Pohled starého dědka

10. 10. 2012 / Pavel Urban

Z dětství si matně pamatuji bratra mého dědečka. Podle všech pamětníků to byl děsně fajn chlap, který držel pohromadě širší rodinu. Zemřel v roce 1972 v šedesáti letech na srdeční vadu. O deset let později by ho patrně zachránili. Na zanedbanou rakovinu se ovšem většinou umíralo i tenkrát. O dvacet let později, kdy tento stav diagnostikovali mojí mámě, to už bylo zase jinak. Zachránili ji.

Nyní se při čtení článku Sandry Wain dozvídám, že šlo ve skutečnosti o záměrnou devastaci přírody, člověka a lidské společnosti. Protože k ničemu jinému dnes odtud získané informace neslouží. Takže moje máma, jinak duševně i fyzicky zdravá a aktivní, měla ve jménu přírody, člověka a lidské společnosti zařvat.

Tato polpotovská logika mě poněkud namíchla, a tak jsem se pokusil podívat na problém očima starého dědka s poněkud méně progresivními názory. (Subjektivně do této kategorie ještě nepatřím. Ale je pravda, že vžít se do ní mi dělá rok od roku menší potíže.) S následujícím výsledkem :

Staří učitelé a profesoři technických škol většinou potvrzují, že samotné bezúčelné, ba, co hůře, průmyslové, poznávání světa dnes mladé skutečně nenadchne. Nechtějí se nechat zneužívat, chtějí se vzdělávat svobodně. Bez bezduchého memorování věcí, které se na školách papouškují desítky, stovky, v některých případech i tisíce let. Chtějí sloužit přírodě, člověku a lidské společnosti na základě informací, které nevychází tzv. objektivní reality, ale především z pozorování subjektu (sebe).

Výsledky takovéhoto pozorování pak často skutečně neodpovídají objektivní realitě. Respektive k ní mají asi podobně daleko, jako pastýřské vesnice Marie Antoinetty k životě skutečných pastevců. To ovšem vadí jen tam, kde pracujeme přímo s přírodou. Pokud například stavitel spočítá nosnost a další mechanické charakteristiky stavby příliš svobodně, pak mu to celé spadne. Marně bude protestovat, že vinen je systém, který se měl postarat, aby v přírodě fungovaly svobodné zákony. Technickým a přírodním oborům by se tedy měli svobodní lidé vyhýbat -- a také to dělají.

Sociálně nedebilizované vzdělání může člověka učinit duchovně svobodným. Potíž je, že naše těla i jejich potřeby nadále zůstávají součástí reality urážející středověk. S tímto rozporem se lze vyrovnat trojím způsobem :

1. Odmítnout se přizpůsobit ekonomice a žít ze solidarity těch, kteří tak učinili. Podobně, jako kdysi Diogenes a později Egon Bondy. Určeno pro skromné. Po této cestě dnes kráčí mnozí. Většinou ovšem nedobrovolně.

2. Odmítnout se přizpůsobit ekonomice, odejít na venkov a žít z ekologického zemědělství. Určeno pro milovníky tvrdé práce.

3. Odmítnout se přizpůsobit ekonomice a najít si zaměstnání, kde ekonomická stránka věci není důležitá. Určeno pro ty, kteří veškeré své potřeby uspokojují na ekonomickém trhu. Včetně věcí, které by tam starší generace ani nehledaly, jako je štěstí či mimoekonomická hodnota osobnosti.

Problém je v nerovnováze mezi těmito volbami. Naprostá většina sociálně nezdebilizovaných volí třetí možnost. Vhodná zaměstnání nachází především ve státní a akademické sféře. Aby to neznělo tak levicově, tak pomáhají i některá odvětví sektoru soukromého. Například v bankách dnes citelně přibývá počet tzv. řídících míst, jejichž pracovní výsledky rovněž nejsou z tohoto světa.

Ale ani tak to nestačí. Produktivita práce sice roste, ale ne natolik, aby veškeré smysluplné sprosté zneužívání -- dříve též zvané práce -- dopadlo pouze na bedra Číňanů, Indů a Ukrajinců. Podobně jako každý nemůže být milionářem, tak každý s ekonomickými potřebami nemůže být neekonomicky živý. Nezbývá tedy, než nekonečný, nečestný, ze zálohy, lstivý a zbabělý boj o existující místa. Milionářská i neekonomická.

Do budoucna se situace patrně ještě zhorší. Jednak proto, že budoucnost globální dělby práce (Západ řídí, Východ dělá a Jih sbírá drobky) je značně nejistá. Jednak proto, že na českých základních školách dosud převažují záměrně omezené a deformované formy vzdělání. Díky tomu naprostá většina dnešních českých středoškoláků umí číst, a většinou i psát. Na státní maturitu to stačit nemusí, na psaní reklamních sloganů či práci korektora českých novin ano. Vzdělání založené na pozorování subjektu ale proniká i do základních škol. A tak lze předpokládat, že další generace se na místech sprostého zneužívání uplatní mnohem hůře.

Řešením může být opuštění nečasu, který jsme sami způsobili. Místo abychom přírodu a společnost záměrně devastovali, soustředíme své schopnosti na ekologické omezování vlastního druhu. Tak by se v budoucnu mohlo říkat genocidě. Ta sice má také své vítěze a poražené, ale k žádnému zneužívání jedněch či druhých nedochází.

0
Vytisknout
6194

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2012