Nový český film nazvaný "7 dní hříchů"

11. 10. 2012 / Ivo Šebestík

Začátkem listopadu přichází do českých a slovenských kin celovečerní film režiséra Jiřího Chlumského s názvem 7 dní hříchů. Námět a scénář filmu pochází od spisovatele a scenáristy Josefa Urbana, který je rovněž autorem románu, vycházejícího souběžně v těchto dnech. Pro Jiřího Chlumského, známého zejména jako režiséra mnoha televizních filmů, je 7 dní hříchů čtvrtým distribučním filmem.

Urbana znají čeští diváci i čtenáři z filmu a románu Habermannův mlýn (režie Juraj Herz), jehož látka v určitém smyslu toto jeho nové filmové a literární dílo předchází, neboť i ona se dotýká problematiky viny a trestu zobrazené na osudech sudetských Němců za druhé světové války a bezprostředně po ní.

Stejně jako v Habermannově mlýnu také v 7 dnech hříchů je schematický, černobílý obraz rozložení Dobra a Zla mezi dvě znepřátelené strany, Čechy a sudetské Němce, konfrontován s osudy konkrétních osob, které se v reálné situaci všedních životů složitě proplétají a kříží, takže schéma se komplikuje, drolí a rozpadá, stejně jako charaktery mnohých hrdinů filmu konfrontovaných s dilematy doby.

Film má tak nadčasové vyznění a zřetelně ukazuje, jak často se rodí "hrdinové" teprve ve chvíli, kdy nebezpečí pomíjí a kdy se karty znovu míchají, aby začala nová hra. Odhaluje, jak vláčné, sporné i kontroverzní bývají motivy lidského chování, ve chvílích, kdy hrozí nebezpečí, a jak je ovlivňuje ponížení, ztráta cti, a naopak vidina šance a rychlý úspěch a na bohatství. Tak odlišné bývá schéma historie nahlížené zpovzdálí a paměť jejích konkrétních účastníků.

+++

Ději 7 dnů hříchů je poměrně jednoduchý. Hlavní hrdina, český lesník Jan Olšan (v podání herce Ondřeje Vetchého), je obyčejným mužem, "nehrdinou" středního věku, který si už v čase zostřených národnostních konfliktů v pohraničí vezme za ženu mladou Němku Agnes (Vica Kerekes). On i ona mají jediné přání -- mít se rádi, žít normálně, dělat svou práci, pečovat o malé hospodářství, založit rodinu, mít děti. Normální lidé, normální tužby, zato však doba, ve které je jim souzeno žít, normální není.

Už na jejich svatbě dojde k rvačce mezi Janem Olšanem a Schrajerem (Jarek Hylebrant), bratrem jeho ženy Agnes. Rvačka jakoby symbolizovala konec česko-německého soužití. Zanedlouho Němci obsadí pohraničí a Jan Olšan, aby mohl zůstat na hájovně se svou ženou, přijímá německé občanství.

Ale už krátce po válce je vše jinak. Pro své sousedy a předválečné kamarády, které jsme viděli v expozici filmu na vesnické svatbě, se Olšan stává kolaborantem a zbabělcem, který válku prožil pod sukněmi své německé ženy. Co se událo dřív, má své pokračování, vedle starých křivd se objevují nové. Zůstávají svědci všeho, co se dělo a děje. Svědkem zvláště nepohodlným se stane právě Olšanova žena Agnes.

A tak jednotlivé osudy Urbanova dramatu nabývají konkrétních osobních vazeb, jimž doba poskytne novou látku. Nesmíme však zapomenou na to, že diváka filmu od hrdinů příběhu nedělí jen vzdálenost mezi hledištěm a plátnem, ale také znalost událostí, které bezprostředně následují. Divák zná budoucnost, a tedy soudí přísně. Postavy příběhu nemají na počátku německé okupace ještě tušení o rozsahu nacistických zločinů v Evropě. Proto rozhodnutí Jana Olšana přijmout německou národnost, aby mohl nadále vykonávat práci hajného v lese, nelze soudit z pohledu dneška.

Olšan, pátrající po Agnes, která bezprostředně po válce zmizela, se sám ocitne v zajetí spolu s Němci. Prchá odtud ve společnosti švagra Schrajera, bývalého nacisty a vojáka jednotek Waffen SS, s nímž jej pojí jen nový společný osud a stará nevraživost. Olšan neměl a nemá jiné ambice než v klidu pracovat a žít se svou ženou, která je shodou okolností Němka. To je vše, události, které zachvátily Evropu, si Olšan nevybral. Nemá na nich žádný zájem, nechce z nich nic vyzískat. Nechce vůbec nic, ale dějiny chtějí jeho. A chtějí také jeho ženu Agnes.

Zde je rozdíl oproti Schrajerovi, který mocenský nástup nacismu a Hitlera uvítal, našel zalíbení v německém tažení na východ a uvěřil mýtu o panské rase. Po válce však jakoby mezi Olšanem a jím nebyl žádný rozdíl. Oba jsou zajatci a vzápětí na to uprchlíci. Schrajer nakonec umírá a Olšan za dramatických okolností nachází svou ženu.

Má štěstí, že jeho bratranec Přikryl (Igor Bareš), je partyzán, který pro své okolí platí za hrdinu. Jeho hrdinství je sice v mnoha ohledech sporné, nicméně Olšanovi v kritické chvíli pomůže přežít a najít ztracenou ženu. Jednoznačně negativní postavou filmu je hlavní Olšanův protihráč Brachtl, člověk schopný všeho. Jejich vzájemný vztah má starou historii, neboť Brachtl kdysi přebral Olšanovi dávnou lásku Marii. Na konci války se Brachtl stane partyzánem a jeho údajné válečné zásluhy ho po válce vynesou vzhůru. Chová se zpupně, jedná násilně, je schopen téměř všeho. Není hrdina, jen bezohledný člověk využívající příležitostí.

V příběhu jsou také další osoby, jejichž chování v době okupace a po válce vzdorují jednoduchému schématu dobra a zla. Velmi komplikovanou postavou je Němec Ditrich (Jiří Schmitzer), najímaný Brachtlem po válce na špinavou práci, krádeže a rabování v domech odsunutých Němců. Je plný nenávisti k Čechům, ale aby přežil, slouží údajným partyzánům - svým novým pánům. Je to rezignovaná figura, jejíž osobnost se dávno beznadějně rozpadla.

A tak nakonec zůstává jedinou skutečně čitelnou a jednoznačnou osobou dramatu ruský major Uvarov (Fedor Bondarčuk), velitel vojenského okruhu, tvrdý voják a na rozdíl od ostatních účastníků děje člověk, který skutečně prošel bojišti druhé světové války a viděl její různé tváře. Paradoxně, právě tohoto skutečného válečníka a frontového hrdinu zformovala válečná zkušenost v objektivního, sice nesmlouvavého, ale spravedlivého velitele osvobozené oblasti. Pohrdal narychlo mobilizovanými "hrdiny", pro které konec války a porážka Němců cizími zbraněmi sovětských osvoboditelů přinesla především šanci uniknout vlastnímu selhání, zamést nepohodlné stopy, mstít se za nedávná příkoří a hojit si staré rány.

+++

Autor příběhu, Josef Urban, sám pochází z pohraniční oblasti Sudet, kde se příběh českého lesníka Jana Olšana a jeho německé ženy Agnes odehrává. Zná reálné pozadí děje a drsná i malebná jesenická krajina byla prostředím jeho vlastního života.

Také díky této zkušenosti je 7 dní hříchů autentickým svědectvím o historii i krajině československého pohraničí. Působivá kamera Jana Ďuriše a Martina Šece, velkolepé záběry sudetských hor na hudbu skladatele Borise Urbánka dodávají příběhu atmosféru vážného díla. Jedna z předností filmu - natáčení v autentických sudetských lokacích - je však současně i jeho největší slabinou. Aranžmá scén, které se odehrávají v prostředí vyrabovaných německých domů je roztříštěné, velmi podobné a tudíž zaměnitelné. Méně pozorný divák se tak zpočátku těžko orientuje v prostoru. A zejména nepoučený mladý divák, pro kterého jsou dějinné zvraty třicátých a čtyřicátých let "dávno zapomenutým středověkem", by asi ocenil režijně propracovanější expozici.

Přesto je 7 dní hříchů režiséra Chlumského filmem výjimečným, filmem, který se vymyká běžné produkci české kinematografie. Výkony herců mezinárodního hereckého obsazení -- Fedora Bondarčuka, Vicy Kerekes a Attily Mokose, spolu s předními českými herci -- Jiřím Schmitzerem a Ondřejem Vetchým - poskytují nevšední prožitek, divák se s protagonisty ztotožňuje a bojí se o ně. Ve srovnání s Habermannovým mlýnem je film 7 dní hříchů laskavější a mnohým v závěru vžene slzy do očí. Snad proto, že je v podtextu příběhem o lásce, která jediná dává sílu čelit zlu a nepřízni osudu. Jak napsala ruská filmová historička Iri

na Bykovová, "V kontextu dnešní sociální skutečnosti film 7 dní hříchů vyjadřuje obavu svých tvůrců o osud světa." Jediné, co lze filmu snad vytknout, je, že se snaží ukázat pozadí jedné z nejproblematičtějších kapitol české historie na příliš malé ploše. Nebyla tak možnost vyjádřit plně kauzalitu všech událostí dotýkajících se československého pohraničí, které nakonec dovedly jeho německé obyvatelstvo do náruče nacismu, a tím, vzhledem k Čechům, i do pozice kolektivních viníků. Film vznikl v produkci společnosti DP FILM, jedním z koproducentů je Česká televize.

.

0
Vytisknout
5303

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012