K nové vizuální identitě české sociální demokracie...

Make guillotine great again?

15. 6. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty
S nostalgií vzpomínám na dobu, kdy nádražáci nosili modré uniformy se zlatými knoflíky. S hořkostí zase na to, jak policisté nechodili v ulicích českých měst vybavení jako okupační armáda, v overalech a s taktickými vestami, ale vystačili si s polobotkami, kalhotami s pukem, košilí a placatou čepicí. A podobný pocit se mě zmocnil, když jsem viděl nový název a logo ČSSD, teď vlastně Socdem. Růži nahradila „gilotina“, zmizel název, který pořád odkazoval k tradičnímu jménu Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. 

Moje nechuť ke změnám, s níž se roky někdy více, někdy méně úspěšně snažím bojovat, se proti tomuto kroku samozřejmě bouří. Ostatně už jako dítě jsem s nevolí, ještě znásobenou instinktivním odporem k rozpadu federace, vnímal změnu Československé sociální demokracie v Českou stranu sociálně demokratickou. Přitom právě z hlediska tehdejšího názvu je aktuální změna, k níž došlo na víkendovém sjezdu, vlastně návratem – z adjektiva se opět stává substantivum. A vysmívaná „gilotina“, která vyloženě vyzývá k tvorbě memů, může zafungovat jako žádoucí zviditelnění dnes takřka neviditelné strany. Otázka samozřejmě je, jestli přejmenování a výměna loga přinese i obnovu strany z polohy, v níž se opatrně prosazují sociálně demokratické akcenty, k sebevědomému a cílevědomému usilování o sociální demokracii.

Chápu, že je to poněkud utopická představa. Není důvod čekat, že k obnově sociálně-demokratického sebevědomí, které se v Evropě zaskvělo naposled snad v Mitterandově vítězství v roce 1981 (aby rychle pohaslo), dojde zrovna v postkomunistické Střední Evropě. Zvlášť když uvážíme, že právě sebevědomí Socdem chybí. Není se co divit, má za sebou asi nejsmutnější etapu své obnovené existence. Bohuslav Sobotka sice patřil k nejslušnějším premiérům, které jsme po roce 1989 měli (po svém odchodu z politiky zázračně nezbohatl ani se nestal lobbistou pro pochybný byznys), v rámci snahy o státotvornost však stranu přivedl do koalice s Andrejem Babišem, což se pro ni ukázalo být historickou katastrofou (jakkoli lze spekulovat o tom, že možná neměl na vybranou). Následující období „hamáčkismu“ bylo ve znamení závodu ke dnu a internalizovaného stockholmského syndromu, kdy ČSSD postupně promeškala všechny příležitosti zachovat si ne snad volební výsledek, ale alespoň tvář tím, že z Babišovy vláda sama odejde.

Dává smysl pokusit se odstřihnout od této neslavné éry. Může k tomu ale stačit marketingový facelift a změna názvu? Zvlášť, když podle všeho se novátorství sociálních demokratů vyčerpalo v kosmetické chirurgii píáristů z Konektor Digital? Nejde jen o to, že krom Lukáše Ulrycha a jediné ženy v grémiu Daniely Ostré sjezdová fotka nového vedení zaujme množstvím vyvalených břich mužů ve středním věku. Problém leží spíš v tom, že neviditelnost, selhávající sebeprezentaci a komunikaci na sítích (která mnohdy působila, jako by pocházela z parodických účtů) sotva zachrání návrat k mírně obměněnému volebnímu heslu z roku 1996 „Lidskost místo sobectví“. Navíc tehdejší Lidskost proti sobectví byla alespoň přiměřeně konfrontační. Aktuální spot, kterým jej strana komunikuje (opět v produkci Konektoru), připomíná spíše tehdejší produkce lidovců. 

Přitom konfrontační rétorika je asi to jediné, co může Socdem vrátit do společenského povědomí. Otázka je, do jaké míry je Michal Šmarda schopen naplňovat roli „populára“ ostře kritizujícího vládu „optimátů“. Pokud se má Socdem vrátit na českou politickou mapu, měl by se o to přinejmenším začít pokoušet. Bude to chtít ale o poznání ostřejší slovník, než nabízí nové Desatero Socdem

1
Vytisknout
7968

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2023