Poučení z historie státní zadluženosti

Financial Times: Politika škrtů nedopadne dobře

10. 10. 2012

Co se stane, když velká ekonomika s vysokými přijmy, zatížená vysokou mírou zadluženosti a nadhodnoceným, fixovaným kurzem své měny se pokusí snížit svou zadluženost a stát se znovu konkurenceschopnou? Je to situace, v níž jsou dnes Itálie a Španělsko. Relevantní poučení je to, co udělala Británie v období mezi dvěma světovými válkami, píše známý ekonomický komentátor Martin Wolf v deníku Financial Times.

Británie měla těsně po první světové válce zadluženost ve výši 140 procent svého HDP a ceny, které se ve srovnání s předválečnou úrovní zdvojnásobily. Britská vláda se rozhodla vrátit obojí, dluh i ceny, k zlatému standardu předválečné parity, a učinila to r. 1925.

Ve snaze dosáhnout těchto svých cílů zahájila Británie přísnou fiskální a měnovou politiku. Primární fiskální přebytek byl ve dvacátých letech udržován na výši 7 procent HDP. Vláda přitom rozhodla zavést drsné rozpočtové škrty, podobně, jako to dělají evropské vlády dnes. Kromě toho Anglická banka zvýšila r. 1920 úrokové míry na 7 procent. Cílem mělo být vrátit Británii k předválečné paritě. Následovala deflace a neuvěřitelně vysoké reálné úrokové míry. Takto, prosím, píše Martin Wolf, přivítali samolibí pitomci v britském establishmentu nešťastné vojáky, kteří přežili děsivé masakrování v první světové válce.

Jak tento fiskální hladomor a měnová nekrofilie fungovaly? Špatně. Do roku 1938 se reálný výkon britské ekonomiky skoro nezvýšil nad její výkon r. 1918. Průměrný růst dosahoval 0,5 procenta ročně. Reálný výkon britské ekonomiky r. 1928 byl nižší než v roce 1918. Vývoz byl trvale nízký a nezaměstnanost byla trvale vysoká.

Vysoká nezaměstnanost byla mechanismem pro udržování nízkých mezd. Avšak hlavním cílem bylo rozbít organizovanou dělnickou třídu. Důsledkem této politiky byla generální stávka v Británii r. 1926. Meziválečná britská vládní politika rozšířila v zemi hněv, který trval ještě po druhé světové válce po dlouhá desetiletí.

Kromě obrovských ekonomických a sociálních nákladů škrtů tato ekonomická politika selhala i podle svých vlastních měřítek. Británie nadobro opustila zlatý standard r. 1931. A co bylo horší, státní zadluženost nepoklesla. V roce 1930 dosáhla státní zadluženost Británie 170 procent HDP. V roce 1933 dosáhla státní zadluženost Británie 190 procent HDP. (Tato čísla dávají dnešní zadluženost evropských zemí do řádné perspektivy.) Zadluženost Británie poklesla na úroveň před první světovou válkou teprve v roce 1990.

Proč se Británii nedařilo snížit poměr státní zadluženosti vůči HDP? Krátce řečeno, ekonomický růst byl příliš nízký a úrokové míry byly příliš vysoké. Proto ani velký primární fiskální přebytek nedokázal snížit poměr zadluženosti.

Tento příběh je relevantní pro dnešní eurozónu. Má-li nabýt eurozóna rychle konkurenceschopnosti, musejí poklesnout mzdy. Aby mohly poklesnout mzdy, musí vzniknout velmi vysoká nezaměstnanost. V případě Španělska je už nezaměstnanost velmi vysoká. Ale i s pětadvacetiprocentní nezaměstnaností rostou nominální mzdy ve Španělsku skoro tak rychle jako v Německu. Španělský HDP se zmenšuje. Státní škrty ve Španělsku způsobí ještě další zmenšení španělského HDP. Totéž způsobí i vysoké úrokové míry.

Znamená to, že se Španělsko dostane do dluhové pasti, které ohrozí soukromý i státní sektor. Itálii hrozí totéž. Proto je plán Evropské ústřední banky snížit úrokové míry státního dluhu v těchto zemích nutnou podmínkou, mají-li obě země dluhům uniknout. Musí se zlepšit hospodářský růst.

MMF studovalo další zajímavé případy, například snižování státní zadluženosti v USA po druhé světové válce a případ Japonska za posledních dvacet let. Dalšími případy je Belgie v osmdesátých letech a Kanada a Itálie v devadesátých letech.

Nejdůležitějším závěrem je, že fiskální konsolidace je nemožná bez podpůrného měnového prostředí, s ultra nízkými úrokovými měnami a s rychle se rozvíjející ekonomikou. Japonsko v tomto smyslu v devadesátých a v nultých letech selhalo, stejně jako Británie ve dvacátých a třicátých letech. Neefektivita měnové politiky v zemích se zadluženým soukromým sektorem, jako jsou Británie a USA, vytváří obdobná omezení, jak si nyní britská vláda začíná uvědomovat. V minulosti snížila břemeno státní zadluženosti inflace.

Britský příklad ze dvacátých a třicátých let ukazuje, že existuje vysoké riziko, že kombinace přísné fiskální politiky a přísných měnových podmínek uvrhnou Španělsko a Itálii do dluhové pasti v důsledku interakce vysokých úrokových měr a nízkého růstu. Británie aspoň měla kontrolu nad svou měnovou politikou: nakonec opustila zlatý standard a snížila úrokové míry. Členské země eurozóny tyto bezbolestné možnosti nemají. Avšak finanční škrty a snahy snižovat platy v zemích, které trpí měnovým zaškrcením mohou vést k rozbití společností, vlád i států.

Bez větší solidarity tento příběh nedopadne dobře.

Podrobnosti v angličtině ZDE (placený přístup)

0
Vytisknout
9441

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012