Budoucnost bez pozlátka, aneb Hodně zle a ošklivě

12. 10. 2012 / Karel Dolejší

V symbolickém roce 1984 napsal český filosof Egon Bondy jednu z mála svých politologických prací, studii Neuspořádaná samomluva. Kniha se tehdy rozšířila samizdatem maximálně k několika stovkám čtenářů - ale i tak vyvolala bouřlivou kontroverzi. I ti, kdo jinak s Bondym souhlasili takřka ve všem, totiž vyjadřovali rozhořčené námitky, a to zejména proti jedné tezi zde obsažené: Že totiž společenský systém nazývaný tehdy "reálný socialismus" a dnes (nesprávně) "komunismus" nevyvinul žádný pro něj specifický výrobní způsob, ale jeho ekonomika je stále založena na prostém loupení nadproduktu. Z této teze byl dále vyvozen závěr, že až koalice "technicko-hospodářských pracovníků" (THP) a generality SSSR dokonale vybrakuje, prodá nakonec konkursní podstatu Západu.

SSSR jako stát nedosáhl žádného ze svých původně stanovených cílů: Předně sám název "Sovětský svaz", či přesněji "Svaz sovětských socialistických republik", pocházel od systému přímé demokracie, který byl kompletně zlikvidován nejpozději během Kronštadtské stávky (vyhlášené Leninem za kontrarevoluční vzpouru a krvavě potlačené) v březnu 1921. Jakkoliv vzdálené a matné naděje na další politickou emancipaci obyvatelstva SSSR ukončil přechod k systému direktivního centrálního plánování v roce 1929. Poté nastoupil už jen náhradní imperiální program, o němž lze ovšem vést spory - zda byl prohrán v létě 1941, kdy země utrpěla katastrofální ztráty na dlouho a s velikým úsilím budované armádě určené k expanzi do celé Eurasie, nebo až během Kubánské krize na podzim roku 1962 - kdy se jednoznačně ukázalo, že SSSR nemá potřebné kapacity pro rozšiřování své sféry vlivu a ohrožování plánů Spojených států.

Každopádně nejpozději po Kubánské krizi bylo informovaným už jasné, kolik uhodilo. Hospodářství bylo zcela podřízeno válečným účelům, leč válka byla nemožná. Kromě ní neměla země žádný reálně dosažitelný cíl a systém tak jak byl vybudován ani žádný jiný nenabízel. V této atmosféře se tedy "věrchuška" prostě rozhodla, že se bude obohacovat. Moskva postupně ztrácela kontrolu nad některými svazovými republikami, kde se místní elity "udělaly pro sebe" a brakovaly systém do vlastních kapes.

Rok po napsání Bondyho "nepřijatelné" studie v SSSR nastoupil k moci Gorbačov; do pěti let se rozpadlo sovětské impérium ve Střední a Východní Evropě; do sedmi let bylo skoncováno s celým Sovětským svazem, aby začala perioda neuvěřitelně frenetického drancování zbytků, ze které vzešli "noví Rusové".

Egon Bondy měl prostě pravdu, jakkoli se to těm, kdo přes všechnu kritiku sovětského systému nakonec doufali v jeho reformu a nápravu, vůbec nelíbilo. Mezi těmi, kdo fakticky už od XIX. sjezdu KSSS zemi skutečně řídili, nebyl nikdo, kdo by měl zájem na nějakých skutečných reformách.

***

Proběhne skutečná reforma v imperiálních Spojených státech amerických? Některé politické důvody, proč je takový scénář extrémně nepravděpodobný, přehledně sumarizuje Richard D. Wolff. Demokratická strana závislá na sponzorech z velkého byznysu se obává byť jen diskutovat o opatřeních ve stylu Franklina Delano Roosevelta, která svého času - když USA naposledy upadly do krize srovnatelné s tou dnešní - zabezpečila třídní kompromis a přinesla zemi několik desítek let bezprecedentního rozvoje.

Demokratická strana ale peníze korporátních sponzorů nutně potřebuje, protože peníze, nikoliv program, v tomto systému "dělají" volby a přinášejí politickou moc. Strana nemůže riskovat ztrátu přízně sponzorů, protože s ní by velice rychle ztratila i šanci na prebendy - a mohla by mít přitom sebelepší politický program, nebylo by jí to nic platné, protože pekelným mlýnem kampaně založené na masové manipulaci by s poloprázdnou kapsou prostě neprošla.

Spojené státy ale přitom reformu formátu Rooseveltova New Dealu velmi naléhavě potřebují. Všechny domácnosti s výjimkou pětiny nejbohatších se sociálně propadají - a americká ekonomika je mimochodem stále ještě hlavním centrem globální poptávky (i když její význam postupně klesá). Pokračování zmíněného trendu přinese v samotných USA další vážné sociální a politické problémy, avšak Demokratická strana závislá na těch, kdo z něj ekonomicky profitují, tento trend zvrátit nedokáže - a Republikánská ho hodlá svou "jižní strategií" drasticky omezující federální výdaje ještě výrazně prohloubit.

Ale nejde "jen" o sociální a politické problémy, které se - ceteris paribus - budou pouze prohlubovat. Jak demonstruje Ed Dolan, USA jsou na tom dnes z hlediska strukturální primární bilance fiskálních příjmů a výdajů dokonce ještě hůře než Řecko. To ale, jak Nolan přesvědčivě vysvětluje, znamená, že v zásadě existují dva možné scénáře budoucího vývoje. Podle prvního se ani po listopadových volbách nepodaří dosáhnout dohody o rozpočtu, Spojené státy kvůli automaticky zavedeným rozpočtovým škrtům "spadnou z fiskálního útesu", což reprezentuje zhruba čtvrtinu šoku, jaký od roku 2008 do této chvíle musela absorbovat řecká společnost. Podle prognózy Congressional Budget Office by to ekonomiku uvrhlo nazpět do recese, ale přitom by to stále nepostačovalo k úplnému vymazání 5% strukturálního primárního deficitu. Čistě teoreticky by USA potřebovaly k dosažení 3% strukturálního přebytku, který je cílem např. řecké vlády, absolvovat takový proces dvakrát za sebou. K tomu ale samozřejmě sotva dojde, návrat recese by maximálně vystupňoval tlak na mezistranickou dohodu o rozpočtu, ať už letošní volby dopadnou jakkoliv.

Podle druhého scénáře dojde k dosažení dohody o rozpočtu už krátce po listopadových volbách. Vyjednavači hovoří o zvýšení příjmů a rozpočtových škrtech v rozsahu 4 bilionů dolarů za deset let. Jenže, konstatuje Dolan, ani to nemusí stačit k odstranění strukturálního deficitu. Simpson-Bowlesův plán předložený v rámci podrobné analýzy Center on Budget and Policy Priorities požaduje k odstranění strukturálního fiskálního deficitu celkem 6,257 bilionu dolarů, tedy více jak 50% navýšení toho, o čem se právě jedná.

Pokud se takové rozpočtové změny neprovedou, fiskální situace Spojených států amerických se bude nadále progresívně zhoršovat. Současné velice slabé oživení americké ekonomiky je vyvoláno takovým rozsahem zadlužování, jaký si země nemůže dlouhodobě dovolit, pokud nechce skončit v "japonské" pasti dlouhodobé stagnace. Obama plánuje tento deficit rychle snížit, ale jeho plán závisí na snění o velice rychlém oživení, jaké se nedostavuje a podle všeho není ani reálné. USA se dnes rychle zadlužují a jejich základní infrastruktura, do níž se neinvestuje, se pomalu rozpadá.

Romney v ekonomice nabízí něco v podstatě nepříčetného: Velké snižování daní, blíže neurčené rozpočtové škrty, ohromné zvýšení vojenských výdajů a zahraniční politiku slibující další války.

Jedním z největších rozpočtových problémů je přitom předražený federální systém zdravotního pojištění. Reforma prosazená Obamou na něm z fiskálního hlediska nic zásadního nemění.

Americký politický systém je zablokovaný. Senátem neprojde žádný plán obsahující výrazné škrty v rozpočtu a Sněmovnou reprezentantů neprojde zase žádné zvýšení daní. Demokratická strana by teoreticky měla mít zájem na rozsáhlé federální reformě, avšak brání jí v tom silná závislost na zájmech, které si ji nepřejí, stejně jako nepříznivá ekonomická situace, která nepřeje velkorysým programům. Republikánská strana sleduje ještě jiné zájmy a kromě vojenských programů by chtěla unii všude fiskálně osekat, ne-li rovnou potlačit až eliminovat. Jejím cílem je "levný" vojenský, nikoliv sociální stát. Řešení nenabízí ani jedna, ani druhá odnož politické elity. A i to co chtějí by mohly prosadit jedině tehdy, pokud by jedna ze stran ovládla všechny důležité mocenské pozice, což je téměř vyloučeno, nebo pokud by překonaly zásadní rozdíly v přístupu k rozpočtové problematice - a ani to nevypadá o mnoho pravděpodobněji. Jestliže však nebude co nejdříve něco zásadního provedeno - a k tomu naprosto chybí politická vůle - situace se může jedině progresívně zhoršovat, až se postupně stane naprosto neúnosnou. Dolan - jak jinak - končí u povinných pozitivních floskulí ohledně nízké byrokratické zátěže v ekonomice USA, a u možností, které skýtá samostatná měnová politika. Jenže nic z toho se problémů, které ve svém rozsáhlém textu analyzuje, přímo nedotýká. Nic z toho nepřináší žádnou představu, v jakém smyslu by se mohly Spojené státy na počátku 21. století vlastně pozitivně rozvíjet.

***

Karel Kosík kdysi v Dialektice konkrétního konstatoval závislost celé řady klasických uměleckých i teoretických děl buržoazního Západu na té či oné variantě převyprávění antického příběhu o Odysseovi. Cervantesův don Quijote, Goethův Vilém Meister, Hegelova Fenomenologie ducha, Marxův Kapitál (další případy nechť si čtenář doplní dle vlastní úvahy a preferencí) - to vše je postaveno na představě, že pouť hrdiny světem vede k postupnému odhalování stále složitějších a sofistikovanějších vazeb a souvislostí, až nakonec dojde k pochopení celku, v němž spočívá smysl toho všeho. Moderní konstrukce ontologické jistoty tuto jistotu odkazuje až na konec takového putování, avšak z druhé strany tím toto putování právě nabývá smyslu. Co jednotlivec podniká, má smysl proto, že se podílí na velikém úkolu lidstva, který ovšem v celé jeho složitosti dokáže pochopit až úplně nakonec.

Ontologická jistota - jistota, že svět a život mají jakýsi "smysl", já sám mám dáno své místo a nežiju nadarmo - je ještě předmoderní duchovní artikl. V rámci univerzálního kapitalistického procesu komodifikace ovšem neexistují žádné privilegované výjimky z pravidla, žádné definitivní chráněné regiony, žádné pardony a omezení. "Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje" (Marx). Proto i buržoazií adoptovaná představa putujícího Odyssea na konci dospívajícího k poznání bude ve fázi pozdního kapitalismu vyprodána - podobně, jako to udělali THP a generálové na konci sovětské epochy. Vlastně už se tak dávno děje. První kroky tímto směrem podnikla filosofická postmoderna. V ní už je osobní příběh úplně nezávislý na příběhu nějakého celku, ať už faktického, nebo předpokládaného. Celek je zde chápán jako "nepravda" způsobem, nad nímž by se Adorno sotva zaradoval. Od devalvované ideje univerzální emancipace se Západ emancipoval k univerzalizované individuální hrabivosti.

V této béčkové budoucnosti už není průvodcem žádný Odysseus, jemuž jde o poznání světa. Také ontologická jistota byla komodifikována, také zde jde o peníze až v první řadě. Jistotu získá ten, kdo se sám finančně zabezpečí bez ohledu na všechny a na všechno, co se děje okolo.

Novou paradigmatickou postavou vhodnou pro fázi "salvage economics" ukončující průmyslový rozvoj Západu by se tak mohl stát Tuco Ramirez, persona z Leoneho filmu Hodný, zlý a ošklivý. Namísto pochopení smyslu přichází extáze vyvolaná představou vlastního zbohatnutí všemu a všem navzdory. Právě v takovém stavu Tuco, zvedající se z náhrobku, kam byl vržen explozí dělostřeleckého granátu, jako šílený pobíhá po hřbitově Sad Hill, na němž jsou pohřbeny oběti americké občanské války. Tuco nejprve míří do kruhového středu prostranství - neboť hřbitov je z neznámého důvodu uspořádán tak, že náhrobky všechny směřují právě k tomuto kruhu připomínajícímu jeviště antického amfiteátru. Odsud začíná své šílené kroužení kolem hrobů, jehož cílem je objevit náhrobek s nápisem "Arch Stanton", o němž si myslí, že označuje místo, kde byl ukryt obrovský poklad.

Není tomu tak; to ovšem Tuco ještě neví. A nic to nemění na jeho cílevědomém hyenismu, který demonstruje během celého příběhu. Ty tisíce mrtvých jej ani v nejmenším nezajímají a klidně by sám jejich život ukrátil, kdyby mu překáželi. Patrně i vlastního bratra Pabla, který je opatem kláštera, by dokázal zradit a prodat, kdyby stál v cestě jeho ekonomickým aspiracím.

Tohle je přesný předobraz budoucnosti, k níž mílovými kroky směřujeme. Právě tak totiž - zbaven veškerých pozlátek - vypadá "úspěšný" v éře všeobecného rozkladu.

0
Vytisknout
8055

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012