Kdo byl nejlepší český premiér?

9. 11. 2023 / Matěj Metelec

V české politické kultuře je podle všeho hluboce zakotven zvyk pěstovat tu větší tu menší kulty osobnosti, a to přinejmenším od toho prvorepublikového masarykovského. Až kýčovitou a kolotočářskou podobu nabralo uctívání Václava Havla, své oddané stoupence měl však vždy také „pan profesor“ Václav Klaus (a v devadesátých letech k nim patřila převážná část populárních „celebrit“), a nepominutelnou kohortu věrných měl rovněž Miloš Zeman, byť jeho klaka byla vždy méně idealistická a pragmatičtější než u předchozích dvou. Na budování svébytného kultu osobnosti ale vsází dlouhodobě také Andrej Babiš, který za něj ovšem vděčí spíš profesionálně vedeným PR kampaním, než osobnímu charismatu či tomu, že stál u významných výhybek polistopadového vývoje. Pokud by za sebou neměl úspěch v byznysu a v podstatě bezednou pokladničku na stranické výdaje, asi těžko by se stal tak významnou postavou naší politické scény.

Když přehlížíme posloupnost českých premiérů, je to smutný pohled – s většinou z nich jsou spojeny skandály, podezřelé vazby na byznys a málokdo z nich také dokázal odejít na politický důchod důstojně. Snad nejhůř skončili paradoxně ti, kteří byli nejhlasitěji oslavováni coby živoucí etalony slušnosti.

Těžko popřít, že Vladimír Špidla mezi ostatními předsedy vlád z tohoto hlediska vyčnívá. Lze pochybovat o tom, že byl úspěšným premiérem – nedokončil své volební období a sestřelila jej vlastní strana. Zároveň během svého vládnutí zvládl tisíciletou vodu a úspěšně završil proces, který naši zemi přivedl do Evropské unie. A jako jeden z mála našich prominentních politiků za sebou nevláčí žádné nepřehlédnutelné aféry, kontroverzní fámuly, pochybná spojení ani rychle nabyté bohatství po odchodu z funkce.

Možná i proto působil vždy na voliče poněkud suchopárně. Snad máme rádi své politiky lidštější, zemitější, žoviálnější. Mírně podroušené muže, kteří dokážou vyvolat rozruch a s oblibou překračují hranice, jako byl Miloš Zeman nebo Miroslav Kalousek. Špidla navíc na rozdíl od těch dvou nikdy nebyl oslňující rétor. „Jenom“ sociální demokrat z přesvědčení. Ale jak ukazuje rozhovor s Beniakem, také pragmaticky uvažující politik. Své působení hodnotí věcně, skoro až chladně. Uznává své chyby a je si vědom svých nedostatků, obojí je v české politice mírně řečeno výjimečné. Neprojevuje příliš emocí, a to ani tam, kde by to člověk očekával, totiž v souvislosti se svým sesazením, za nímž stála pomstychtivost Miloše Zemana a mocichtivost jeho podporovatelů ve straně.

Politiku jako takovou hodnotí až suše realisticky: „Snaha vyhledávat pro působení v politice lidi morálně a intelektuálně dokonalé je marná, protože kde bychom takové hledali? Žádní lidé nejsou dokonalí, život staví každého z nás před zkoušky a my některé zvládneme a některé ne. Domáhat se, aby nás v politice reprezentovali nějací polobozi, je naivní. Realistické je hledat reprezentanty určitého způsobu politického myšlení.“ Ale k tomu, aby dokázalo ono politické myšlení strhnout, jsou potřeba právě emoce, chce se dodat.

Snad právě pro jeho klady nemohl být Špidla v české politice vysněným lídrem, který by spojoval schopnosti organizační, politické a zároveň byl miláčkem davů. Ale i kdybychom ponechali význam poctivosti a zásadovosti stranou, podobné osobnosti se u nás hledají snad ještě hůře než „morální polobozi“. A s ohledem na to, jak těžké je u nás najít vrcholného politika, který by se nepotřeboval opírat o nějakého Šloufa, Dalíka či Dona Pabla, si říkám, že by mi, třeba mírně suchopárný, ale poctivý politik, který je odhodlaný reprezentovat „určitý způsob politického myšlení“, vlastně ke štěstí stačil.