Ukrajina pohledem Andrease Umlanda

8. 11. 2023

V tomto rozhovoru pan Umland nabízí cenné pohledy na různé aspekty geopolitické dynamiky a mezinárodních vztahů Evropy. Zabývá se vlivem Alexandra Dugina na utváření současné ruské politiky vůči Ukrajině a osvětluje historický kontext, který přispěl k rychlosti dodávek vojenské pomoci Německa Ukrajině.

Andreasi, můžete nám říci, jak jste dostal k zájmu o studium tohoto regionu? Kdy se tento zájem zrodil?

No, když se ptáte, jak se ten zájem zrodil... Narodil jsem se ve východním Německu ruské matce. A stejně jako mnoho dalších "ukrajinistů" jsem začal studovat Ukrajinu tak, že jsem nejprve studoval Rusko. Nějakou dobu jsem tedy žil v Rusku, studoval jsem ruský ultranacionalismus a psal disertační práce o lidech, jako byli Vladimir Žyrinovskij a Alexandr Dugin. Později jsem skončil na pozici zde, v Kyjevě, na Ševčenkově univerzitě, jako hostující lektor. Zamiloval jsem se do Kyjeva, do Ukrajiny. To bylo v roce 2002, naučil jsem se ukrajinsky a pak jsem se také více a více specializoval na Ukrajinu. Také jsem přestal navštěvovat Rusko, protože situace se tam zhoršovala a zhoršovala. Stále studuji Rusko, zejména krajní pravici, ale také ruské vedení. Teď se ale soustředím hlavně na Ukrajinu a válku.

Napsal jste disertační práci nazvanou "Postsovětská 'neobčanská společnost' a vzestup Alexandra Dugina: případová studie mimoparlamentní radikální pravice v současném Rusku". Tam se zabýváte konceptem krajní pravice a postavou Dugina. Mohl byste tuto svou práci více rozvést?

Ke studiu Ruska jsem se dostal studiem moderního Německa. Meziválečné Německo, zejména ve fašistickém Německu, ale také v Německu na konci 19. století, bylo prvním vzestupem antisemitských stran. Ke konci 19. století pak antisemitské strany skutečně zmizely. A mohlo by se zdát, že když zmizely antisemitské strany, zmizel i antisemitismus, ale to se nestalo, jak to známe z pozdější historie. Antisemitismus se stal natolik rozšířeným a natolik se stal součástí obecné německé kultury, že tyto antisemitské strany ztratily smysl. A já jsem v disertační práci říkal, že něco podobného bylo v 90. letech v Rusku, kde jsme měli vzestup Žyrinovského a dalších krajně pravicových stran. Také Komunistická strana Ruska se stala de facto krajně pravicovou stranou a její ideologie nezmizela. Ale naopak, převzali ji lidé jako Vladimir Putin a teď už mezi Duginem a Putinem není tak velký rozdíl. Řekl bych, že mezi nimi existují zásadní rozdíly, jeden z nich je revoluční imperialista, zatímco druhý je konzervativní imperialista, ale oba jsou velmi agresivní. Napsal jsem to na počátku roku 1990, kdy došlo k tomuto vývoji. Napsal jsem svou první disertační práci o Žiiynovském, pak Žirinovskij ztrácel na významu a pak se zdálo, že lidé jako Dugin se stali důležitějšími. Dugin však nebyl stranickým politikem a nikdy neprokázal relevanci svých myšlenek volební podporou. Nikdy se nestal politickou osobností. Přesto si myslím, že měl vliv na vývoj v postsovětském Rusku, a to samozřejmě velmi negativní. Byl vlastně prvním, kdo formuloval současnou ideologii ruské politiky vůči Ukrajině. To, co Rusko nyní dělá Ukrajině, napsal Dugin ve své knize "Основы геополитики" (Základy geopolitiky) již v roce 1997.

A jak byste popsal jeho formulace této politiky vůči Ukrajině?

Chtěl celé pobřeží Černého moře, až po Podněstří. A Rusko to samozřejmě chtělo udělat také. Chtěli dobýt Oděsu a tak dále, ale nemohli. Ale to, co se nyní stalo, bylo ve skutečnosti nařízeno Putinem. Řekl: "Víte, Ukrajina nemá právo na existenci; potřebujeme oblast Černého moře; tato země není skutečnou zemí." To jsou věci, které nyní slyšíme od Putina, Medveděva, Patruševa a tak dále. Dugin byl radikálnější a byl revolucionář – chtěl vytvořit nové Rusko, nový svět, to není něco, co Putin chce. Ten si přál spíše obnovení staré říše. Takže je mezi nimi rozdíl. Ale ukrajinská politika byla něčím, co Dugin v podstatě formuloval. Nebyl jediný, v 90. letech to byl také Jevgenij Morozov, kdo psal o "Novorusku". Ve skutečnosti jich bylo mnoho – máte mnoho aktérů občanské či neobčanské společnosti a Dugin byl jen případovou studií. Možná nebyl ani tím nejdůležitějším ze všech těchto aktérů, ale tato neobčanská společnost v podstatě připravovala Putinův režim a Putinovu zahraniční politiku.

Hovoříte o kultuře Ruska a také o tom, že v souvislosti s myšlenkou nového Ruska neexistuje pouze přístup shora dolů, ale také přístup zdola nahoru. A pak tu máme argument: "Tohle je jen Putinova válka. To chce jen Putin a jeho 'členský klub', ale pokud přijde někdo jiný, budeme mít mír." Co na to konkrétně říkáte?

Problém je mnohem hlubší. Ve velmi zvláštním smyslu jsem se poprvé setkal s Ukrajinou jako objektem ruského imperialismu v 90. letech, když jsem tu ještě nebyl. Studoval jsem Žirinovského a Dugina a další krajně pravicové extremisty a ti už byli posedlí Ukrajinou. Takže tu máme jakési lidové nepřijetí Ukrajiny jako státu, které je široce rozšířeno v populaci, ale které nebylo násilné a protiukrajinské, ani genocidní eliminacionisticko-ukrajinské. A pak jsou tu ideologové jako Dugin a další.

Například anexe Krymu byla v Rusku nesmírně populární. A tato popularita anexe Krymu se stala záminkou pro nové anexe, protože to bylo pro režim dobré, takže zde byla i určitá racionalita. A to má hodně co do činění s širším nepřijetím ukrajinského státu ruským obyvatelstvem. Právě jsem o tom diskutoval s kolegou Antonem Šechovcovem, že od začátku velké invaze jsme v Rusku ještě neviděli pokus o generální stávku. Dá se pochopit, že lidé nechtějí jít na ulici a riskovat, že budou zatčeni a tak dále. Ale proč se nikdo nepokusil prostě stávkovat a zůstat doma asi dva týdny? A ve skutečnosti to podporují průzkumy veřejného mínění Levada Centra. Lidé v těchto průzkumech neříkají, co si myslí, ale proč tehdy nedošlo ke generální stávce, která by válce zabránila? Ano, problém je samozřejmě mnohem větší než Putin. Ale pro fungování režimu je Putin opravdu důležitý. Stále mám velkou naději v okamžik, kdy Putin zmizí, protože si myslím, že se stane to, že pro klany bude velmi obtížné určit Putinova nástupce. Potřebují metodu, jak určit nástupce, a Putin nyní také ztratil legitimitu a autoritu. Putin nemůže snadno určit nástupce, protože je teď poražený. Když tedy řekne: "Víš, tohle bude můj nástupce," nemusí to znamenat, že ho ostatní přijmou. To pak vytvoří domácí nestabilitu a také to povede k politickým změnám, které nakonec budou pro Ukrajinu prospěšné.

No, myslím si, že Putin je rozhodně poražený pro svět, ale je poražený uvnitř Ruska? Protože pro něj je velmi snadné vytvořit dojem, že není. A spousta lidí se s touto myšlenkou ztotožňuje. Ale je něco, co vám říká, že v Rusku by mohl být také považován za poraženého?

Ano, možná poražený je příliš silné slovo, ale od 24. února 2022 určitě ztratil hodně autority. Předtím měl anexi Krymu, což byla více či méně úspěšná zahraniční politika podle jeho vlastních podmínek. Byl považován za důležitého a významného hráče. A teď je ruská armáda slabá, Putin je slabý a u ruského lidu se stal nepopulárním. V celosvětových průzkumech veřejného mínění vidíte, že Rusko je prostě mnohem méně populární, než bývalo. Ruská ekonomika začne sankcemi trpět stále více, životní úroveň půjde dolů a ekonomika se nebude rozvíjet. Takže na konci z toho všeho vyjde jako poražený.

A pak je tu také vnímání Navalného jako "jediné naděje pro budoucnost Ruska". Mnoho lidí ho stále chválí a vidí v něm jako velkou, velkou postavu, která přijde a náhle přinese demokracii a svobodu a zastaví válku. A jsou i Ukrajinci, kteří jsou k této postavě skeptičtí kvůli jeho xenofobním projevům a krajně pravicovým názorům. Jaký je váš názor na Navalného a na kritiku i chválu, které se mu dostává konkrétně na Západě?

Koneckonců se mu nemůžu podívat do hlavy. Nevím, jak by se choval, až by se dostal k moci, pokud by se to někdy stalo. Stále bych byl spíše optimistou, protože prohlášení, která v poslední době učinil, a vývoj, který jsem viděl v jeho okolí, naznačují, že se od svých dřívějších nacionalistických časů změnil. Nedávné prohlášení bylo v podstatě v pořádku – "Krym je ukrajinský, měli bychom z Ukrajiny vypadnout" – a tak dále. Takže o něm stále přemýšlím jako o poměrně nadějné postavě, pokud se někdy dostane z vězení a pokud se dostane k moci. Chápu, že Ukrajinci jsou skeptičtí. Ale pokud se někdy dostane z vězení a stane se prezidentem nebo premiérem, pak to bude velmi odlišné Rusko, také velmi odlišná Ukrajina. To by byl pozitivní vývoj. Je to prostě jedno z čísel, které máme. Například Vladimira Kara-Murzu znám osobně velmi dobře, je to intelektuál a mám ho velmi rád. A nikdy neměl ve svém životopise takové ambivalentní epizody jako Navalnyj a další. Ale on není významnou politickou postavou, ne v Rusku, zatímco Navalnyj ano. Takže, víte, tady bych byl spíše pragmatický a viděl bych ho jako možná největší naději pro Ukrajinu.

Jak si myslíte, že je možné dosáhnout restorativní spravedlnosti, kterou jako Ukrajinci požadujeme, od postavy, jako je Navalnyj, který s tím stále velmi váhá?

Muselo by se stát tolik věcí, než by se z toho stalo skutečné téma a naléhavá otázka pro útočníka. Mluvil jsem s jedním z jeho blízkých spolupracovníků, Vladimírem Milovem. A ze způsobu, jakým o tom mluví, uznávají, že musí existovat reparace, musí existovat restorativní spravedlnost a viníci musí být uvězněni a musí jít k soudu. A víme to z německých dějin, je tu otázka odpovědnosti. Po 2. světové válce lidé říkali: "No, já jsem to nevěděl", "Nemohli jsme nic dělat", "To byla diktatura" a tak dále. Kdyby existoval jiný, populárnější ruský politik, který by měl ve své minulosti méně problematických epizod, pak bych dal přednost této osobě. Ale nevidím nikoho, kdo by se mu vyrovnal. Ale to je zatím všechno velmi teoretické.

Byli by Rusové někdy schopni vidět Ukrajinu a pak zbytek regionu a svět bez své imperialistické zaujatosti a věříte, že budou někdy schopni přijmout odpovědnost za zločiny?

Německá zkušenost ukazuje, že je to možné. Ale německé zločiny jsou zatím větší než ty ruské.

Co si pod tím představit?

Bylo tam 50 milionů mrtvých, plynové komory a tak dále. Takže to, co se nyní děje na Ukrajině, je hrozné, ale přesto je holokaust něčím specifickým. Ale nejsme na konci příběhu, tady to může být ještě horší. Někteří lidé říkají, že by se ve skutečnosti muselo stát, že by současný ruský stát musel zmizet ve své současné podobě, aby zmizel imperiální impuls. A to je vlastně to, co se stalo s Německem, že starý německý stát zmizel, byl rozdělen a později znovu sjednocen. Takže možná by se něco takového muselo stát i Rusku. Možná, že ukrajinská decentralizace pomůže přenést moc v rekonstituovaném Rusku na místní úroveň. A pak by se možná změnila politika a politické myšlení. To by mohla být alternativa k rozpadu země, protože pak by se lidé více angažovali v místních záležitostech své vesnice nebo svého města.

Přejděme k vašemu akademickému zázemí. Jak vnímá Ukrajinu akademická obec? A myslíte si, že akademická obec obecně mění a dekolonizuje své názory na jiné části východní Evropy?

Byl jsem ve velkých centrech v Edmontonu a na Harvardu, v Anglii a tak dále. Ale neznám dějiny ukrajinistiky tak dobře jako jiní odborníci, se kterými jste zde možná dělal rozhovory. Problém je v tom, že když se použije termín "euroasijský", nemyslí se tím euroasijský megakontinent – celá Evropa a celá Asie – ale něco jiného. A také to není Střední Asie. Ale co je to vlastně Eurasie? Když ho použijete pro tuto postsovětskou sféru, pak je to vlastně protofašistický termín. Je to proto, že pochází z eurasianismu, což je myšlenka, že mezi Evropou a Asií existuje jakási zvláštní civilizace. Eurasianisté se velmi lišili od současného takzvaného "Duginova neo-eurasianismu". Takže ve skutečnosti není příliš mnoho spojení mezi Duginovým neo-eurasianismem a klasickým eurasianismem 20. a 30. let 20. století. Ale způsob, jakým používali Eurasii, byl ve skutečnosti protofašistický termín. Byla to myšlenka, že mezi Evropou a Asií existuje civilizace, jakási neznámá civilizace s centrem v Moskvě, a ta musí být tak trochu znovuzrozena, znovuobjevena. Můj kolega Leonid Luks o tom psal již před 20 lety. Argumentoval, že existuje mnoho podobností mezi těmito eurasianisty, kteří utvářejí termín "eurasijský" a "eurasijský" a "eurasianismem" 20. a 30. let 20. století, a v diaspoře, ruské diaspoře. Tito intelektuálové v podstatě připravili Hitlerův vzestup. Nebyli součástí nacistického hnutí, ale měli také takovou představu o zvláštní německé cestě a tak dále. Obecně bylo Německo považováno za částečně zodpovědné za úpadek první německé demokracie a eurasianisté byli strukturálně velmi podobní německé konzervativní revoluci. Proto je použití termínu "euroasijská studia" velmi pochybné. Teď se to konečně mění: Východoevropská studia a postsovětská studia se mění velmi hluboce a myslím, že v tomto ohledu je nyní hodně kritické sebereflexe. To je jeden z důvodů, proč Západ na to všechno reagoval tak pozdě a tak málo, že nereagoval dostatečně ani v roce 2008, kdy Rusko napadlo Gruzii. Nyní však reaguje. Tento proces začal, a jak vidím na sociálních sítích, existuje nějaká konference nebo projekt, který chce reformovat západní studium východní Evropy.

Rád bych se vrátil k vaší práci ve švédském Stockholmu. Švédsko v současné době předsedá Radě EU. Jaký je váš celkový dojem z jeho předsednictví? A jaké jsou hlavní otázky, kterými se Rada EU v souvislosti s Ukrajinou právě teď zabývá?

Nejsem Švéd, takže se s tím nejsem tak dobře obeznámen, a také švédsky nečtu. Je to germánský jazyk, ale ve skutečnosti není příliš podobný němčině. Takže nejsem hluboce ponořen do tohoto švédského diskurzu a Švéd by o tom možná také mluvil jinak. Ale Ukrajina je skutečně velkým tématem pro švédské předsednictví a švédskou politiku, nejen pro zahraniční politiku. Je extrémně přítomná. Sympatie k Ukrajině jsou ve Švédsku mimořádně vysoké. Ve skutečnosti jsou vyšší než v mé rodné zemi, v Německu, kde máte tento druh ambivalentních diskursů, zejména ve východním Německu. To již dříve prokázal například program Východního partnerství, který společně zahájily Polsko a Švédsko. A ukazuje to i neúměrné množství pomoci, kterou Švédsko poskytuje. Švédsko je malá země, není tak velká jako Německo, ale poskytuje mnoho pomoci různými způsoby, včetně vojenské pomoci.

Myslíte si, že podpora Švédska a dalších severských zemí je nějak formována historií nebo jejich vlastními vztahy s Ruskem?

Musím se přiznat, že se neorientuji v podrobných dějinách Švédska a dalších severských národů. Jako německého pozorovatele mě zaráží, že na abstraktní úrovni se celkový pohled na svět v Německu a Švédsku nijak výrazně neliší. Pokud však jde o praktická zahraničněpolitická rozhodnutí, zejména v období před totální invazí v loňském roce, viděli jsme, že Švédsko a Německo se vydaly odlišnými cestami. Švédsko se ukázalo jako výraznější podporovatel Ukrajiny, přestože není členem NATO. Na Rusko pohlíželo pragmatičtěji a vzhledem k jeho velikosti projevovalo pozoruhodnou podporu Ukrajině. Naproti tomu se zdálo, že Německo má jistou fascinaci Ruskem, i když tento sentiment v poslední době slábne.

Ve skutečnosti můj optimismus, zejména v posledních šesti měsících, pokud jde o postoj Německa, roste. Na politické scéně dochází k výraznému posunu, neboť nové publikace kritizují předchozí politiky. Tato změna je povzbudivá. Na druhou stranu ve Švédsku nemusí být taková transformace tak nezbytná, vzhledem k jeho historicky silné zahraniční politice. Obávám se, že vzhledem ke svým omezeným znalostem země nemohu poskytnout podrobnou analýzu postoje Švédska.

A když už jste zmínil Německo, a jste Němec, můžete se vyjádřit k německému postoji k Ukrajině a k tomu, jak se změnil?

Německý přístup k Ukrajině má poněkud složitou historii, kterou lze považovat za odvrácenou stranu takzvané "Ostpolitik" uplatňované v posledních pěti desetiletích. Tato politika zaznamenala určitý zvláštní vývoj, zejména v 80. letech, kdy se pěstovaly zvláštní vztahy mezi komunistickou stranou východního Německa, Německou stranou sjednocených socialistů (SED), a Sociálně demokratickou stranou. Mezi Rusy a Němci, dvěma početně největšími národy Evropy, existovaly dlouhé linie zvláštních vztahů. To s sebou neslo dlouhodobé vazby mezi Rusy a Němci, dvěma nejlidnatějšími národy Evropy. Zahrnovala smysl pro společné kulturní zájmy a prohlubující se hospodářskou angažovanost, včetně energetických vazeb.

Tato historie se prolíná s širším tématem německého pacifismu, které se objevilo po 2. světové válce. Pacifismus měl sice v určitém okamžiku své přednosti, ale s nástupem Vladimira Putina k moci se stával stále nerealističtějším. Během funkčního období Borise Jelcina to bylo možná ospravedlnitelné, ale ukázalo se, že je to nedostatečné při hodnocení vyvíjející se dynamiky východní Evropy pod Putinovým vedením.

Vojenská pomoc, kterou nyní Německo poskytuje Ukrajině, měla být pravděpodobně poskytnuta před dvěma lety. Taková podpora by mohla změnit běh událostí a my bychom teď nemuseli mít tuto válku. Bohužel to v té době nebyla schůdná možnost. V létě 2021 navrhl Robert Habeck, německý politik, který v současné době působí jako ministr hospodářství, během své návštěvy Donbasu dodávky zbraní na Ukrajinu. Tento návrh vyvolal značnou kontroverzi a byl v té době považován za nemyslitelný. Nyní jsme však svědky posunu v postoji Německa s dodávkami zbraní na Ukrajinu, včetně silnějších zbraní. I když je lepší pozdě než nikdy, zjišťuji, že jsem stále optimističtější, pokud jde o vyvíjející se příběh.

Roste množství literatury kritizující minulé politiky a já doufám, že parlamentní komise nakonec dohlédne na kritickou reflexi těchto záležitostí.

Co je příčinou této změny? Protože okamžik invaze to nezpůsobil. Myslíte si, že v Německu stojí za touto transformací konkrétní jednotlivci nebo skupiny?

Oficiální německá odpověď byla pozoruhodně rychlá a rozhodná. Kancléř Scholz ve svém projevu 27. února prohlásil: "Nyní vstupujeme do jiné éry. Musíme se přizpůsobit." Na oficiální frontě byla reakce rychlá a musím přiznat, že jsem byl příjemně překvapen. Přenesení tohoto posunu do praktických politik však zaostávalo. Rozhodnutí o poskytnutí zbraní se zpožďovala a zlomem ve vnímání Německa mohl být příliv ukrajinských uprchlíků.

S tím, jak byla přijímána rozhodnutí, která se zpočátku týkala protiletadlových zbraní, následovaných dělostřelectvem a nakonec tanky, sílila kritika spolu s přehodnocováním minulých postojů. Stále nám však chybí oficiální parlamentní komise, která by měla za úkol provést komplexní přezkum těchto záležitostí. Problém je v tom, že jednotlivci spojení s předchozí politikou jsou stále v autoritativních pozicích. Náš spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, který měl úzké vazby na bývalého kancléře Schrödera a díky tomuto spojení vstoupil do politiky, zůstává ve funkci. I když uznal své chyby, existuje naléhavá potřeba důkladnější a formálnější kritické reflexe minulých chybných kroků.

Zmínil jste, že si přejete, aby Německo převzalo aktivnější roli, zejména vojenskou, při podpoře Ukrajiny. Jak byste odpověděl těm, kteří jsou k tomuto přístupu skeptičtí, a proč si myslíte, že by Německo mělo zvýšit svou podporu Ukrajině, zejména ve vojenských aspektech?

Převažující argument se často točí kolem našich závazků v rámci NATO a prosazuje potřebu našich vlastních vojenských příspěvků. Tento argument je však zvláštní tím, že se posunuly dva kritické faktory. Za prvé, stalo se zřejmým, že přípravy NATO byly zaměřeny na boj proti ruské vojenské síle, která, jak se ukázalo, neexistovala způsobem, který jsme dříve předpokládali. Události uplynulého roku ukázaly, že ruská armáda je podstatně méně efektivní, než se mnozí v NATO domnívali. To je jeden zajímavý aspekt.

Dalším zvláštním prvkem je, že navzdory těmto změnám zůstávají plány a struktura NATO zakořeněny v boji proti ruským vojenským silám, které částečně přestaly existovat. V podstatě se připravujeme na konfrontaci s protivníky, kteří byli na Ukrajině účinně neutralizováni. Například pobaltské země si plně uvědomují, že ruské tanky zničené na Ukrajině pro ně již nepředstavují hrozbu. To podtrhuje racionálnější přístup k situaci. Člověk by si myslel, že Němci jsou racionální, ale my to tak často nejsme.

Význam Německa pravděpodobně výrazně vzroste, jakmile bude nastolen mír a začne rozsáhlé úsilí o obnovu. Němci mají potřebné zkušenosti, struktury, instituce a organizace, aby mohli účinně přispívat k takovému úsilí. I když se již nezapojujeme do vojenských konfliktů, zdá se, že mezi Ukrajinou a Německem existuje nesoulad nebo nepochopení. Zdá se, že někteří lidé na Ukrajině považují Německo za významnou vojenskou mocnost, což my nejsme. I když máme vzkvétající vojenský průmysl a technologicky vynikáme v určitých vojenských oblastech, chybí nám potřebná vojenská síla ve významném měřítku. To částečně vysvětluje naše omezení v poskytování podpory, v niž bych osobně doufal.

Loni v létě jste napsal otevřený dopis zahraničním kolegům, v němž jste vyzval mezinárodní politology, odborníky na mezinárodní vztahy a komunitu, aby navštívili válečnou Ukrajinu. Proč si myslíte, že pobyt v Kyjevě nebo v jakékoli jiné části Ukrajiny je něco, co je pro lidi z vašeho prostředí cenné?

Tento článek vyšel v několika jazycích a několik bodů bylo také kritizováno. Lidé říkali: "No, tohle je válečná turistika a je s tím spojený určitý voyeurismus." Pointou článku však bylo, že jak cestování do Kyjeva, tak samotný Kyjev jsou bezpečné. Nyní máme tyto časté útoky a já jsem tento článek napsal loni v létě, kdy byl vlastně docela klid. Víte mnohem lépe než já, že v Kyjevě vás spíše srazí auto než raketa. A tak šlo jen o to, říct svým kolegům vědcům: "Tady se odehrává historie a můžete se na ni přijít podívat."

A jaké je vaše oblíbené místo na Ukrajině, které byste doporučil ostatním lidem navštívit?

Moje milované město Oděsa – kombinace velmi pohodlného a velmi živého města s mořem, s plážemi. Také mám moc ráda vodu. A v zimě se také koupu v ledu a tady u řeky Dněpr. Ale tam máte všechno – pěkné město, vynikající restaurace, krásnou architekturu a pláže, takže co víc potřebujete?

Zdroj v angličtině: ZDE