Mstivý antikomunismus: Případ Koněv

12. 6. 2020 / Tomáš Korda

Sametová revoluce se ukazuje být danajským darem. Národ sebe od komunismu neosvobodil, ale spíše po něm zbyl. Nemá ani komu být vděčný za svou svobodu. Nikomu na Západě nestál za to, aby ho od totality osvobozoval. Jak si pak tento pohrobek totality může znovu získávat sebevědomí?

Francouzi dobili alespoň tu Bastilu, bolševici zase Zimní palác. Revoluční čin dovoluje pozapomenout na to, co bylo před ním. Postkomunistický národ ale jen přežil, na svobodu byl propuštěn. Jeho úděl je tím neskonale svízelnější. Přesto naivně věří ve mstivý antikomunismus, že si jím znovu získá sebevědomí, které komunisté zadupali.



Na straně jedné z antikomunistického oslnění figurou podnikatele vzešel Babiš. On je politickým sebevědomím antikomunismu, významnějším než porevoluční Václav Klaus. Na straně druhé se jako morální sebevědomí antikomunismu nedávno národu představil starosta Prahy 6, který s posvěcením zastupitelstva nechal odstranit sochu Koněva.

Maršál Koněv se tak stal poslední a docela exemplární obětí naděje, že národ si vyzíská suverenitu a ztracené sebevědomí zatracováním své vlastní komunistické minulosti. Těžko si ale představit, že zahořklá pomsta někomu dopomůže k sebevědomí, natož pak tak duchovně spletitému tělesu, jakým je národ. Msta totiž značí spíše opak.

Kdo se mstí, žije minulostí, je uvězněn v minulosti. Není schopen odpustit a zapomenout na minulá příkoří, jež se mu přihodila. Mstou ventiluje svou zlobu, svou omezenost oběti nasáklé nenávistí. Mstou se nevinná oběť se svou minulostí nevyrovná, ale předhazuje ji přítomnosti. Zhnusena minulostí hyzdí přítomnost. Pro postkomunismus snad není nic tak typické jako právě zlomyslná kultura pomsty, neschopnost být svobodný bez komunismu.

Sebevědomí znamená umět překonat minulost a žít přítomností. Sebevědomí znamená postupně se vyškrabávat po hoře minulosti až na její vrcholek jménem přítomnost. Tak vypadá vyrovnávání se s minulostí. Ale přesně této úmorné horolezecké práci hází antikomunismus klacky pod nohy a skopává národ zpátky k úpatí komunismu, snad té nejvyšší – celé století vysoké – hory dějin, která tak stále stojí před námi nezdolána.

Poslední antikomunistické skopnutí vygumovalo z veřejného prostoru sochu kontroverzního maršála Koněva, aby dále nepřipomínala československé dějiny: jejich kontroverznost. „Zplošťovačům“ minulosti asi nelze odpovědět lépe než slovy: nechť mrtví pohřbívají své mrtvé.

Tak odvětil Kristus tomu, kdo sice chtěl s ním odejít, nechat minulost minulostí a žít zaslíbený život na vrcholku přítomnosti, ale teprve až poté, co si ještě (do)vyřídí svou minulost, aneb pohřbí svou matku a otce. A přesně takovým způsobem jednají antikomunisté. Nejprve chtějí pohřbívat Koněva, protože se domnívají, že teprve potom bude možné žít přítomností. Nejprve se takzvaně vyrovnat s minulostí a teprve pak jít a řešit problémy dneška.

Při vyhlazování nepohodlné minulosti však antikomunisté zapomínají na to, co právě dělají, že právě vyhlazují a že tím pádem s minulostí manipulují stejně jako komunisté, kteří přepisovali a retušovali dějiny tak, aby jim sloužily, aby ospravedlňovaly komunistickou vládu. Koněv byl vyretušován ze stejného důvodu. Nesloužil této době.

Nakonec ale starostovi Prahy 6 patří velký dík, protože teprve nyní, až když je Koněv pryč, může vzniknout politický požadavek vrátit maršála na piedestal a vyjádřit tak svobodný (nevynucený a upřímný) dík všem miliónům, jejichž životy jsme doposud nebyli schopni spatřit přes jejich rudou uniformu. A dát tak ďáblovi, což ďáblovo jest; což nevděčný antikomunismus neumí.

0
Vytisknout
3341

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2020