Pár úvah k ruské invazi na Ukrajinu

14. 11. 2022 / Vladimír Wagner

čas čtení 11 minut
Na Britských listech se již delší dobu realizuje diskuze o možnostech ukončení a pozadí války na Ukrajině hlavně mezi Václavem Hořejším a Danielem Veselým na straně jedné a Karlem Dolejším a Janem Čulíkem na straně druhé. Pokusím se do diskuze trochu přispět. Předpokládám, že všichni diskutující, kteří patří ke starší generaci, mohou sledovat nejen anglické zdroje, ale také zdroje ruské a tím i ukrajinské. V současné době je ideální doba pro možnost si udělat reálnou představu o konkrétních událostech. Kromě televizí a rádií je možné se podívat na řadu internetových zdrojů. Díky sociálním sítím a twitteru je možné studovat názory nejen vysokých politiků, politologů a celebrit, ale i obyčejných lidí. A právě o událostech odstartovaných invazí Ruska na Ukrajinu tak máme opravdu obrovské množství relevantních informací.

  

Můžeme se tak seznámit s výpověďmi i názory Igora (Strelkova) Girkina (třeba na jeho stránkách), který byl jedním z hlavních realizátorů událostí na Krymu a Donbase v roce 2014. Stejně tak i s výpověďmi ruských ideologů a politologů nejen z okolí Vladimíra Putina. A to nejen hlásných trub, jako je Vladimír Solovjev, nebo filozofických tvůrců současné ruské ideologie, jako je Alexandr Dugin. Můžeme se seznámit s osobními výpověďmi různých účastníků události, včetně online výpovědí vojáků na frontě, a to na obou stranách.

Z nich je jasné, že přímým iniciátorem událostí na Krymu i Donbasu v roce 2014 nebyli místní obyvatelé, ale Rusové, kteří sem přišli. Válku na Donbase odstartoval právě Igor Girkin, který se svým oddílem obsadil Slavjansk a popravil několik z těch, kteří jeho převzetí moci nechtěli přijmout. I on sám říká, že bez něj by zde žádná válka nevznikla. Je jasné, že po rozjetí násilí se zde začaly vytvářet dvě strany konfliktu. Rozbuškou, která však události rozjela, byly oddíly z Ruska.

Dále je také jasné, že vize lidí, jako Igor Girkin, Alexandr Dugin a celého širšího ideologického zázemí Vladimír Putina, je postavena na tom, že Rusko je jedním z impérií, které mají vládnout světu. Jeho posláním, ať už v podobě imperiálního Ruska či Sovětského svazu, je ochrana „tradičních“ hodnot před úpadkovou západní demokracií a liberalizmem. V jejich podání byl rozpad Sovětského svazu největší katastrofou dvacátého století, kterou je nutno za každou cenu napravit. Všechny původní součásti Sovětského svazu jsou v těchto představách vlastně Rusko (Ruské impérium) a východní a střední Evropa pak nárazníkové pásmo, jehož osud určuje velké Rusko. Neexistuje Ukrajina a Ukrajinci, jsou jen Malorusko a Rusové v něm, kteří byli nacifikováni západem.

Představa Václava Hořejšího a Daniela Veselého, že se současné Rusko zastaví a uspokojí se získáním části či dokonce celé Ukrajiny, jsou podle mého názoru naivní. Mě představa, že ruská armáda začne po denacifikaci Ukrajiny denacifikovat i Česko docela děsí. A jsem moc vděčný ukrajinskému lidu, že dokázal za nesmírných obětí tuto invazi zastavit. A děkuji také těm evropským politikům, i dalším ze západních států, kteří včas dodali potřebné zbraně, aby se Ukrajina mohla efektivně bránit a postupně i osvobozovat svá území.

Vladimír Putin počítal se slabostí Ukrajiny i Evropské unie. Počítal s tím, že Ukrajina nebude schopna vzdorovat déle než několik dní, nevýše týdny. A Evropská unie, která si vlivem ideologického přístupu k energetice i průmyslu vytvořila velmi silnou závislost na ruských surovinách, bude s podporou Ukrajině váhat. Nejsem politolog, takže následující úvaha z oblasti „co by bylo, kdyby …“ je čistě můj osobní názor. Podle mě by se v případě, kdyby Německo nerealizovalo Energiewende a odchodem od jaderné energie extrémně neposílilo svou závislost na ruském plynu, Putin k útoku na Ukrajinu neodvážil. Tak počítal s tím, že po rychlém obsazení Ukrajiny se Německo postará o minimální reakci Evropské unie.

Právě ochota a schopnost Ukrajinců se bránit invazi byly to, co Vladimír Putin podcenil. Ukrajině se tak podařilo zabránit obsazení Kyjeva i Charkova a odhodlaná obrana přesvědčila Evropskou unii i celý západ, že je smysluplné ji efektivními dodávkami zbraní podpořit. Ukrajina tak nejen vytlačila ruskou armádu od Kyjeva a Charkova, ale dokázala osvobodit i Cherson. V tomto případě je opravdu klíčové, zda se chce bránit většina obyvatelstva a opravdu stojí za těmi hodnotami, které brání. Jen reálná ochota se bránit umožňuje čelit invazi. V případě, že neexistuje ztotožnění společnosti s příslušnými hodnotami, které má bránit, tak žádné dodávky zbraní i přímá vojenská účast nemusí pomoci. Právě proto nakonec odešli Američané z Vietnamu a západní armády opustili Afganistán a Saigon i Kábul nakonec padly.

Pro pochopení toho, proč byla ruská armáda neúspěšná při invazi na Ukrajinu, doporučuji vyslechnout rozhovory s ruskými vojenskými zajatci na stránkách Volodymira Zolkina. Je zde několik stovek rozhovorů s ruskými vojenskými zajatci, které jasně ukazují, že velká většina ruských vojáků vůbec nevěděla a neví, co je cílem jejich invaze na Ukrajinu a velice často se do míst bojů dostávají absolutně nepřipravení a nevybavení. Na počátku jde o vojáky, kteří jeli na cvičení a octli se ve válce. Příkladem jsou třeba rozhovory s Igorem Kravčenkem nebo Nikolajem Matvejevem. Nyní jde často o mobilizované, kteří nebyli na vojně nikdy nebo krátce a již dávno. Do zákopů se dostanou bez jakékoliv přípravy a reálného vedení. Jako příklad mohou sloužit rozhovory s Ivanem Asipovem, Dimitrijem Rjachovskij nebo Alexejem Besedinym. Do zajetí se dostávají i kriminálníci, které verbuje do své soukromé armády Jevgenij Prigožin, například zde. Dnes i v budoucnosti budou tyto rozhovory důležitým zdrojem informací o této válce. Zajímavý je i rozhovor se samotným Volodymirem Zolkinem o této jeho práci a životě před invazí zde.

Je pochopitelné, že i v ukrajinské armádě se jistě vyskytují nepořádky, ne každý voják má dokonalé vybavení a vyskytnou se zde různé postavy. Zásadní rozdíl je v tom, že Ukrajinci bojují na své zemi o svou svobodu. Nejsou v cizí zemi, které by chtěli vnucovat své pořádky. Postoj obyvatelstva například v nedávno osvobozeném Chersonu je jasně vidět z toho, jak „vítalo“ ruská okupační vojska a jak vítají nyní ukrajinskou armádu. Ještě více na tom vyniká absurdita výsledků referend realizovaných okupačními úřady. Doporučuji si poslechnout alespoň pár desítek zmíněných rozhovorů, pokud vám to stále není jasné.

Další zajímavou skutečností je reakce příbuzných při spojení s válečnými zajatci. Možnost rozhovoru s vybranou osobou je jedním ze stimulů pro rozhovor. Novináři se jich ptají, jaký postoj mají ke speciální vojenské operaci. Odpověď je dominantně, že nedokáží odpovědět, protože se o politiku nezajímají a nerozumí ji. V prvních rozhovorech je ještě cítit, že opravdu o situaci na Ukrajině nemají představu a věří svým sdělovacím prostředkům. Později už je však jasně patrné, že je jim jasné, o jakou krvavou válku jde, ale nechtějí s tím nic dělat.

V těch rozhovorech dost často vystupují opravdu prostí lidé, kteří mají k informacím přece jen omezenější dostup. Ovšem ruské inteligenci a elitám, které mají přístup k internetu, cestují do zahraničí a znají anglicky, muselo být od prvních dní invaze jasné, o co reálně jde. Mě osobně by nikdy nenapadlo, že něco takového Vladimír Putin realizuje a že se dožiji takové války. Ještě větším zklamáním pro mě je, že se proti tomu nepostavila ruská společnost a intelektuální elity. A to ani v situaci, kdy probíhá mobilizace posílající hromadně muže do neskutečného zabíjení do cizí země. Dovedu pochopit, že není jednoduché veřejně protestovat na náměstí, pokud hrozí deset či dokonce patnáct let vězení. V mém věku by to bylo doživotí. Na druhé straně, pokud by mým klukům hrozilo něco takového, jako ruským mobilizovaným, tak by mi libovolný trest za protesty byl jedno a šel bych do nich.

Neexistence ani elementární pasivní rezistence v intelektuální sféře mě vedla k tomu, že jsem hned zpočátku podpořil ukončení oficiální spolupráce s ruskými vědeckými institucemi a vysokými školami. I když je to v řadě případů z vědeckého hlediska velká škoda. O případu vystoupení Česka z SÚJV Dubna jsem psal článek pro časopis Vesmír. Pokud se ruská společnost sama nepostaví masivně proti režimu, který ji posílá do této války, tak se těžko něco změní.

Můj názor je, že případ, kdyby Rusko dosáhlo svou invazí libovolného územního zisku a bylo by to mezinárodním společenstvím akceptováno, by měl dramatické dopady. Znamenalo by to návrat do situace, kdy si státy vojenskou silou podle své libovůle zabírají území. Znamenalo by to dramatickou změnu i pro Evropu, kterou by skončilo dlouhé období míru s minimem válek. Na základě současných událostí je podle mě také jasné, že je nutné starat se intenzivně o bezpečnostní, průmyslový a ekonomický potenciál Evropské unie. A základem je energie a energetika. Bohužel měla zelená aktivistická ideologie na evropskou energetiku hodně silné dopady, které ohrožují sociální i politickou stabilitu Evropské unie. Do jisté míry sice dochází k jisté sebereflexi, ale hlavně u Německa je zatím spíše minimální, jak jsem popsal podrobněji zde. Je extrémně důležité, aby Evropská unie udělala vše pro svou energetickou soběstačnost a podpořila maximálně ukrajinský boj proti ruské invazi a následnou rekonstrukci a rozvoj zničených oblastí.

Rozdíly v možnostech svobodného vyjadřování a diskuze v Evropské unii a v Rusku mají dramatické dopady na možnost poznání reality a reakce na ní. I to způsobilo, že Rusko takto selhalo. K jeho elitám a vůdcům se dostávaly informace jen v cenzurované podobě, kterou si přáli. Pokud se umlčují a skrývají nepříjemné názory a skutečnosti, nelze na ně přiměřeně reagovat. Je lépe vědět, že ve společnosti existují i podle mě zcela scestné názory, jaké prezentují pánové Veselý a Hořejší, a přemýšlet nad nimi, než je skrývat. Pokud je zavedena cenzura, může se stát, že se začne cenzurovat i realita. Připomenu, že třeba publikace mých názorů, že se Evropská unie při cestě k nízkoemisní energetice neobejde bez jaderných zdrojů, měla při snaze o uveřejnění v Britských listech obrovské problémy. Protože neodpovídá představám reakce.


3
Vytisknout
6328

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2022