Hold Katalánsku

10. 11. 2023 / Beno Trávníček Brodský

Orwell je zprvu navelen na frontu, kde se prakticky nebojuje a fronta se tak neposouvá - na jednom kopci jsou zakopány jednotky POUM, na protějším fašisté. Sáhne si ale na dno díky zimě a nedostatku všeho potřebného včetně funkčních pušek a další potřebné výzbroje. 

Následně se spíš omylem přimíchá do barcelonských bojůvek, aby se nakonec opět dostal na frontu, ale již do ostřejších bojů. Tam je fatálně raněn, ale s velkým štěstím přežije. 

V téhle době se POUM, zejména díky politikaření jeho okolí, dostává do izolace a nakonec je postaven mimo zákon. A to i přes to, že on a jeho milice jsou vlastně jediným uskupením, které bojuje proti fašismu od počátku. 

Díky tomu má Orwell po vyléčení velký problém uniknout uvěznění ve smrtících hromadných vězeních, kde panují až středověké způsoby zacházení s vězni. Nakonec se mu velmi krkolomně a na poslední chvíli podaří s manželkou Španělsko opustit. 

Vše přesně podle vzoru „po dobrém skutku následuje spravedlivý trest“. Tahle „válečná“ epizoda jeho života mu přináší zásadní zkušenost o špíně politiky a špinavostech politiků. Pokud snad čtenář měl před čtením téhle knihy poslední zbytky politických iluzí, dost jistě o ně během čtení přijde, stejně jako sám Orwell. Dojde mu totiž, že od té doby, tj. téměř za jedno století, se nic významně k lepšímu nezměnilo.

Za citaci z knihy stojí nejméně dva krátké odstavce

1. „...Generál a prostý vojín, rolník a milicionář, všichni si byli stále rovni, všichni měli stejné služné, stejné oblečení, jedli stejnou stravu a buď si tykali, či se oslovovali „soudruhu“; žádná nadřazená třída, žádní sluhové, žádní žebráci, žádné prostitutky, žádní právníci, žádní kněží, žádné podlézání, žádné salutování. Dýchal jsem vzduch rovnosti a naivně jsem se domníval, že toto existuje v celém Španělsku. Neuvědomoval jsem si, že jen víceméně náhodou jsem izolován v nejrevolučnější části španělské dělnické třídy... … postupem času to začínalo být stále jasnější, když pracující třída byla stále více zbavována moci a když stále více revolucionářů různého přesvědčení končilo ve vězení. Každý krok byl prováděn ve jménu vojenské nezbytnosti, protože tato záminka byla těžko vyvratitelná. Účelem však bylo vyhnat dělníky z výhodných postavení a zahnat je do takových, ve kterých by po ukončení války nebylo možno vzdorovat znovunastolení kapitalismu. ...“

2. „... Kromě malých revolučních skupin, existujících ve všech zemích, byl celý svět rozhodnut zabránit revoluci ve Španělsku. Zvláště komunistická strana, podporovaná Sovětským svazem, se celou svoji vahou postavila proti revoluci. Zavládla komunistická teze, že v tomto stadiu by revoluce byla neúspěšná a že ve Španělsku by se mělo usilovat ne o dělnickou vládu, ale o buržoazní demokracii. Je zbytečné uvádět, proč se „liberální“ kapitalistické mínění ubíralo stejným směrem. Do Španělska byl investován velký kapitál. Například Barcelonská přepravní společnost představovala deset milionů liber anglického kapitálu – a odborové organizace mezi tím převzaly veškerou dopravu v Katalánsku. Pokud by revoluce měla pokračovat, pak by pochopitelně nedošlo k žádné kompenzaci, nanejvýš jen k velice malým náhradám. Pokud by zvítězila kapitalistická republika, byly by zahraniční investice v bezpečí. A protože revoluci bylo nutno rozdrtit, situace se zjednodušovala předstíráním, že k žádné revoluci nedošlo. Tímto způsobem bylo možno zakrýt skutečný význam každé dílčí události – každý přesun moci z odborových organizací na ústřední vládu bylo možno prezentovat jako nutný krok ve vojenské reorganizaci. ...“

Co to tedy vlastně má být HOLD KATALÁNSKU? Zdá se, že je to pochvala za snahu lidí žijících v tomhle regionu o spravedlivější běh světa. Vzhledem k tomu, že tyto (i když velmi rozvinuté), aktivity byly brzy rozprášeny, nejspíš o nich dnes už skoro nikdo neví. Největším paradoxem je možná tvrdý postup ortodoxních komunistů proti snaze o vybudování sociálně fungující společnosti.

Člověk se snaží nakukovat do historie, aby mohl občas transponovat do současnosti. Z téhle knihy vyčnívá viditelný apel – pokud budete podporovat nekontrolované až absurdní hromadění kapitálu v soukromých rukách a dokonce třeba neuděláte nic, aby se řádně podílel na financování veřejných rozpočtů, máte jako společnost problém. 

Můžete pak jen odhadovat, kdy, kde a jak přesně to bouchne. 

Důvodem je nerovnovážnost takového stavu. Z pohledu téhle knihy člověk začíná i jinak chápat román 1984. Nejspíš nejde o strach autora jen z totálně zparchantělé „komunistické“ společnosti, ale obecně z jakékoli zvrhlé vlády kohokoli. Tou nebezpečnou mocí může klidně být i onen přebujelý soukromý, zejména nadnárodní, kapitál. Například v jedné ze svých známých mutací, které říkáme fašismus.