Vyprávějme si pohádky o tom, jak "komunismus nehrozí". - A že nás "zbytečně strašili Ruskem"

16. 6. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Beze změny současného režimu dojde v Rusku k nějaké formě obnovy předchozího komunistického systému. A není vůbec rozhodující, jakou ideologií - zda "pravicovou", "levicovou", či snad nějakým hybridem - se tyto snahy ohánějí.

Čína dává jasně najevo, že v rámci utužování "spojenectví" s putinským Ruskem očekává od Moskvy rehabilitaci stalinského socialismu. A rozhodně nejde o nějaké prázdné řeči, neboť v Rusku už ve velkém měřítku probíhá obnova centrálně plánované ekonomiky, která výrazně přesahuje pouhé válečné potřeby.

Ruská propaganda přitom zcela běžně sahá k "argumentům" ve svůj prospěch na obě extrémistické strany politického spektra. Nevidí v tom žádný problém, natožpak jakýsi nesmiřitelný rozpor či protiklad. Autoritářské a totalitní praktiky z obou okrajů se přece odjakživa vzájemně ovlivňovaly a inspirovaly. Což dávno nezůstalo nikomu utajeno - snad kromě lidí, kteří osobně investovali ohromné úsilí na jedné či na druhé straně.

Čínský režim mezitím už vyvíjí umělou inteligenci, která má ve světě šířit "socialismus s čínskými rysy", tedy autoritářský čínský komunismus.

Na stránkách Britských listů opakovaně upozorňuje Fabiano Golgo, že levice v Latinské Americe, nominálně se hlásící k tradici národně osvobozeneckého boje, nemá naprosto žádný problém s adorací Putinova režimu, ačkoliv ten je nesporně imperiální a v mnoha ohledech (ultra)konzervativní/(ultra)pravicový (a bohužel zdaleka nejen extrémistická ultralevice). Podle marxleninských příruček, v nichž jsou na věčné časy fixovány nesmiřitelné rozpory mezi pravicí a levicí, by to sice nemělo být možné; skutečný svět se ovšem obsahem takových příruček nikdy neřídil a ani dnes neřídí.

Otázka, zda nás "více ohrožuje extrémismus pravicový nebo levicový", patří ke zbytečnostem, které bychom si měli už konečně odpustit. Komunismus v Asii, který je v danou chvíli pro celý svět nejrelevantnější, nikdy neviděl potřebu vymezovat se internacionalisticky, ani kulturně progresivně, jako to dělávala progresivistická část evropské levice. Čínský, vietnamský nebo severokorejský komunistický režim neměl také nikdy sebemenší potíže s konzervativními prvky své ideologie i politické praxe. A právě první dva zmíněné režimy jsou kvůli ekonomickým úspěchům v pozici stát se příštími idoly nejrůznějších extrémistů. Včetně českých, nominálně pravicových, jako je kupříkladu zřetelný kolaborant s nimi Jan Zahradil.

Mimo deformující stranické agendy "očišťování levicové tradice", která záměrně ignoruje letité záměry ohledně vzájemného propojení ultralevicové a ultrapravicové antiliberální scény (od konce 30. let minulého století jako menšinový směr, od 40. let jako klíčový komponent neonacistických plánů, od let 90. klíčový prvek ruské podvratné strategie vůči Západu) neexistuje nic, co by nám mělo bránit v nezaujatém vyhodnocování strategické spolupráce ultralevicových a ultrapravicových extrémistů, kterou sami máme přímo před očima - například v podobě společných protivládních akcí KSČ(M) a Okamurovy komerčně fašistické SPD.

Podíváme-li se letmo do Británie, vidíme, že ultralevicové křídlo Labour Party nemá naprosto žádný problém s podporou reakcionářského teokratického režimu v Íránu. Veškeré ideologické různice snadno převáží fakt, že jde o režim antiliberální a antiamerický. A má-li někdo snad pocit, že se jedná o "taktickou" podporu, připomeňme, že tato podpora beze změny trvá desítky let.

Neměli bychom se zkrátka stát následníky středověké scholastiky a fixovat se na politické kategorie vzniklé za účelem popisu dávno neexistujících reálií 19. století, jako by se jednalo o cosi věčného a neměnného. Pozorujeme-li kolem na vlastní oči širokou spolupráci levicových a pravicových extrémistů, nemůžeme přece vycházet z myšlenkového rámce, který tvrdíval, že to, co vidíme, je údajně principiálně nemožné.

Čínský vazal Rusko obnovující Gosplan a další nástroje centrálního řízení ekonomiky, s postupně rostoucím významem Komunistické strany Ruské federace jako hlavní systémové opoziční partaje, bude patřit k realitě příštích dekád daleko spíše, než plané naděje na "startrekismus" Pirátky Michailidu, která se sama naivně označuje za komunistku.

A pokud se demokratická levice od totálně zdiskreditované komunistické tradice jednou provždy rázně neodstřihne, nečeká ji v demokratických podmínkách naprosto žádná budoucnost.

3
Vytisknout
7609

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2023