Generační náraz nejen v sociální práci…
6. 11. 2023 / Pavel Veleman
čas čtení
6 minut
My, co jsme zažili revoluci v roce 1989, víme, že ve společnosti mohou náhle proběhnout radikální pozitivní změny. Mladší lidi, co to nezažili, tu zkušenost nemají a tento optimismus jim chybí
"Po pětačtyřicítce věčně nějakým lidem píšu, jak je mám rád. Ne proto, že bych je měl rád, ale proto, aby mě nezabili. "
(Jan Zábrana, 1984)
Již
několikrát jsem psal o určité dějinné vině, mé - s určitou
nadsázkou - studentské generace roku 1989, kdy
neoliberální model neonormalizačního kapitalismu devadesátek nám nakazil duše a mozek natolik, že je opravdu velmi složité
mnohdy v mojí generaci kritizovat třeba počet investičních bytů
v Praze - je to přeci návrat komunismu. Ach, jo!
Avšak
konflikt v této věkové bublině mne zase tolik nevadí, nakonec
převáží fakt, že jsme přece lidé stejného dětství,
stejného mládí, ale i určité pevnosti kamarádství zocelené v
konci komunismu a pochopitelně stejného humoru, který často překlenuje i ty
největší konflikty a hádky.
Jiná
je moje "myšlenková kolize" s lidmi kolem čtyřiceti let. Oni
jsou například v sociální oblasti velmi činí, zastávají
manažerské pozice a jsou v plné kariérní jízdě.Tady je
pro mne větší bolest nepochopení, jelikož se jim vlastně snažím
velmi fandit. Ale pozor, ten naráz při jednání s nimi je daleko tvrdší než u
mých vrstevníků. Jsou tvrdě individuální, často neemoční, jsou zdvořilí, ale drsní: vše je osobní a velmi nekompromisní
k mé osobě: Končíme s Tebou, zklamal jsi a
nikdo není na tvé vrtochy zvědavý.
Tato
generace již v dětství a dospívání prožila paradoxně naši
výchovu "léčby Klausem". A tak se nemůžeme divit
jejich ryze individualistickému přístupu k životu. Je zde obrovský
vliv pragmatismu v pracovních povinnostech, zvyk, že vliv a moc peněz je zásadní Pragmaticky pohlížejí na společenskou bídu bezdomovectví, exekucí, sociálních
rozdílů ve školách, na oligarchii, na kulturu chudoby ve vyloučených
lokalitách.
Vše popisují, vyhodnocují, analyzují, vypracovávají
přesné metodiky, jasné postupy pro změnu chování klientů i pro
sociální pracovníky. Klienty je potřeba dostat do systému.
Mnohdy právě projevují nepochopení pro jejich podivínské chování. Jejich klienti
právě díky špatným společenským podmínkám se stávají časem
opravdu patologickými osobnostmi, a tak se dostávají do naší společné péče
"dobra".
Jako by
často tito lidé v sociální oblasti přestali věřit
lidské jedinečnosti, individuálnímu pocitu člověka, který má nárok na teplé
jídlo a střechu nad hlavou - bez našeho dozoru. To moje generace
tak trochu sociálních amatérů, jako jsem já, odchovaná
absurdní povahou konce komunismu a "hrabalovským"
viděním světa - my jsme vlastně jako naši klienti.
V
sociální práci se tito hodní a empatičtí jedinci ve věku kolem čtyřicítky v osobním kontaktu stávají nepřítelem v situaci, kdy nechcete plnit jejich
přesné předpisy, nerozumí Vaší skepsi a černému humoru a nevěří jako vy v možnou nápravu člověka, se kterým pracujeme. A také nesdílí naši touh
u postavit se proti opravdovému zlu této doby, což je
jednoznačně stát ukradený oligarchy a jejich politickými
poskoky.
Vytváření náplastí dalších míst prekarizované sociální práce
třeba u soudu, ve školách - to z mého hlediska není řešení. Naopak, spíše to
pomáhá politikům vytěsnit to podstatné. Pomocí acylpyrinu
nelze řešit metastázu ekonomického propadu ohrožených skupin
obyvatelstva v roce 2023. Patřím mezi ně.
A
toto je velmi těžké vysvětlit těmto, často tak křehkým a
zároveň tvrdým lidem, pro které je sociální práce hlavně
individuální náprava, pomoc podle svých velmi sofistikovaných
pravidel a každé zpochybnění této cesty se stává pro ně
psychickým nebezpečím jejich životní cesty pomoci.
A
opět jsme u mé oblíbené Kritické sociální školy jako
primární reakci na současnou společenskou situaci našich
obyvatel, dokázat se tvrdě postavit proti žábám na prameni
napojených na politiky. Naši klienti nejsou občané druhé
kategorie, ale hrdinové této doby.
Přebírání
jednotlivosti z cizich sociálních systémů, nelze činit bez zásadní změny krizové sociálně/zdravotní politiky. Bez toho se naopak to podstatné opět spíše odklonií z diskursu. Nevíme co dělat v sociální oblasti, nevíme co se sebou v systému, který
nás vlastně neuživí a tak vytěsňuje tu (ne)možnou společenskou
změnu, která by nás všechny tak moc psychicky uzdravila. Cítit
sounáležitost velké skupiny lidství napříč sociálními skupinami
přímo v akci , to této generaci schází, tam je ten čistý pramen roku
1989…
My jsme tu změnu zažili stejně jako generace před námi i s tím bolestným
vystřízlivěním, oni již ne! A tak moc by chtěli, jenže
není nic, co by je spojilo s touto skupinou lidí kromě jakési dobroty a
radosti ve své sousedské bublině.
A
tam někde vznikl můj rozdílný přístup ke klientům (často
mimo profesní pravidla, často skeptický, však paradoxně doufající stále v možný společenský zázrak se zkušeností,
že se to najednou někdy mpže stát!). Klienti jsou mi často opravdu tak podobní. Jsou poražení (neo)kapitalismem, naštvaní, ale často pamatujítu mojí naději a ten sesterský a bratrský pocit, že už jednou došlo k revoluční změně. To je základ
mého idealismu To se však generaci 40+ tak
těžko vysvětluje.
To
podstatné pro naše klienty totiž nejde řešit bez snesitelné
společnosti, oni nejsou porouchanou součástí nefungujícího stroje a já si nikdy nevezmu politický hasák,
abych vytvořil správného člověka této doby, kterého předám
vedle kolegyni na oddělení bytů, ta ho zase předá podnikatelům
s prekarizovanou prací a ten politikům, aby jim odevzdali volební
hlas…. To tak! Ho…!
To
nedorozumění je opravdu bolestné a jelikož jsem o této situaci
hovořil se spoustou lidí mé generace i v jiných oborech -
pochopil jsem, že je to naše velké téma o kterém se příliš
nemluví.
6105
Diskuse