovskou armádu a rozsévat zkázu mezi svými nepřáteli – čímž je povzbudil k obezřetnosti. Naproti tomu Obamovy paralelní fantazie o reformistech v Teheránu povzbudily nejagresivnější nepřátele Ameriky, což vyústilo v globální šíření chaosu.

Bushův zpackaný pokus přetvořit Blízký východ silou a Obamův neúspěšný pokus přetvořit Blízký východ dvořením se nepřátelům Ameriky mají společný podobný soubor bludů o povaze a využití americké moci, které byly v obou případech široce sdíleny napříč politickým spektrem ve Washingtonu. Jakkoli se to dnes zdá šílené, Bushovo přesvědčení, že Iráčané přijmou demokracii, jen kdyby se osvobodili z pod tyranského jha Saddáma Husajna, bylo víceméně článkem víry napříč Washingtonem, přičemž liberálové i konzervativci poukazovali na zkušenost východní Evropy po studené válce.

Jednou jsem měl příležitost tuto analogii přímo zpochybnit v rozhovoru s jednou z Bushových nejbližších poradkyň Condoleezzou Riceovou, během něhož jsem poukázal na to, že země jako Polsko, Maďarsko a Československo byly fungujícími demokraciemi už předtím, než je nacistická a sovětská vojska obsadila. Na to se mě zeptala, jestli si myslím, že lidé v muslimských zemích jsou ze své podstaty odlišní od Evropanů. Naznačovat, že historie a kultura Iráku a Gazy by mohly vést lidi v těchto místech k tomu, aby reagovali odlišně na pokusy vytvořit nebo zavést demokracii západního stylu, je podle Riceové formou rasismu. Jak jsme zamýšleli, tím náš rozhovor skončil. Po ztrátě bilionu dolarů a asi 300 000 mrtvých Iráčanů a dobytí Gazy Hamásem se však ukázalo, že se Riceová mýlila: Stejně jako Češi a Poláci jsou i Iráčané a Gazané produktem svých vlastních dějin a kultur, které se zjevně vzpírají univerzálním řešením.

Ukázalo se, že Obamova arogance je velmi podobného akademicko-imperiálního typu, jen ovlivněná technokraticko-levicovými apologiemi za minulé hříchy Ameriky spíše než triumfalistickým neokonzervativním žvaněním. Na povrchu se však blízkovýchodní politika Bushe a Obamy zdála být téměř opačná. Zatímco Bush vedl nesmírně nákladnou a destruktivní válku, Obama sliboval mír. Tam, kde si Bush představoval přetvoření Blízkého východu k obrazu americkému, Obama hovořil o tom, že se má vyvarovat militaristického avanturismu a zároveň umožnit národům regionu, aby si uvědomily svůj vlastní osud. Obě vize však měly společný původ ve vizi geopolitiky, v níž ostatní lidé ve vzdálených zemích nemají jinou možnost, než sehrát přidělené role ve fantazijní hře Washingtonu, a v níž nadřazená ekonomická a vojenská síla Ameriky jí umožní ohýbat realitu podle své vůle.

Obamova politika sbližování s Íránem se údajně soustředila na dohodu o kontrole zbrojení nazvanou Společný komplexní akční plán (JCPOA), hovorově známou jako dohoda s Íránem. Přes všechny technické řeči o centrifugách a rychlosti obohacování uranu se však dohoda netýkala ani tak kontroly zbrojení v konvenčním smyslu. Spíše šlo o nástroj, jak smést íránský jaderný program ze stolu, aby bylo možné přemluvit Teherán, aby se stal americkým klientem, čímž by se zmírnilo regionální napětí a pomohlo se zabránit tomu, aby USA byly zataženy do budoucích válek na Středním východě.

JCPOA proto udělala jen málo pro to, aby zastavila pokrok Íránu směrem k testování, výrobě a rozmisťování jaderných zbraní. Místo toho umístil národní jaderný program pod americkou ochranu výměnou za to, že Íránci budou souhlasit s dodržováním souboru klauzulí o vypršení platnosti, které by mu umožnily vybudovat si kapacitu na výrobu a testování bomby, jakmile bude Obama bezpečně mimo úřad. Kromě toho, že Obama nabídl Íráncům bezpečnější cestu k bombě, než o jakou usilovali, slíbil také nejvyššímu vůdci Alímu Chameneímu, že USA zaručí íránské zájmy v regionu – což znamená, že íránská aktiva jako Asadův režim v Sýrii a Hizballáh v Libanonu budou umístěna pod americkou ochranu.

Za tímto poměrně štědrým balíčkem geostrategických akcií se skrýval velkolepý plán, který Obama popsal jako "vyvažování", jenž se pod pojmem "regionální integrace" formalizoval jako oficiální politika v Bidenově Bílém domě. Podle této vize by USA už jednoduše nestály na straně tradičních spojenců na Blízkém východě, jako jsou Izrael, státy Perského zálivu, Turecko a Egypt, z nichž každý se americkým prezidentovi různými způsoby nelíbil nebo ho zklamal. Ani USA by nepovažovaly Írán za nepřítele. Snahou "vyvážit" své někdejší spojence proti někdejším nepřátelům by se Amerika vyhnula zatažení do regionálních válek a zároveň by pokračovala ve své roli regionálního mocenského zprostředkovatele.

Obamova představa regionální "rovnováhy" zprostředkované USA byla vskutku novátorským přístupem k udržení bezpečnosti v regionu. To proto, že strategie založená na potrestání vašich přátel a posílení nepřátel by každému rozumnému stratégovi připadala šílená. Nevyhnutelným důsledkem nucení spojenců a nepřátel neustále soupeřit o imperiální přízeň je větší chaos, který vede k nekonečným regionálním válkám. Což je přesně to, co se stalo.

Rozpad Středního východu za Obamy začal v podstatě od okamžiku, kdy začal se svým "vyvažovacím" aktem. Nejprve přišlo "arabské jaro", kdy Obama podpořil Muslimské bratrstvo proti vládám spojeným s USA v Egyptě, Tunisku a jinde. Když se výsledné vlády Muslimského bratrstva nedokázaly udržet u moci, Obama podruhé změnil stranu a obrátil se na Írán. Jako součást svých námluv Obama dodržel svůj slib, že uzná íránské "podíly" v Sýrii tím, že prolomil svou vlastní "červenou čáru" proti použití chemických zbraní Íránem podporovanou vládou Bašára al-Asada – čímž v podstatě ponechal syrské rebely napospas strašlivému masakrování, jehož rozsah byl pětadvacetkrát až padesátkrát větší než současný počet obětí v Gaze.

Právě v Sýrii se ukázala chyba v Obamově strategii uznat Írán novým místním hegemonem podporovaným USA. Íránci ve skutečnosti nebyli dost silní na to, aby splnili roli, kterou jim Američané přidělili. Teherán byl sice schopen zničit slabé státy jako Libanon a Irák poskytnutím výcviku a zbraní sektářským šíitským milicím, ale byl příliš slabý na to, aby dokázal projektovat rozhodující moc do regionů se sunnitskou většinou. Když se ukázalo, že Asad není schopen potlačit povstání v Sýrii, a to ani s vydatnou pomocí Íránu a pěšáků Hizballáhu, Obama otevřel dveře Rusku, aby zasáhlo do syrské války pod záminkou monitorování likvidace Asadových chemických zbraní, čímž podpořil sázku na stranu, která se nyní zdála být poraženou.

Putinova ochota pomoci Obamovi z bryndy měla svou cenu. Kromě toho, že Rusko dosáhlo dlouhodobého ruského cíle, přístavu ve Středozemním moři, zabralo Ukrajině Krym – což je otevřené porušení mezinárodních hranic, které Obama nechal projít. Putin se nespokojil s pohlcením Krymu a poté se zmocnil velké části Donbasu, čímž si připravil půdu pro svou budoucí invazi. Obamova reakce byla opět čistě pro forma. To vše v zájmu toho, aby si Írán udržel své syrské "akcie", jako podmínku pro podepsání JCPOA a zapletení se do regionálního bezpečnostního řádu vedeného USA.

O deset let později lze s jistotou říci, že výsledky Obamovy velkolepé strategie "vyvažování" jsou předvídatelně skličující jak pro Blízký východ, tak pro Evropu. Není divu, že se Biden pokusil změnit kurz tím, že podpořil Izrael a Ukrajinu v jejich obranných válkách proti regionálním tyranům, kterým Obama rozvázal ruce. Přesto Bidenova polovičatá opatření v obou případech spoutala americké spojence neúspěšnou protipovstaleckou taktikou z Bushovy éry a zároveň ponechala základní kámen Obamovy velké strategie – dohodu s Íránem – nedotčený.

Ukázalo se, že příjemci pobídek postavených na hlavu, které vytvořil Obama, jsou nejhorší světoví aktéři: Vladimir Putin a Íránem vedená alianční struktura, která zahrnuje Katar, Hizballáh, Sýrii a Hamás. Představa, že USA ukončí válku na Ukrajině tím, že "vyváží" Putinovo triumfující Rusko proti vyděšeným a vojensky impotentním státům EU, je podobně receptem na další chaos a destrukci.

Teoreticky by nový americký prezident mohl zvrátit Obamovy chyby exekutivním nařízením, což je víceméně to, co udělal Donald Trump, když se v roce 2017 ujal úřadu. Koneckonců, Blízký východ, východní Evropa a Asie byly během Trumpova prezidentství výrazně mírumilovnější, stabilnější a prosperující než za Obamy nebo Bidena. Pokračující politická krize sužující USA, která začala s Trumpovým prezidentstvím, však naznačuje, že Washington postrádá schopnost vidět svět jasně nebo jednat efektivně. Podivná loajalita Demokratické strany k Obamovým neúspěšným představám o "velké strategii" výrazně znemožnila Spojeným státům reagovat na Íránem podporované milice, které zastavily lodní dopravu v Rudém moři a opakovaně zranily a zabily americké vojáky. Druhé Trumpovo prezidentství mezitím uvrhne Ameriku do ještě většího vnitřního chaosu, který pravděpodobně znemožní rozumné vedení zahraniční politiky – nebo jakéhokoli jiného druhu politiky.

Ale Izraelci a Ukrajinci tento luxus nemají. Na rozdíl od amerických poradců a vojáků v Afghánistánu a Iráku nemají žádné jiné domovy, kam by se mohli vrátit. V tuto chvíli je jedinou cestou ven ze současné americké slepé uličky to, aby se Izrael nebo Ukrajina, a pokud možno obě země, vzepřely americkým radám a strategickým cílům – a skutečně vyhrály války, ve kterých bojují.

Zdroj v angličtině: ZDE