Nerovnoměrné rozdělení bohatství jako rub žití na dluh

10. 10. 2012 / Aleš Uhlíř

Zmínka o žití "nad poměry" v článku Ilony Švihlíkové O dluhu bez předsudků vyvolala diskusi, co si pod tím představovat. Autorka napsala: Zakopaný pes je právě v tom, kdy struktura ekonomiky vede k tomu, že domácnosti či veřejné subjekty potřebují dluhově financovat svou běžnou provozní činnost, aniž by si "žily nad poměry".

Je jasné, že zde nepůjde o žádné poměry, které by obecně platily v nějaké lokalitě, uvnitř určité sociální skupiny apod. Takový termín se dosud vždy používal ve vztahu k situaci toho, o kom byla řeč. Kdo trvale vydává víc, než odpovídá jeho příjmům, ten si žije nad své poměry. Kdysi nebylo ostudou žít tak, jak to umožňovaly příjmy. Ona zásada zmíněná v poznámce Václava Hořejšího -- "když na něco nemám, tak si to prostě nekoupím" -- byla společenskou normou. I lidé dobře situovaní, zejména příslušníci středních tříd, si nepřáli, aby si o nich někdo myslel, že žijí nad své poměry.

Co ale dělat, jsme-li stále zaplavováni všudypřítomnou reklamou? Když má do obchodu přijít nový model mobilu nebo nějaký tablet, zástupy nedočkavců tam táboří přes noc, aby ten či onen symbol své výjimečnosti měli mezi prvními. Není pro ně důležité "být" ale "mít".

Je diskutabilní, zda i to vlastní bydlení je vždy za všech okolností takovou prioritou, která by ospravedlnila zadlužení, zejména půjde-li o dluh, který se bude splácet desetiletí. Dá se přece bydlet i skromněji v nájmu a pořízení vlastního bydlení odložit. Je dost těch, kteří si na půjčky pořídili byt, zařízení, vozidlo atd. a nakonec jim nezůstalo nic, jen obrovské, takřka nesplatitelné dluhy. Někteří ještě mohou hovořit o "štěstí", pokud jim soud povolí drastické řešení přes oddlužení.

Jsou lidé, kteří si bez mrknutí oka brali půjčku za půjčkou a nijak si nelámali hlavu s tím, jak to vše zaplatí. Tak moc jim záleželo na tom, jaké věci budou mít. Důsledky jsou pak katastrofální. Zadlužování se stalo určitou módou pro ty, kteří nechtějí dát najevo, že se bojí zadlužovat. Znám případ, kdy podnikatel, kterému kvůli dluhům hrozilo vystěhování s manželkou a dětmi na ulici, skončil v bytě svého ovdovělého otce a ten se odebral do penzionu pro seniory. Ani taková zkušenost ale nemusí stačit a dotyčný se brzy do dluhů svou nepoučitelností a notnou hloupostí opět dostal. Takových a podobných případů jsou tisíce. Mluvit zde o absenci finanční gramotnosti, jak je to v módě, mnohdy není na místě. Postižení vědí, do čeho jdou a co je čeká, a přesto je nic nedokáže zastavit. Teprve ta katastrofa na samém konci je uvede do reality. Bude v tom u někoho možná i něco s psychikou, pocit studu nebo obava z možného výsměchu okolí, co brání zadlužování odmítnout. Raději skončit jako žebrák, jen probůh nedat najevo, že na to "nemám".

Pomalu se vytratil smysl podnikatelského úvěru, kdy půjčené peněžní prostředky slouží k tomu, aby se později vytvořily příjmy. U spotřebních půjček domácnostem není půjčováno pro úrok, nýbrž pro možnost vést později exekuci a získat půjčené peníze nazpátek několikrát. Vládne zde všude nenažranost.

Chovají se ale veřejné subjekty jinak než domácnosti? Je normální, když například zadluženost města za deset let naroste šestkrát nebo i více? A přitom není vidět, jak se to splatí. Města dovedou získat peníze dalším zatížením obyvatel, např. jednoduchým způsobem, třeba i několikanásobným zvýšením daně z nemovitosti. Radnice se pouštějí do obřích akcí, ve kterých se pohybují stovky milionů, kde se nejlépe dají veřejné peníze ve velkém přesměrovat do soukromých kapes. Děje se to pořád a za léta se stalo tak obvyklým, že ani trestní stíhání nedokáže od zavedených praktik odradit. Každý spoléhá na vytvořené vazby a známosti s těmi, s nimiž v tom "jede" -- a věří, že na něho ruka zákona nedopadne. Bude v tom i opojný pocit z vlastního významu vedoucí ke snížené kritičnosti a soudnosti. Jsou-li příjmy v řádech desítek milionů, bez ohledu zda legální či ze zlodějny a korupce, je to pro mnohé potvrzení jejich výjimečnosti.

Státní moc již není suverénní, nikomu nepodléhající. Je podřízena systému, který je založen na trvalém poskytování půjček a inkasování vysokých úroků. Je to už něco jako lichva. Tam budou skuteční představitelé moci, která již dávno není v rukou politiků.

Stačí se podívat na různé diskuse, abychom si mohli udělat představu, jak se ti "dole" dívají na ty "nahoře". Prezidentský kandidát Miloš Zeman se nedávno zmínil o tom, že si pořídil internet a dal se do pročítání diskusí. Asi to myslel s určitou nadsázkou, když řekl, že očekával něco jako jiskření intelektu a místo toho tam narazil na stupiditu. Jedné věci si ale nevšiml -- zloby a nenávisti. Jsou strašné. Není ale to, co je "nahoře" obrazem těch samých poměrů, které jsou i "dole"? Jen měřítka a rozměry budou jiné.

Na serveru Novinky.cz se 9. 10. 2012 objevila zpráva o tom, jak kolemjdoucí na tržnici v Karviné využili indispozice prodavačky ve stánku a brali si bez placení zboží tak dlouho, až tomu učinila přítrž přivolaná policejní hlídka. Kdo šel kolem, ten si nakradl nebo alespoň proti tomu nic neudělal -- až na jednoho člověka, který zavolal policii. Ti lidé nekradli z hladu, prostě jen využili příležitost a zachovali se jako zloději. Nekradl jeden či dva, kradlo se hromadně, za souhlasu okolí -- a pouze jeden člověk se proti tomu postavil. Není válka ani živelní pohroma, nehrozí nedostatek potravin. Jak by se asi u nás rabovalo a řádilo, kdyby skutečně došlo k něčemu mimořádnému? A až kam by to mohlo zajít?

Aby si někdo řekl o úplatek 500 milionů a dostal jej za něco, co neodpovídá žádné reálně vytvořené hodnotě, musí na to jiní platit daně, pracovat a vytvářet hodnoty, aniž jim je za to zaplaceno. Jinak to v normální ekonomice asi nejde. Úvěrový systém a financování chodu veřejného sektoru a státu půjčkami je dnes skutečnou mocí. Jedné skupině umožňuje inkasovat peníze bez jakékoliv faktické práce, druhá pracuje, aniž dostává zaplaceno. Nůžky mezi chudobou a bohatstvím se tak otevírají. Kam to může dojít, pro to jsou názorné příklady v slumech některých vzdálených zemí. Jedni, přestože pracují, žijí v bídě a jsou-li zavražděni, policie se o tom mnohdy ani nedoví. Ti druzí, bohatí "nezaměstnaní", žijí za zdmi, hlídaní soukromými armádami. To bude ta konečná. Nerovnoměrné rozdělení bohatství je důsledkem peněžního systému, který je primárně založen na půjčování a žití na dluh. Jedněm přináší bídu, druhým bohatství.

0
Vytisknout
7124

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012