Nová turecká zahraniční politika postavená na tvrdé moci

28. 2. 2020

čas čtení 3 minuty
Ve svém přístupu k Sýrii, Kypru a Libyi, stejně jako ke Spojeným státům a možná dokonce k Rusku, sází Ankara na asertivní politiku, aby konkrétními způsoby prosazovala řadu zájmů. Až do této chvíle tato strategie dosáhla některých důležitých krátkodobých cílů, ale nese sebou vážná dlouhodobá rizika. Konkrétně riskuje, že se stane sebenaplňujícím se proroctvím, zatímco agresívní reakce Turecka na vnímané nepřátele a hrozby povede k jejich uskutečnění. Pro Washington je výzvou vyhnout se ústupkům vůči tureckému tlaku, zatímco zůstane pozorný vůči příležitostem vychýlit Turecko z této trajektorie, píše Nick Danforth.


Od roku 2016 se turečtí politici a provládní analytici snažili popsat novou tureckou zahraničněpolitickou doktrínu každému, kdo byl ochoten naslouchat. Vytrvale zdůrazňovali touhu Turecka po větší nezávislosti ve světě a menší spoléhání na západní spojence. Vysvětlovali také, že se Turecko stane asertivnějším, aby zajistilo své zájmy, bude spoléhat na tvrdou moc a zahraniční vojenské intervence, aby toho dosáhlo. Nakonec tvrdí, že Turecko nyní čelí existenční hrozbě pocházející od řady nepřátel, včetně Spojených států, jejich syrských kurdských spojenců a regionální osy sestávající ze Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Egypta a Izraele.

Protože jsou přesvědčeni, že pokus o převrat z 15. července 2016 byl útokem organizovaným cizími mocnostmi, věří nyní, že nejlepší tureckou obranou je dobrý útok a je třeba přenést boj na území nepřítele. Když berete tuto doktrínu vážně, dostanete překvapivě dobrého průvodce současnou tureckou zahraniční politikou. Nemusíte přijmout validitu percepce hrozeb v Ankaře, abyste dospěli k závěru, že přesto v posledních letech poháněla turecké myšlení a bude takto fungovat i nadále.

Nyní bude turecký přístup založený na tvrdé moci čelit vážnějšímu testu v severozápadní Sýrii. Poté co podpořilo syrské povstalce v boji s Asadovým režimem a přijalo miliony syrských uprchlíků, čelí Turecko kolapsu své syrské politiky a nové vlně uprchlíků, jak Asadovy síly postupují do povstaleckého Idlíbu. Turecko původně doufalo, že série vyjednaných zastavení palby podporovaných Moskvou může Asadův postup zastavit. Když se tento přístup ocitl v troskách, Erdogan nyní hrozí, že Turecko, pokud to bude nezbytné, použije přímou vojenskou sílu ke kontrole režimu a obraně Idlíbu.

V příštích měsících Turecko čeká obtížný akt vyvažování. Ankara stojí na pokraji konfrontace s Ruskem podporovanými silami v Libyi a Sýrii. Současně s tím je konfrontováno s uvalením vážnějších sankcí amerického Kongresu, pokud v dubnu provede očekávanou aktivaci v Rusku zakoupeného systému protivzdušné obrany S-400.

Ve snaze zvládnout tuto situaci je nepravděpodobné, že by Ankara přehodnotila své vztahy se Západem tak dramaticky, jak by někteří ve Washingtonu rádi doufali. Dokud si Rusko udržuje schopnost překonat Turecko, pokud jde o eskalaci v Idlíbu (a Washington zůstane neochotný investovat do situace zdroje, které by to změnily), Ankara zřejmě nakonec přijme nové Ruskem zprostředkované příměří. To by zachovalo některé z režimem dosažených zisků, zatímco by přinejmenším dočasně uznalo omezenou tureckou sféru vlivu. Jinými slovy, je nepravděpodobné, že by se Ankara kvůli tomuto konfliktu trvale rozešla s Ruskem, nebo dokonce podnikla kroky k opuštění nákupu ruského systému S-400, což by umožnilo skutečnou nápravu vztahů se Západem.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8171

Diskuse

Obsah vydání | 3. 3. 2020