Do posledních výstřelů

10. 6. 2020 / Pavlína Antošová

 Foto: Farář Josef Štemberka

Dnes, 10. června, je památka obětí vyhlazení Lidic.

O hromadné popravě na zahradě Horákova statku v Lidicích se dochovaly poměrně rozsáhlé nacistické výpovědi. Všechny skutečnosti v nich zahrnuté vzbuzují úctu k lidickým mužům. A smutná svědectví obsahují i zmínky o tom, že dva z představitelů obce – farář a starosta – padli pod výstřely popravčí čety až mezi posledními. Dva dobří, nanejvýš pozoruhodní lidé, a přitom navzájem výrazně odlišní.

 

Farář Josef Štemberka pocházel z Pecky u Nové Paky. Na lidickou faru přišel ve svých čtyřiceti letech, tedy už s bohatými zkušenostmi v duchovní službě. Fotografie ze starých Lidic ukazují krásně vyzdobený interiér kostela svatého Martina, a naznačují také velkou pečlivost a nejspíš i opravdovou vroucnost při přípravě a konání obřadů (slavností Božího těla, svateb, pohřbů...) Z těchto snímků vyplývá, že víře přikládalo mnoho lidických občanů velkou důležitost. Jistěže se s nimi páter Štemberka sžil, na odpočinek si však přál odejít do svého rodiště. Prostředky mu nechyběly, a to díky celoživotnímu odříkání. Možná jedinou vymožeností, kterou si dopřával, byla jeho velká záliba – včelařství. V osudovém roce 1942 konal přípravy na odchod do severovýchodních Čech. Dva dny před ničením Lidic napsal své sestře krátký dopis, v němž konstatoval, jak se za poslední dny ztížilo cestování (že například cesta do Prahy trvá skoro celý den).

To ještě netušil, že jej vzápětí čeká jiná cesta – do neznáma. V závěrečných hodinách však považoval za samozřejmost, že zemře se svými farníky. Ve svých třiasedmdesáti letech byl mezi lidickými muži třetím nejstarším. Čekání na závěr celého vraždění znamenalo – vzhledem k přestávkám v konání popravčí čety – nepředstavitelnou zkoušku, trvající od sedmi ráno do odpoledních hodin. Během této doby Josef Štemberka ostatním dodával útěchu. Po válce se z koncentračního tábora vrátila jeho hospodyně Antonie Škrdlová, jíž bylo v době zatčení padesát sedm let.

Foto: Starosta František Hejna

Lidický starosta František Hejma se dožil osmačtyřiceti let. Až do svých posledních dnů pracoval jako hutník, správě obce se tedy věnoval ve volném čase. Sousedé jej znali mimo jiné jako přesvědčeného sociálního demokrata; a jeho příslušnost k nekomunistické levici naznačuje, že životy mnoha Lidických spoluurčovala existenční nejistota. Obec, která se nijak nepodílela na likvidaci Heydricha, se už v předchozích letech do nacistického hledáčku dostala, a to kvůli malým dávkám, odváděným ze zemědělské výroby. Starosta, jenž byl z tohoto důvodu opakovaně předvolán na okresní úřad, však své spoluobčany v liknavém přístupu vůči okupační moci plně podporoval. Souhrnně vzato se Lidice za protektorátních podmínek staly nonkonformní obcí – ve skutečnosti však díky tomu, co nedodržovaly.

Šest dnů před vypálením vesnice napsal František Hejma několik potvrzení pro ty lidické občany, kteří se při razii německé Schutzpolizei nemohli dostavit včas do práce. Celá série domovních prohlídek sice skončila s negativním výsledkem, ale starosta se tísnivých myšlenek už nezbavil. Ráno 10. června 1942 pak odešel na smrt spolu se svým starším synem Jaroslavem – rovněž hutníkem – který by byl o čtyři dny později oslavil dvacáté narozeniny. Obecního zastupitele nacisté zastřelili mezi posledními, protože (poté, co v donucení uzurpátorům předal majetek místní kampeličky) musel potvrzovat totožnost svých spoluobčanů. Jeho manželka Anna, v době zatčení čtyřiačtyřicetiletá, jež trpěla onemocněním srdce (a byla v minulosti i hospitalizována), zemřela následujícího roku v koncentračním táboře Ravensbrück. Mladší syn – čtrnáctiletý František – se stal jedním z nejstarších lidických dětí zavražděných v Chelmnu. Nejužší starostovu rodinu tedy lidická tragédie zasáhla ve všech podobách umírání.

Poslední lidický farář a poslední starosta bývalých Lidic navzdory nepochybným názorovým odlišnostem sdíleli obrovský smysl pro povinnost. A k životnímu přístupu jednoho i druhého patřila neokázalost; kdo ví – možná právě ta jim pomohla čelit prodlouženému utrpení s tichou, ale nepřehlédnutelnou hrdostí.

2
Vytisknout
2402

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2020