Kterak ústavní soud překroutil vůli čaulidu

5. 2. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Zdroj: Pixabay

Středeční rozhodnutí Ústavního soudu ČR zrušit většinové prvky v zákoně pro volby do dolní parlamentní komory je zatím komentováno převážně jako "konec Klausovy a Zemanovy éry". To však není moc přesné. Od dob oposmlouvy, za níž panoval mocenský oligopol dvou největších stran s velmi limitovanou politickou konkurencí, jsme se mezitím přesunuli na půl cesty k mocenskému monopolu jediné kvazistrany.


Samozřejmě, že záleží i na širším smyslu rozhodnutí soudu. Tak jako označil za nepřípustné překrucovat záměr ústavodárce ve věci použití poměrného, nikoliv většinového volebního systému, obdobně nevhodné je vykládat parlamentní politický systém účelově jako "poloprezidentský", což autoři ústavy neměli na mysli už vůbec.

Ale zpět k procesu paskvilace volebního zákona, který ÚS konečně zatrhl. Pamětníci si vzpomenou, že kdysi dominantní strany ODS a ČSSD se nejprve v roce 2000 pokusily úplně překopat volební systém zvýšením počtu volebních krajů, uplatněním přepočítávání hlasů podle upravené d'Hondtovy metody a dalšími diskriminačními změnami. Na podnět tehdejšího prezidenta Havla soud jejich snahu zastavil - včetně výslovného odmítnutí d'Hondta - takže zbyla možnost postupovat ve stylu chytré horákyně: Vymyslet systém ani většinový, ani poměrný, který by splňoval některé formální znaky poměrného modelu, ale ve skutečnosti opět neférově nadržoval největším stranám.

Příslušné změny oposmluvní koalice prosadila v roce 2002, na sklonku Havlova prezidentování. Nehledě na předchozí verdikt ústavního soudu nový návrh opět přinesl d'Hondtovu metodu. Tehdejší ODS vlastně prosazovala model ještě "většinovější", tehdejší ČSSD však navrhla přístup, který nakonec převládl. Včetně účelového navýšení kvóra pro koalice, které nyní ÚS také zatrhl.

S další degenerací české politiky ovšem oligopolistické úpravy volebního zákona omezující politickou soutěž a princip rovnosti hlasů začaly hrát ještě jinou roli. Namísto subjektů, které vystupovaly coby makety politických stran s příslušností ke standardním západním stranickým rodinám, převládl nový model "vůdcovské strany". Namísto Klause hrajícího si na "standardního konzervativce" a Zemana tvářícího se jako "standardní sociální demokrat" tu máme soukromě vlastněné populistické politické subjekty Babiše nebo Okamury, které se už s nějakým předstíráním normálnosti ani neobtěžují. ANO bez Babiše či SPD bez Okamury nedávají žádný smysl. Nezávislé instituce jako soudy, média, nestranická státní správa nebo samostatně vyšetřující policie se velmi špatně snášejí s vůdci, kteří apelují přímo na své čaulidi a konfrontují nevybíravě každého, kdo si dovolí uplatňovat ústavou předpokládanou dělbu moci ve státě.

Nějakou formu návratu k funkčnímu poměrnému volebnímu systému nepochybně přivítají všechny slabší strany ve sněmovně, včetně Okamurovy SPD. Proti bude jedině ANO, kterému zásah ÚS navzdory prezidentovým volebním machinacím výrazně komplikuje vyhlídky na setrvání u moci. Ve specifických českých podmínkách roku 2021 nelze než nález ÚS přivítat coby příspěvek k zachování politické soutěže tváří v tvář snaze oligarchy Babiše kontrolujícího přímo či nepřímo až 80 % mediálního trhu ustavit faktický mocenský monopol.

ANOisté samozřejmě okamžitě začnou ze všech sil pokřikovat, že si soud dovolil příliš a překrucuje vůli čaulidu. Že model, v němž menší strana potřebovala k získání poslance více jak dvojnásobek hlasů než aspirující státostrana, byl přece úplně v pořádku. Že menšiny "vydírají" a ohrožují koblihářskou jednotu národa sestávajícího z necelých 30 % probabišovských důchodců.

Pravdou nicméně je, že snad s výjimkou Francie, kde Macron svou misi naprosto nezvládl, se po Bidenově vítězství autoritářský populismus v celém západním světě nachází v těžké defenzívě.

A pokud tuto defenzívu má jistou šanci přežít mazaný maďarský populista Orbán, Márův Babiš a senilní Zeman se nacházejí v podstatně méně nadějné situaci.

0
Vytisknout
6311

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2021