Devět cest

21. 2. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 22 minut
Obálka: V Rusku zakázaná kniha

Takových devět cest, jejichž jediným a vytouženým cestovatelským cílem se pro ni pokaždé stala její milovaná Sibiř, uskutečnila v minulých letech jedna z nejznámějších českých spisovatelek, etnoložek a pedagožek zabývající se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců – Pavlína Brzáková

 

Na svém autorském kontě má řadu knih. Patří mezi ně dvě knihy pohádek a příběhů Goromomo goroló (1996) a Jamtana (1997). Novelu Stíny na kupecké stezce a knihu Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenkijského autonomního okruhu v oblasti centrální Sibiře napsala spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem a vydala v roce 2000. Poté následovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge – učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2008 vyšlo její volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je také spoluautorkou knih Květa Fialová – Štěstí tady a teď (2009), Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Společně s hercem Jaroslavem Duškem napsala knihy Ze mě (2009), TVARYTMY (2014) a První dotek (2020). Je rovněž autorkou knihy Hlas a dech čínské zpěvačky Feng-yün Song (2010). Pro děti napsala pohádkový příběh Helinda a Klekánice (2009) a pro rodiče román Kryštof ÁDéHáDě (2018). Její poslední knihou, která vyšla v loňském roce, je Marš šamanů – Za Putina i proti.


Pavlína Brzáková se svými evenkijskými přáteli v roce 2000 v osadě Mutoraj. Ta se nachází v centrální Sibiři na břehu řeky Čuni, přítoku řeky Podkamenné Tunguzky vlévající se do Jeniseje.

Paní Brzáková, co vás nasměrovalo k tomu, že jste si za svůj devítinásobný cestovatelský cíl zvolila právě Sibiř?


V dětství jsem četla sibiřské pohádky, v dospívání psala kroniku vesnice Osek u Městce Králové, odkud pocházím, a seznámila se s paní hospodskou Lejskovou, jejíž zesnulý manžel působil jako legionář v Rusku. Již při druhé návštěvě mi půjčila k nahlédnutí manželův deník. Bylo to před rokem 1989, o legionářích se tehdy nemluvilo. Seznámení se s osudem legionářů mě přimělo, že jsem se vydala v okolí pátrat po dalších příbuzných, kteří by byli ochotni se podělit o rodinné vzpomínky. Navštěvovala jsem třicet vesnic Královéměstecka, rozmlouvala s pamětníky a spolu s nimi prohlížela fotografie z různých míst Ruska a zejména Sibiře. Později, když jsem se dostala na etnografii na Karlovu univerzitu, jsem se na Sibiř rozhodla vypravit.

Pavlína Brzáková ve své pracovně.

Ale než jste se tam vypravila, musela jste nejdříve získat nějaké kontakty?


Zpočátku jsem neměla jasno, jak to udělám. Nejprve jsem si dopisovala s muzeem v Permi, zajímaly mě rituály Udmurtů a Mordvinů, ale když jsem na různých brigádách vydělávala peníze na cestu, seznámila jsem se s Rusem, který se vracel domů do Krasnojarského kraje, a to rozhodlo. Pomohl mi s pozváním a mou základnou pro výjezdy se stalo nejprve město Bratsk a posléze Irkutsk. První etnikum, kam jsem v roce 1991 zamířila, byli Burjati žijící v Tunkinském správním celku. Náhoda mě zavedla k nejproslulejšímu a dnes již nežijícímu šamanovi Lobsanovi v osadě Tagarchaj. Zpočátku mě odmítal přijmout, považoval mě za špionku ze Západu, ale když jsem onemocněla, vpustil mě do svého domu a za symbolickou úplatu pro mě vykonal léčebný obřad.

Pavlína Brzáková v roce 2022 v kožešinových botách, které ji darovali za překlad knihy Dědeček Oge do ruštiny její evenkijští přátelé

Když se ještě vrátíme ke všem těmto vašim cestám, vždy jste se vracela do stejného výchozího sibiřského města?

Pokaždé ne. Když jsem jela k Evenkům, začínala jsem cestu na sever z Krasnojarsku. Za Něnci to bylo lodí po Jeniseji, ale to jsem nejela tehdy sama. Za Burjaty jsem se vypravila z Irkutsku. Za Tuvinci to bylo letecky do Kyzylu, což je hlavní město Tuvy, nebo vlakem do Abakanu a odtud do Kyzylu autobusem.

Dvě z vašich cest proběhly během zimy. Jak jste se vyrovnala se zdejšími čtyřiceti a vícestupňovými mrazy?

Měla jsem na sobě zateplenou kombinézu. Z místních zdrojů jsem si opatřila šálu a rukavice z kozí srsti. Kdosi mi daroval ušanku ze sobolí kožešiny a vysoké boty ze sobí kůže s nádhernými ornamenty z barevných korálků. Zima mi nebyla. Důležité bylo především chránit si hlavu a čelo před prochladnutím. Zimy jsou na Sibiři suché, není to jako u nás, kdy máme vlhké zimy a pociťujeme rychle výrazný chlad. Řekla bych, že jsem nevnímala rozdíl mezi mínus pětadvaceti a mínus pětapadesáti stupni. Nepříjemný byl ledový vítr.

Evenkijská žena se sobím stádem na řece Tajmuře (centrální Sibiř,1993)

Nesmíme ale opominout, že většinu cest jste podnikla zcela sama, takže disponujete velkou dávkou odvahy?

Myslím, že mám své limity, co se týče odvahy. Nikdy bych se nemohla stát válečnou reportérkou. O možném nebezpečí jsem nepřemýšlela. Prostě jsem nasedla do vlaku a řešila přítomnost. Staly se mi pak různé situace: měla jsem revolver u spánku, nůž u břicha, vyhnula jsem se únosu, tonula v peřejích, šla jsem v doprovodu jednoho pastevce dvě stovky kilometrů čtyři dny bez vody, protože za horkého léta potoky a prameny vyschly. Nebyla to odvaha. Vyjela jsem a věci se děly.

Svůj limit jsem ovšem pocítila při pobytu na Kavkaze, v Ingušsku, kam si mě jako doprovod vybrala Jana Hradilková, která zde po válce v Čečensku sestavovala ženský spolek. Jednalo se o poválečnou podporu místních žen. Tam na mě dolehly důsledky války a bylo to pro mě psychicky velmi náročné.


Evenkijská šamanka na sobu.

Vaše knihy nejsou zasvěceny jen dvěma sibiřským kočovným národům Evenků a Něnců, ale v dalších zmiňujete Tuvince, Burjaty. Na těchto cestách jste se musela setkat i s dalšími, zde žijícími národnostmi. Je to tak?

O Evencích jsem psala většinu svých knížek. Něnců se týká jen jedna drobná knížka. Děj knihy Dva světy se odehrává v prostředí Tuvinců. V cestopisu Modřínová duše se můžete dočíst i o mém pobytu mezi Burjaty. Na cestách jsem potkala Jakuty, Keto, Altajce, Samojedy. V Evenkijském autonomním okruhu žili v osadách Rusové, Ukrajinci, expediční pracovníci z Kavkazu a překvapivě také Němci, kteří byli na Sibiř vysídleni z Povolží. Vzpomínám si na jeden mimořádně úhledný domek s krásnou zahrádkou ve vesnici Mutoraj, kde žila postarší Němka, která si vzala za muže Evenka. Měli spolu tři syny – jeden byl vysoký se zrzavými a vlnitými vlasy, druhý malý, tmavý a černovlasý, třetí byl blonďák s tmavýma a šikmýma očima. Právě v sibiřských osadách je k vidění neuvěřitelná pestrost lidských typů. Z těchto osad jsem pak vyrážela ke kočovným pastevcům sobů.

Tuvinský šaman Kara-ool, nejvyšší šaman Ruské federace

A jak vás pastevci přijali?

Poprvé to bylo krátce po rozpadu Sovětského svazu, nálada byla všelijaká, někdo se radoval, jiný litoval. V Evenkijském autonomním okruhu působila organizace ARUN, která rozvážela Evenkům, kteří chtěli kočovat v tajze, soby. Mnoho sobích stád totiž nepřežilo kolektivizační experiment a domácí soby z tamější tajgy takřka vymizeli. Ředitelka organizace ARUN mi velmi pomohla, dostávala jsem se právě díky ní do odlehlých míst, když vrtulníkem rozváželi v rámci pomoci kočovníkům pytle s moukou, cukrem, solí a další potraviny. Pracovníci ARUN mě vzali s sebou a já se pak domlouvala s pastevci, zda mohu u nich nějaký čas – to znamená do dalšího letu – zůstat, Vždy svolili, a za to jsem jim byla velmi vděčná. Díky nim jsem pak poznala život v tajze. Byly to krásné dlouhé měsíce. Zažila jsem mezi nimi mnoho dobrého.

Sibiř není proslavena jen svou překrásnou nedotčenou přírodou a dobrem zdejšího obyvatelstva, ale také šamany. S kolika z nich, jste se kromě již zmíněného šamana Lobsana osobně potkala? Ve svých knihách zmiňujete Ogeho, Kuktyčeho a Lolbiktu…

Tuvinský šaman Sjurjun-Dugar Očur-oolovič Ooržak navštívil opakovaně Českou republiku a provedl několik obřadů vysvěcení stromů.

Oge byl skutečná postava, přesněji řečeno „chaptaj“, což znamená „čaroděj“. Nemůžeme o něm říci, že byl šaman, protože bolševici jej připravili o buben a šaman bez bubnu není pravým šamanem. V závěru knihy je napsáno, že jsem Ogeho nepotkala, ale že mi o něm Evenkové vyprávěli. Z toho mála, co mi o něm řekli, nejde říci, jaký byl. Oge je nyní literární postava. Kuktyče je postava z knihy Dva světy a nikdy nebylo řečeno, že se šamanem stal. Lolbikta je šamanka ze sběru příběhů a vyprávění z knihy Až odejdu za horu. Jsou to sběry od evenkijských vypravěčů.

U Evenků jsem potkala v roce 1993 pouze šamanku Nonnak Tarpušonok, která v následujícím roce zemřela. V tomtéž roce jsem potkala Konstantina Gajulského, kterého si za svého šamanského následovníka vybral jeho dědeček. Gajulskij ovšem přiznával, že mnoho neumí, jeho dědeček skončil život v trestanecké kolonii nedaleko Krasnojarsku, protože se vzepřel bolševikům. To, co Gajulskij uměl, znal jen na základě vlastních zkušeností. Obřady nedělal, pouze léčil.

Poznala jsem řadu tuvinských a burjatských šamanů. Sblížila jsem se s Tuvincem Sjurjunem-Dugarem Očur-oolovičem Ooržakem, který mě mnohému naučil.

Tuvinská šamanka Anisja Monguš zpívá tradiční algyš při pohřebním obřadu

Jak jste již v jedné ze svých odpovědí zmínila, zažila jste na vlastní kůži léčebný obřad u šamana Lobsana, byl tento jediný, nebo jste zakusila i další?

Účastnila jsem se mnoha tuvinských léčebných obřadů, které dělal šaman Očur-oolovič. Viděla jsem také mnoho rituálů vedených dalšími tuvinskými šamany. Také jsem se zúčastnila několika obřadů, jež dělali Burjati. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale netoužila jsem po vlastním rituálu. Byla jsem přítomná na rituálech jako pozorovatelka, zajímalo mě, jak šamani pracují. Prožitky, které byly pro mě důležité, se většinou odehrávaly mimo rituál.

Ve vaší knize Cesta medvěda, vyprávíte příběhy o šamanech, lidojedech a zapovězených místech. Ocitla jste se během svého putování Sibiří v těsně blízkosti nějakého takového místa? Co jste tam pociťovala?

Tajga je plná takových míst. Staré žerdi z dřívějších obydlí, opuštěné věci, jež patří zemřelým. Pohřebiště. Co může člověk cítit? Konečnost lidského života. Všudypřítomný rozklad, tlení. Občas zakřičí pták. Vnímáte intenzitu ticha, protože víte, že tu dříve žil nějaký rod a už tu není. Napadne vás, že i my tu jednou nebudeme, že všechno končí.


Obálka poslední knihy Pavlíny Brzákové Marš šamanů - Za Putina i proti. Kniha reflektuje postoje sibiřských šamanů vzhledem k právě probíhající válce na Ukrajině.

Když jste se ze svých cest vrátila zpět domů, do civilizace, necítila jste se tady jako zaživa zavřená?

Ne, nejsem depresivní typ. Mám ráda českou krajinu. A taky… psala jsem knížky, při psaní se do těch nádherných a divokých míst vracím. Stačí si zapálit sibiřský jalovec, ta vůně mi tu dálku připomene. A když nemám jalovec, postačí pelyněk černobýl nasbíraný podél pole z vsí. Cesty mi nechybí. Narodily se mi děti a žiju svůj život.

Jaký je život na Sibiři nyní?

Od té doby, co jsem tam nebyla, se hodně změnilo. Umřeli všichni, za nimiž jsem dříve jezdila. Všichni staří Evenkové. Na věčnost odešel tuvinský šaman Očur-oolovič. A co dál? Lidé mají obavy z války, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. V rámci mobilizace odjelo ze Sibiře mnoho mladých mužů. Jejich blízcí věří, že bojují za vlast. Myslí si, že to tak musí být. Spousta mladých mužů zemřela, jejich ostatky se vracejí v pytlích. A někdy ani to ne. Jsou tací, kteří se vzepřeli a místo toho, aby odjeli bojovat, utekli do Mongolska.

Burjati, Tuvinci, Kalmyci, Tunguzové a další… bojují v předních liniích na Ukrajině a po stovkách umírají. Šamani a lámové se modlí za duše zemřelých.

V tomto kontextu mě napadá otázka, jenž se týká vaší knihy Dědeček Oge, kterou dva měsíce poté, co vám ji na Sibiři vydali, stáhli a chtěli zlikvidovat. Co bylo z vašeho pohledu hlavním důvodem k její likvidaci? Byla to pravdivost vašich slov v dané knize anebo schylující se válečný konflikt?

Stále nad tím přemýšlím. V lednu 2021 byla moje kniha zakázána. Ve stejný měsíc byli také zatčeni opoziční politik Alexej Navalnyj vracející se do Ruska z Německa, kde se léčil po otravě novičokem, a jakutský šaman Gabyšev, jenž se vypravil pěšky tisíce kilometrů, aby podle jeho slov rituálně vyhnal z Kremlu démona Putina. Tehdy výrazně zesílila cenzura. Sedmnáctého července ruská strana zablokovala webové stránky ruskojazyčného vysílání Českého rozhlasu. Důvodem měl být článek informující o sebeupálení Jana Palacha z roku 2001. Ale proč začal tolik vadit po dvaceti letech? Tomu ještě předcházela známá dubnová kauza Vrbětice, kdy došlo k diplomatické roztržce mezi Českou republikou a Ruskem, jejímž výsledkem bylo oboustranné vyhoštění diplomatů.

Kniha Dědeček Oge je o svobodě. Zrcadlí život bez příkras. Začíná smrtí a končí smrtí. Je v ní přítomná sexualita, což bylo knize cenzurou vyčítáno. Ale jak řekl jeden novinář z dnes již zakázaných novin Novaja gazeta: „Jak by bylo možné napsat knihu o životě, kdyby tohle všechno v ní nebylo přítomno?“ I evenkijský komunistický básník Alitět Němtuškin se těmto tématům nevyhýbal. Vše, co dýchalo svobodou a co tvořilo opozici, muselo zaniknout, anebo odejít z Ruska pryč. Byla to předzvěst války.

Zaznamenala jste nějaké reakce i ze strany zdejší veřejnosti, když se o tomto činu týkajícím se vaší knížky dozvěděla?

Myslíte místní Evenky, Jakuty nebo Rusy?

Tak celkově…

Kniha se sotva dostávala na veřejnost. Evenkové z vesnice Strelka-Čuňa sepsali petici, že chtějí knihu číst. Podepsaly ji všechny rodiny. Kopie té petice se dostala až ke mně. Zastaly se mě dvě ředitelky místních muzeí. Znaly mě z mé dřívější činnosti. Už jedna kniha mi v Evenkiji vyšla. Také jeden z mnou sebraných příběhů citovali v jiné knize. V muzeu ve Vanavaře měli otevřít můj literární koutek. Poslala jsem jim všechny své knihy, které vyšly v češtině. Najednou ze všech těchto aktivit nezbylo nic. Byli lidé, kteří protestovali, ale mnoho se jich také stáhlo, protože si nechtěli uškodit. Podpořily mě noviny Novaja gazeta, Rádio Svoboda a soukromá krasnojarská televize, která měla na evenkijskou veřejnost velký dopad. Nic však nepomohlo, gubernátor a lidé kolem něj byli z nějakého důvodu neoblomní. Když se Petra Procházková, redaktorka českého Deníku N, v rozhovoru s vedoucím evenkijského kulturního oddělení zeptala, proč musí být kniha stažena, dostala odpověď, že „neodpovídá zákonům Ruské federace“. Byla to zjevně předzvěst dějů příštích.

Jak její likvidace ovlivnila váš vztah k Sibiři a Rusku jako takovému?

Začala jsem psát. Tak vznikla moje nová kniha Marš šamanů – za Putina i proti. To, co se mi s knihou Dědeček Oge přihodilo, prohloubilo moje pochopení, co znamená totalita. Je to uvěznění svobodné mysli. Sibiř a Rusko stále miluji, ale najednou bez nich dovedu být.

Když se ještě vrátíme k Rusko – Ukrajinskému konfliktu, tak jsou také ve společnosti zmiňovány názory, že je to válka Západu s Ruskem o nerostné bohatství Ukrajiny, a že nestabilní situace na Ukrajině byla právě využita k válce, takže už by bylo načase, aby politici obou velmocí předstoupili před lidstvo a pravdivě mu řekli, o co vlastně v té válce jde. Co říkáte?

V pozadí konfliktu vidím zejména ambice ruského prezidenta Putina, který se chce vepsat do historie jako ten, jenž Rusku navrátil zpět slávu a velikost Sovětského svazu a Velkoruska. Ostatně, tyto myšlenky sděluje veřejně, netají se jimi. Loňský rok si Rusové připomínali významné výročí – sto let od vzniku Sovětského svazu, což ve společnosti ještě víc posílilo tuto nostalgii. Ruský režim si na výročích zakládá. Vojenské tažení na Ukrajinu měl být první krok k navrácení zašlé slávy. Domnívám se, že pokud by Putinovi vyšlo obsazení Ukrajiny, začal by se zajímat o další území, která byla dříve součástí Sovětského svazu. Dále, co funguje, je vědomí existence vnějšího nepřítele, jeho vedlejším produktem je stmelení společnosti. Před válkou na Ukrajině docházelo v Rusku k rozličným územním nepokojům. Nyní tyto protesty ustaly, pozornost společnosti je upoutaná válkou a obviňováním Západu. Pro mnohé se válka stala ventilem dřívější frustrace. Víte, jak vypadá ruský venkov? Zbědovaní lidé, všudypřítomný alkoholismus. Byl to jeden z důvodů, proč jsem přestala na Sibiř jezdit. Opakovaně jsem se dostávala do ohrožení života. Prezident Putin nemá zájem, aby se lidem v Rusku dařilo dobře. Vyváží zemní plyn a lidé na venkově topí stále v kamnech dřevem. Mají suché záchody a pro vodu si chodí k blízké řece. Měla jsem potřebu pochopit ruskou pozici, protože mám Rusko ráda. Ale ti, kdo Rusko řídí, nemají na mysli žádné blaho pro své občany. Pro své osobní zájmy ženou tisíce mladých mužů na smrt.

Teď se, ale vraťme ještě k vaší poslední knize Marš šamanů. Vyprávíte v ní nejen o sympatizujících šamanech se současným ruským režimem, ale také zmiňujete šamana Gabyševa, který se vypravil vyhnat démona Putina z Kremlu. Jak na jeho počínání reagovali ostatní šamani?

Reagovali na něj burjatští šamani, když došel do Burjatska. Snažili se ho zastavit a jeho počínání mu rozmlouvali, že přinese krveprolití. Řekli mu, že není šaman, protože nemá vysvěcení od staršího šamana, je tudíž samozvanec. I v Burjatsku však existovala tradice nevysvěcených šamanů. Byli to lidé ze vzdálených osad, které si vybrali sami duchové. Gabyšev po smrti své ženy odešel do tajgy, kde žil sám po dva roky. Rozmlouval s božstvem Tengri. Vytvořil si hudební nástroj, který nazval Božím hlasem. Začal zpívat písně algyše, slova k němu přicházela sama. Je to obvyklý postup, jak se člověk stává šamanem. Gabyšev v Putinovi spatřoval pro Rusko zlo, ale těžko říci, jak si svůj příchod a rituál před Kremlem představoval. Na konci ledna roku 2021 byl definitivně zadržen a umístěn do psychiatrické léčebny v Ussurijsku, kde se nachází dodnes.


Zmínila jste, že Rusko stále milujete, ale najednou dovedete být bez něho. Znamená to tedy, že se ve svých budoucích knihách budete věnovat jiným tématům?

Mám v hlavě ještě jeden sibiřský příběh. Váže se na představu, že někde v hloubi tajgy je skála, ve které je díra. Když člověk zemře, byť by byl tlustý, ale spravedlivý, jeho duch se tou dírou protáhne na onen svět. Ale pokud by svůj život žil špatně, přestože by byl hubený, díra jeho ducha na druhou stranu nepustí. Knížka by měla být o posledních věcech člověka. Využiju do ní svoje znalosti o tuvinském šamanismu. Už jsem ji začala psát, ale ještě nevím, jestli jdu po správné cestě.

Co se týče témat mých dalších knížek… Víte, já knížky moc neplánuji. Stává se mi, že samy za mnou přijdou. Každou píšu s tím, že by to mohla být moje poslední.

Děkuji za rozhovor.











0
Vytisknout
3306

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2023