Kdo za to může?

4. 2. 2021 / David Marenčák

čas čtení 7 minut

Vleklé utrpení způsobené pandemií koronaviru, ať už v podobě úmorných semi-lockdownů a jejich následků, zbytečných úmrtí, dlouhodobých zdravotních škod mnohých, se v hněvu, frustraci a bolesti často obrací na jeden jediný terč. Může to být vláda, výhradně Babiš, hloupost a dezinformovanost spoluobčanů nebo jejich egoismus a bezohlednost, další četná selhávání intelektuálních nebo lékařských elit a řada dalších.

Jak už to u všech komplexních, všelijak zašmodrchaných a mimořádně obsáhlých témat bývá, každé jednoduché řešení či příčina jsou automaticky z principu mylné. Nejsou odrazem poznání, soudu rozumu, myšlení a jeho nástrojů, jsou důsledkem psychologické potřeby jistoty v rozbouřených časech, potřeby orientace, přehlednosti, vztahového rámce a ukotvení sebe sama ve světě.

Volně citováno – každý komplexní problém má nejméně jedno prosté, jasné a dočista špatné řešení.

A tak podle naturelu a zkušeností se lidé upínají k jednotlivým aspektům, které pojímají jako výhradní původce či výhradní problémy k řešení a podle toho buď navrhují a volají po lepším vzdělávání, mediální gramotnosti, omezování dezinfa, požadují demisi ministrů, vlády, nebo si jen postačí s morálními apely, souzením, spíláním, kolovrátkovým vypočítáváním úmrtí, škod a jiných malérů.

Myslím, že lze konstatovat: od každého něco více či méně k aktuální mizérii covidové přispívá.

V čím dál tím více složitém a propojeném světě se přestávají orientovat i ti nejchytřejší z nás a know-how, jak tento čurbes řídit nemá nikdo. Lidské vědomí, schopnosti a zdroje individua jsou omezené a těžce zkoušené, přesto se, jak bývá zvykem, strukturální problém převádí do osobní roviny, jako selhání individuální, souhrnně nazývané jako hloupost, dezinformovanost, naslouchání populistům a mašíblům. Selhání nemalé části lékařů, v diskuzích popisovaných jako řemeslní rutinéři bez špetky rozhledu a vědeckého myšlení, kteří neměli a nemají dost soudnosti k tomu, aby se nevyjadřovali k věcem, ke kterým nemají odbornost, nahrává infotainmentové založení médií, která se raději ptají celebrit a zejména těch, co rády vypráví konejšivé lži. Vyznat se v tom je přetěžké.

Na kolik tomu poznávání pomůže dosud velmi populární posměch vysoké škole života, volání po přívlastkových gramotnostech či zaříkávání ruské stopy, nechám nevyřčeno, výsledky mluví samy za sebe.

Žijeme v zemi, kde vypjatý individualismus, hrabání pod sebe, starání se jen o sebe, zaobalené do hávu šosáckých hodnot tvoří páteř veškerého, nejen mediálního mainstreamu dlouhé roky. Kolik v tomto místě a čase podařilo se lepším lidem vymluvit toto naučené sobectví, kolik lidí se přemlouváním, apely, a častěji odsudky povedlo předělat z egoistů na altruisty, je také velmi dobře známo (nikoho).

Vládě a velkovezírovi lze také vyčítat mnohé, od nepřipravenosti a následného usnutí na falešných vavřínech, hlouposti, dezorganizace, lenosti, neschopnosti, po konkrétní žádnou nebo velmi špatnou komunikaci, nekoncepčnost, časté změny, chaotičnost, nelogičnost až absurditu četných opatření, debakl trasování a chytré karantény, špatně používané antigenní testy, absence plošného a pravidelného testování, absence incentiv, kvalitních a promyšlených opatření, po vymáhání pravidel až kolaborace s menšinovým popíračským sentimentem. Aktuální ministr zdravotnictví Blatný, přezdívaný Hurvínek, je třetím pandemickým ministrem. Soudnému člověku by se zdálo, že už bychom mohli pochopit - výměny figurek nikam nevedou. Ale vykládejte to antibabišovi.

Antibabiš by si měl zkusit představit, kdo z opozice by navrhl či prosadil plnou nemocenskou, kompenzace pro karanténu, skutečně funkční náhrady pro lidi, živnostníky i podnikatele pandemií nejvíce zastižené a armádou nepotisticky dosazených, švejkujících úředníků by zvládl management pandemie výrazně lépe. Byl by to snad někdo z těch, kdo se chopil příležitosti a v provizorním, nouzovém režimu prosadil zásek do rozpočtů, jaký postihne negativně všechny a prospěje nemnoha?

Chybující vláda je vděčný terč, společně s libovolnou aktuálně nejvíc obviňovanou a nenáviděnou skupinou, od pendlerů, restauratérů a hospodských, nejen ze Chcíplého psa, vlekařů a lyžařů v závěsu, po fotbalové chuligány, demonstranty, zaměstnavatele bránící testům a karanténám.

Všechny tyto zmíněné věci mají jedno společné: nefunkční, zkrachovalý stát: failed state. Jen výčet kolapsu funkcí institucí by vydal na katalog tloušťky dávných Zlatých stránek. Jsme v situaci, kdy už ani vrcholoví politici, ani nejvyšší úředníci nemají mnoho chuti byť jen předstírat zájem o veřejné a společné blaho.

Čas od času se podaří něco zaflikovat, zalátat, ale koncepční řešení libovolného zásadního problému nejsou a ze strany odpovědných úřadů není ani snaha je vypracovat, natož zavádět. Vzpomeňte libovolný problém, oblast, kterou dobře znáte, je vám blízká, nebo se v ní dlouhodobě orientujete – jaký posun a vývoj zaznamenala za posledních deset, patnáct let? Za mne je to třeba globální oteplování a navázané výkyvy počasí, sucha, nedostatku vody v krajině, zdevastovanou půdu, nyní seschlé lesy, opět zhoršované ovzduší, energetika, doprava opět osekávaná a umenšovaná práva pracujících.. zkrátka nefunguje tu vůbec nic.

Konejšit se čím dál absurdnějšími uspávankami, jak se máme nejlépe v historii, žijeme v nejlepším z možných světů a blahobytně, že to prý pomalu už víc nejde, je čím dál těžší i pro ty, kteří jsou tak bohatí, že žádné instituce a služby státu fakticky nepotřebují. O tom, že nějaký obor, třeba vymáhání práva, funguje, jak má, si myslí obvykle už jen lidé, kteří nikdy nemuseli volat PČR, soudit se, nebo se domoci svých nespravedlivě krácených práv.

Když se ohlížíme do jiných zemí, které zvládly nebo zvládají pandemii výborně, Austrálie, Nový Zéland, řada asijských států, Norsko, Finsko, Dánsko a jakými způsoby a opatřeními toho docilují, nelze si nevšimnout, co má nápadně často společného množina států z opačného konce – Británie, USA, postsovětské země, Rusko atd. Společným jmenovatelem je chudnoucí společnost, rozložený stát a jeho instituce, chronické problémy a spirála zvaná závod ke dnu.

Lapidárně řečeno, jako zdravý, silný, odpočatý člověk zvládne jakoukoli potíž lépe, než člověk již nemocný, unavený, sedřený, hladový, zadlužený s koulí starých problémů u nohy, zvládání kolosálního problému, jakým je pandemie, je výslednicí celkového stavu společnosti. Kde se v „normálních časech“ dobře žije, lépe se zvládají i krušné časy.

Všechny projevy, na které vztekle ukazujeme prstem, že jsou hlavní příčinou, jen obnažují, co už tu bylo dlouho. Jsou to jen symptomy, na které už je každá náplast krátká.

 

 

 

 

1
Vytisknout
7622

Diskuse

Obsah vydání | 9. 2. 2021