Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Smí klient na WC v době obědové pauzy pracovníků Úřadu práce?

12. 2. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut

Rukavičku levou navlékla jsem
na svou pravou ruku roztržitě…
(Anna Achmatovová, 1911)

Jedu s paní Lenkou "pomocí" vyřídit sociální dávky. Je to velmi submisivní bytost, známe se asi 14 dní a trvalo více než 10 dnů, než se mi vůbec podařilo se s ní bavit, a musím proto velmi jemně, opatrně našlapovat kolem její osoby, aby vůbec se mnou komunikovala.

Zásadní význam pro důvěru má teď skutečná, velmi praktická pomoc, rozhodně ne úkolování. Vyžebral jsem pro ni potravinový balíček z jedné neziskovky a dnes ji musím ukázat, že ji jsem platný i při vyřizování finanční podpory.

Je to skoro padesátiletá žena, která celý život žila s otcem a matkou (bratr žije dlouhá léta v emigraci za mořem). Otec a matka vlastně celý život pečují o dceru a možná ji trochu více izolovali od ostatního sociálního okolí. Ale vše z lásky, ze strachu o ni, v tomto světě nepřátelském každé jinakosti.

A tak jim naprosto rozumím a chápu je. Teď je řada na mojí osobě, když sociální systém selhává. Pochopitelně znám všechna ta učebnicová moudra, jak správně integrovat rodinné příslušníky s mentálním postižením, které Vám v předražených kurzech a školeních často papouškují lidé, kteří v situaci těchto lidí nebyli ani měsíc. Avšak kritizovat sociální systém a jednotlivé politické strany, které selhávání sociálního systému způsobují - to si školitelé nedovolí. Mistrovat otce a bratra paní Lenky a měnit její chování, to by mi pochopitelně radili hned. Hlavně profesionální hranice, že? Děkuji, nechci!

Z denní praxe moc dobře vím, jak těžké je chránit v tomto vlčím státě i vlastní, odolné děti a vnuky. Umím si úplně představit ten celoživotní strach o dítě s mentálním postižením v situaci, kdy na každém rohu, v každém telefonu, v každé fyzické návštěvě čeká nebezpečí podvodu a následného zadlužení.

Každá brigáda může takto skončit, každá tzv. integrace. A taky skončila zadlužením. A tak si doma vytvoříte svůj, vlastní svět, takový úkryt dvou důchodců a jedné ženy, věčného dítěte. A jen prostě zapomenete, že stárnete. Nejdříve zemře jeden z manželů a druhý se ještě více propojí s dospělým dítětem a najednou i on ulehne. Dcera se snaží, ale otce nepozvedne ani s pomocí terénních služeb.

A to bych měl jejímu otci v Domově seniorů vyčítat? Nikdy! Skláním se před jeho službou. Tento stát má mít dostatek rychlých a funkčních mechanismů, jak situaci řešit. Jenže nemá nic. Jen ty odborné a v praxi nepoužitelné vyčteniny na školeních.

O rodině se dozvíte, až když Vám přijde zoufalý dopis z USA, od bratra. Sestra mu nezvedá telefon. Ocitla se bez peněz, jelikož žila z otcova důchodu, jsou zde pochopitelně exekuce a obrovská osamocenost paní Lenky, která navštěvuje otce, jak jen to jde, a neustále žije nadějí, že se otec vrátí domů a vše bude jako dříve…

Víte, že nebude, ale říci to nemůžete. A co teď? Když nástroje pomoci jsou minimální, všechno je strašný byrokratický moloch, všechno je komplikované a Vy potřebujete jednat rychle. To finanční nároky jednotlivých predátorů útočí na ochromenou oběť ze všech stran, na to je nástrojů dost.

Tento stát totiž daleko více chrání osobní zájmy mnohdy všehoschopných kšeftařů a podvodníků. Říká tomu vznešeně svoboda podnikání. Ochranu ohroženého občana ponechá na sociálním pracovníkovi bez možnosti rychle a účinně situaci řešit.

Prostě musíme všichni počkat, až bude zdravotně oslabený klient okraden. Pardon, až bude naplněno nezadatelné právo "podnikatele" vnutit kdejaký předražený šunt člověku, případně ho nechat podepsat něco, o čem vůbec netuší, co to je (třeba směnku) - člověku, který Vám tak věří. Proto je tak lehké tuto duši oklamat. Ona totiž nemá byznysové schopnosti, jen důvěřivé srdce. Co však s dobrým srdcem a bezelstnou duší v ČR 2023? A tak je paní Lenka pochopitelně také v exekucích, čímž se veškerá sociální pomoc ještě více komplikuje.

Je to jako pustit kuny do kurníku slepic. Přece nemůžeme kunám znemožnit přístup do kurníku, třeba mají dobré úmysly se slepicemi a prodají jim něco užitečného! Až po vyplenění hnízda je volána policie, zdravotníci a sociální pracovníci, aby tzv. pomáhali. Prostě vše logické a lidské je otočené a lidé si zvyknou tak lehce.

A tak jedeme na Úřad práce alespoň vyřídit životní minimum.

Na Úřadě práce vládne jako všude ve velkých institucích, kde jsou přesně dané role nadřízenosti a podřízenosti (věznice, psychiatrické léčebny, utečenecké tábory…) hlavně přísnost a neosobní chování pomocného personálu. kteří se chtějí zalíbit dalšímu článku v potravinovém řetězci a ten zas dalšímu, však to znáte…

A tak pánové a dámy v uniformách hrají tvrdé, komisní, přísné pracovníky s oficiálním názvem "management fronty" . Chovají se přesně tak, jaká je zde atmosféra. Kdyby zde převažovala empatičnost, humor, odlehčení tíhy zbytečného ponižování lidí - přizpůsobila by se i tato skupina. Zde se však očekává naprostý opak, a tak u vyvolávacího zařízení stojí důležitý šedesátník, který nedovolí příchozím zmáčknout vyvolávací lístek a klienty poníží hned u dveří - musíte poznat, že nejste ani schopen pochopit, kam máte jít, tak hloupý jste.

Vrchol dopoledního divadla přichází, když kolem čtvrt na dvanáct pracovník ochranky zakřičí na nás, na klienty:

"Ve 12.00 je polední přestávka do 13.00, a tak již přestávám vydávat lístky!" (Upozorňuji, že úřední dny například příspěvku na bydlení, který je primární, jsou pouze v pondělí a ve středu od 8 -12 a od 13 - 17).

"Budova se na hodinu zamyká a zamykají se také jednotlivé místnosti na patře a nebudou jezdit hodinu výtahy. Tak si rychle dojděte na záchod, potom to již nepůjde."

Namítám nahlas, že i ve vazební věznici lze používat záchod po celý den, jsem však okřiknut klienty, kteří se bojí, že budou vyhozeni ven na mráz.

A tak čekáme. U výtahu sedí lidé v místnosti na zemi, není zde vůbec nic, ani židle, jen velké okno. Všude je slyšet křik a pláč dětí, žádný dětský koutek, žádné přebalovací koutky, žádný obrázek na zdi, jen studené, neosobní, ošklivé místo, kde čekají samotné matky se třemi dětmi a důchodci několik hodin.

Vyřídil jsem vše díky osobním kontaktům a moc dobře si uvědomuji, jaká je to výhoda, kterou ostatní klienti nemají - za paní Lenku (byla zde opravdu velmi vyděšená).

Vážený pane generální řediteli Najmone, nezamykejte alespoň osoby v místnosti bez možnosti jít na záchod.

Až totiž půjdete na inspekční návštěvu s panem Jurečkou na Úřad práce, ministrova polobotka uvízne v lidském výkalu - a to by byl již Váš definitivní konec ve funkci generálního ředitele. Věřte mi!