Gruzínci jsou líní, aneb Vítejte do klubu zklamaných voličů

10. 10. 2012 / Jimi Dabrundašvili

Už je to týden, co gruzínský národ poprvé za dvaadvacet let své nezávislosti zvolil změnu vlády bez vojenského převratu a nepokojů. Jako občan Gruzie se dobře pamatuji, jak v roce 1992 tzv. gruzínská opozice (vyzbrojená ruskou armádou a tvořená také z kriminálů propuštěnými vězni) svrhla prvního zvoleného prezidenta Gruzie, nacionalistu Zviada Gamsachurdiu. V roce 1990 v Gruzii proběhly prezidentské i parlamentní volby. Tentkrát Gruzie byla součástí Sovětského svazu. V Gruzii byla stále rozmístěna početná ruská armáda podél turecké (NATO) hranice. Narodní hnutí bylo vedeno Zviadem Gamsachurdiou, Merabem Kostavou a dalšími disidenty, přesto dokázalo vyvolat svobodné volby a referendum. Proces urychlilo Rusko, které krvavě rozehnalo demonstrace odpůrců komunistického režimu 9. dubna v roce 1989. Dnes víme, že tento proces se odehrával za tiché podpory z  Moskvy. Centrální ulice hlavního Města Tbilisi lehly popelem, nebyla elektřina, plyn, potraviny. Moje rodina žila několik metrů od státní pekárny. Společně s bratrem jsme v noci museli přelézt zeď, abychom se vyhnuli dlouhé frontě lidí, a vzali co nejvíc chleba pro další příbuzné. Lidé vařili společné na chodbě svých paneláků.

Další dva roky občánské války v Jižní Osetii v Abcházii stály životy přibližné třiceti tisíc občanů Gruzie. Přes 250 tisíc lidí muselo opustiti svůj domov. Všudypřítomná chudoba donutila desítky tisíc Gruzínců emigrovat. Zemi ovládly kriminální polovojenské gangy jako Mchedrioni a tzv. Vory v zákoně. S příchodem bývalého ministra zahraničí SSSR Eduarda Ševardnadzeho se situace začala uklidňovat (mimochodem, při dvacátém výročí sametové revoluce Ševardnadze v Mladě frontě prohlásil, že lituje rozpadu Sovětské svazu a když to tak stalo, zaslouží Nobelovou cenu). V roce 1994 Gruzie musela vstoupit do Svazu nezávislých států a ruská vojenská přítomnost byla prodloužena. Bohužel Ševardnazde, jakožto bývalý ministr vnitra sovětské Gruzie, mohl vzít do své vlády lidi, které dobře znal, čili komunistické "aparátčíky". Perličkou jeho systému se staly i tzv. Vory v zákoně ("uzákoněný zloděj", slang v kriminálním světě nejvýše postavených kriminálníků), kteří se na rozdíl od polovojenských milicí nezúčastnilí občanské války (více se starali o prodej nakradeného majetku) a navíc měli mnoholeté zkušenosti spolupráce s komunisty (ještě z dob stalinistického gulagu). Vory v zákoně vedle statných úřadu šikovně dokázali vybírat vypalné od státních a soukromých podniků. Osobně jsem to také zažil, můj příbuzný byl vedoucí systému distirbuce elektřiny (Gruzinská obdoba ČEPSu) v bývalém průmyslovém městě Zestafoni v západní Gruzii. Vybírat poplatky za elektřinu od firem a občanů pro něj bylo neúnosným úkolem, protože dlužníci se vyhýbali platbám. Policie a soudy byli pomalí a zkorumpovaní. Proto se můj přibuzný rozhodl oslovil místní Vory v zákoně, slíbil jim část vybraných peněz. Problém byl brzy vyřešen, peníze včas odcházely na ministerstvo energetiky. Nikomu to nepřišlo divné, lidé byli od dob komunismu zvyklí obracet se na pomoc k Vorům. Vždyť oni byli rychlejší než policie a úřady. Neměli přijimací hodiny, mohli vás za určitý poplatek kdykoliv vyslechnout a pomoci vrátit ukradený "žigulik", dostat vás z vazby.

Syntéza dvou zločineckých skupin, komunistů a Vorů v zákoně, se nejlépe ukázala právě v 90. letech minulého století. V Gruzii tento fenomén tak dobře zakotvil do myšlení obyvatelů  jako fundamentalistický islám v některých islámských komunitách.  Proto ani Saakašviliho režim, nahlas popírající tento druh organizovaného zločinu, se nedokázal vyhnout jejich pravidlům. Jasným příkladem toho je nedávné mučení  vězňů, kteří se hlásili k Vorům v zákoně. Například  dozorci strkali policejní obušky do hýždí věznů, natáčeli je a namítali jim, že po této "ostudě" z nich nemůžou být hlavy mafie. Tím pádem používali nepsaná pravidla Vorů v zákoně, kde k tomu samému v praxi docházelo mezi nimi, pokud někoho chtěli vyloučit ze svých řad nebo mu odmítnout vstup. Gruzínská vláda se nejen v tomto případě postavila mimo zákon, ale ve vězení se ocitli lidé z politických důvodů.  Docházelo k nezákonným konfiskacím  majetku, vysokým pokutám politickým odpůrcům a mnoho podnikatelů muselo opustit zemi nebo jít do vězení.  Státní elita si mezitím užívala zvláštních privilegií, bývalý ministr obrany, který po bleskové pohrané válce s Ruskem 2008 odešel soukromé sféry,  se najednou stal nejbohatším podnikatelem v Gruzii a nedávno dokonce koupil nejsledovanější soukromou televizi Rustavi 2.

Pokud byl někdo ze čtenářů v 90. letech minulého století v Gruzii, jistě se pamatuje, že ani elektřiny a ani plynu nebylo v zemí dostatek. Možná tak 3 až 8 hodin denně. Obstarání jakéhokoliv dokladu včetně cestovního pasu se neobešlo bez úplatku. Sloužit v gruzínské armádě bylo za trest. Lidé tenkrát byli naštvaní, nenáviděli vládu, proto mladá generace vladnouci strany "Svaz občanů" využila všeobecné protestu a postavili se proti Ševardnadzemu. Parlamentní volby v roce 2003 byly zrušeny a po tzv. Revoluci růží Ševardnadzeho vystřídal Michail Saakašvili, právník se západním vzděláním.

Rusko se i tentokrát postavilo na stranu rebelů. Tehdejší ministr zahraničních věci Ivanov osobně přiletel do Tbilisi a podpořil Saakašviliho. To samé učinili gruzínští miliardaří žijící v Rusku. Vrátili se zpět do Gruzie a začali financovat Saakašviliho vládu. Desítky miliony dolarů šly na ambicíozní, často nesmyslné projekty. Současný vůdce opozice a vítěz parlamentních voleb v Gruzii miliardář Bidzina Ivanišvili kupoval vše, od bot pro vojáky až po stovky traktorů. Michail Saakašvili využival tyto dary pro své PR. Také se silně začal orientovat na Západ, vypudil z Gruzie zkorumpovaného vládce Autonomní republiky Adžarie Aslana Abašidzeho. Z Adžarie udělal jednu z nejatraktivnějších turistických destinací v Gruzii. Krotil korupci a ti, co se podíleli na organizovaném zločinu, buď skončili za mřížemi, nebo emigrovali do Ruska a Evropy. Prodej drog se snížil o desetinu. Poslední ruská vojenská základna musela opustit území neokupované Gruzie koncem roku 2007. Diversifikace dodávek plynu a elektřiny, zbavení závislosti na Rusku, sabotáže na plynovodech a elektrické sítě z ruské strany přestaly ovlivňovat chod země. Jeho popularita byla vysoká.

Za dvaadvacet let nezávislosti Gruzie nebyl ani jeden rok, aby se tato země obešla bez zahraniční dotace. Dnes je gruzinský státní dluh dvakrát vyšší (podle některých údajů více), než bylo před příchodem strany Michaila Saakašviliho "Jednotné nacionální hnutí". Vláda je nucena plnit statní rozpočet na úkor zahraničních dotací. Nezaměstnanost přesahuje 30%. Z druhé strany poptávka po zemědělské produkcí je vysoká -- gruzínské zemědělství je ale v troskách. Ministr zemědělství slíboval, že dovozem GM kukuřice zvýší produkci. Stal se ale pravý opak. Nejsilnější a nejvíce dotované ministerstva, vnitra a obrany, selhala v krátké rusko-gruzínské válce v srpnu 2008. Přestože měla dostatek informací o pohybu ruských jednotek, nedokázala adekvatně reagovat. Mít informace nestačí, musí to umět analyzovat a odpracovat výsledek.

Mučení věznů v gruzínských věznicích postavilo na nohy celou zemi. Nebyl-li by Michail Saakašvili líný a nezodpovědný, pak by možná důsledně naslouchal svým vzdělaným poradcům, kteří ho postupně opustili. Po prohrané válce s Ruskem se vstup do NATO pro mnoho Gruzínců stal jakýmsi vstupem do komunismu - vzdáleným a nerealistickým. Gruzínci jsou líní pamatovat si vlastní minulost. Nechtějí na sebe převzít odpovědnost, hledají nového hrdinu, který jim pomůže s prací, zaplatí pohledávky, nebude je "honit" aby dodržovali zákony a pořádek. Přiznivci opozice na webových stránkach chtějí od vítěze parlámentích voleb Bidziny Ivanišviliho "Gruzínský sen", aby jim snížil ceny na paliv, elektřiny, dokonce zrušil pokutu za nepoužití bezpečnostního pásu v autě. Nechtějí, aby se Vory v zakoně vrátili zpátky do ulic, ale volili lidi (z malých politických stran, které jsou součástí koalice "Gruzínsky sen"), kterým nedělá problém navštěvovat tyto lidi v zahraničí nebo chodit s nimi do restaurace. Členové většiny opozíčních stran jsou také líní. Od mluvčí "Gruzínského snu", (sestry ženy vůdce opozice Iraklie Alasanji, která byla ve službách gruzínské diplomacie patnáct let), nenajdete ani jeden článek, publikaci nebo tiskovou zprávu za dobu její činnosti v zahraničí. Podle posledních zpráv by se právě ona měla stát ministryní zahraničích věci. První na volebním seznamu "Gruzínského snu" do parlamentu je nejznámější gruzínský fotbalista, který je po mnoholeté "vědecké činnosti" v Italské fotbalove lize odhodlán stát se vicepremiérem a ministrem infrastruktury a rozvoje. Pro ty, kteří hledají konkrétní důkazy, neuškodí navštívit webové stránky této strany www.gd.ge, protože například ekonomický program je bezzubý, neobsahuje žádné konkrétní kroky, sotva se naplní dvakrát A4 formát. Podobá se volebnímu program Saakašviliho strany. Můžeme jen doufat, že pan Ivanišvili je sám velice úspěšný podnikatel a nebude se bránit vzít si k sobě i jiné odborníky, než které má momentálně v týmu. To také vyvolává obavy, protože hrozí, že novým ministrem vnitra bude chlapík, jehož tchánem je bývalý generál policie, který sloužil za Ševarnandzeho vlády a je momentálně ve vazbě. Údajně disponoval více něž rok skandálními nahrávkami mučení věznů v gruzínských věznicich a nechal je zveřejnit dva týdny před volbami.

Bidzina Ivanišvili, který zbohatnul v Rusku, s majetkem okolo 6,5 miliard dolarů, přijel koncem 80. let minulého století  z Gruzie do Moskvy, aby úspěšně obhájil svoji doktorskou práci.  Podle renomovaného  ruského rádia "Echo Moskvy" Ivanišvili poté založil společnost obchodující s elektronikou. Později se svými ruskými partnery založil   banku Ruský kredit, která obchoduje s drahými kovy a jejíž podíl úspěšně prodal  ruským podnikatelům v roce 2012, co je za Putina přinejmenším divné. Například momentálně jiný ruský miliardář, bývalý agent KGB  a hlasitý kritik Vladimira Putina, Alexandr Lebeděv  (žijící převážně ve Velké Británii a vlastnící noviny Independent a Evening Standard), se neúspěšně snaží prodat svůj podíl v největší ruské letecké společnosti Aeroflot dokonce pod cenou. Budoucí premiér Gruzie ještě neměl čas prostudovat rozpočet, do kterého sám štědře přispíval. Podle Rádia Svobodná Evropa ekonomové byli překvapeni  slovy Ivanišviliho, který minulý týden prohlásil, že gruzínský rozpočet je děravý, ale neví, kam peníze šly, proto několikrát vyzýval gruzínskou vládu, aby zveřejnovala rozpočet každý rok. Což vláda činila od roku 2004 na webových stránkách Ministerstva financí. Tento týden Ivanišviliho první schůzka s dvěma sty vlivnými podnikateli Gruzie vyvolala otázky. Ivanišvili naznačil, že "nebude podruhé opakovat" některým podnikatelům, aby šli dolů s cenami základních potravin, že to je syndikát několika firem. Což může být pravda, ale to je věc regulátora AMU, kterého Saakašvili téměř zlikvidoval.

V otázce vztahu s Ruskem a zejména Abcházie a tzv. Jižní Osetie, s názorem pana Ivanišviliho souhlasím nejvíc. Například obnova železniční dopravy do Ruska přes Abcházii je velmi solidní krok k smiřování s Abcházií. Pokud nám to dovolí masivní ruská vojenská základna a vlaky nebudou rabovány kriminálními gangy (hojně migrujícimi na Ruskem ovládané části Kavkazu),  které jsou dokonce schopné už poněkolikáté organizovat atentát na  prezidenta Abcházie. Očekavám, že se to může stát, Rusko udělá ústupky v těchto regionech. Dokonce ruský prezident Vladimír Putin se podle svých slov  zaslouží o částečný návrat gruzínských uprchlíků do převážně Gruzínci obydlených regionu Gali v Abcházii (prohlásil v roce 2001). Putinovi to dlouho nevydrželo a za necelý rok  tehdejšímu prezidentovi Gruzie Eduardu Ševardnadzemu na schůzce zemi SNS v přímém přenosu vyhrožoval  kvůli uprchlíkům z druhé čečenské války. Pak Rusko provedlo v roce 2002 letecké útoky na gruzínské vesnice, což slabou gruzínskou vládu donutilo požádat o vojenskou pomoc americkou vládu.

Po volbách Gruzii čeká další zkouška. Podle ústavy prezident může jmenovat bez schválení parlamentu ministra vnitra, obrany a spravedlnosti. Tyto statní instituce jsou věrné Michailu Saakašvilimu, stejně tak členové jejich rodin, zaměstnanců dalších státních institucí, což s ohledem na blizké rodinné vztahy může byt tak přes 41% voličů. V některých regionech, jako například ve městě Zugdidi, lidé podpořili exministra vnitra a kontroverzního politika Bačo Achalaju, o němž je známo, že se podilel na mučení vězňů, zejmená na likvidaci tzv. Vorů v zákoně. Lidé z tohoto regionu totiž byli v neklidných 90. letech nejvice postiženi rabováním a přepadáváním kriminálními gangy a lidé z toho možná mají velký strach, takže s odstupem schvalují dokonce brutální likvidaci organizovaného zločinu.

Gruzínci nakonec poprvé změnili vládu formou demokratických voleb. Krok kupředu k Západu, kde se vlády mění volbami, ovšem bohužel pro voliče s ne vždy očekávanými výsledky. Proto je důležité, aby každý občan převzal na sebe část odpovědnosti za rozvoj své země.

0
Vytisknout
4354

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012