Trosky v Gaze skrývají nevýslovné hrůzy - počet mrtvých bude daleko vyšší než 40 000

16. 8. 2024

čas čtení 7 minut
 
Údaj uvedený zdravotnickými představiteli pásma nevypovídá o všech palestinských mrtvých. Nesečtení zůstávají  pohřešovaní a lidé pohřbení v sutinách 

 
Dalii Hawasové bylo 24 let, když izraelský nálet v únoru srovnal se zemí obytný dům, v němž žila, a pohřbil mladou matku s desetiměsíční dcerou Monou. Nejsou uvedeny mezi mrtvými z války v Gaze, protože jejich těla uvízla  příliš hluboko pod sutinami, než aby se k nim záchranné týmy mohly dostat.

Po deseti měsících izraelské války v Gaze přesáhl počet mrtvých podle tamních zdravotnických úřadů 40 000. Většina mrtvých jsou civilisté a celkový počet představuje téměř 2 % předválečné populace Gazy, tedy každého padesátého obyvatele.

Ani toto číslo však nevypovídá o všech palestinských ztrátách. „Toto číslo, 40 000, zahrnuje pouze těla, která byla přijata a pohřbena,“ řekl doktor Marwan al-Hams, ředitel polních nemocnic na palestinském ministerstvu zdravotnictví. „Testují se nové postupy, které by na seznam mrtvých zahrnovaly i ty, kteří jsou nezvěstní nebo o nichž se ví, že jsou pod sutinami, ale zatím nebyly schváleny.“

Podle Hamse se předpokládá, že ve zřícených budovách zůstává pohřbeno dalších  asi 10 000 obětí náletů, protože na jejich hledání v ocelových a betonových troskách je málo těžké techniky a paliva.

„Pokaždé, když si vzpomenu na Daliu, začnu plakat a třást se,“ řekla její matka Fatima Hawasová. „Představuji si její zdemolovaný dům a mám pocit, že se dusím, protože ani po odchodu její duše jsme nemohli získat její tělo k řádnému pohřbu.“

 

Dalia vystudovala arabský jazyk a literaturu, ráda četla a snila o tom, že se stane učitelkou, uvedla. „Někdy ji stále vídám ve snech, a to mi trochu ulehčuje život, i když po probuzení pláču.“

Další skupina palestinských obětí války se neobjevuje v oficiálním sčítání, které jako oběti války eviduje pouze ty, které zabily bomby a kulky.

Za posledních deset měsíců válka přinesla masové vysídlení do přeplněných přístřešků a provizorních stanů, hlad, protože se zmenšily dodávky pomoci, a chronický nedostatek čisté vody a hygienických zařízení, který šíří nemoci.

Nemocnice byly bombardovány a obléhány, jejich dodávky léků, vybavení a pohonných hmot byly přerušeny, zdravotnický personál byl zadržen nebo zabit a jejich oddělení zůstala přeplněná.

„Lidé, kteří zemřeli v důsledku nepřímých dopadů války, včetně nemocí, hladu a zhroucení zdravotnického systému, nejsou [do počtu mrtvých ve válce] zahrnuti,“ řekl Hams. „Pro sčítání těchto [obětí] bude vytvořena komise, která začne pracovat ihned po skončení války.“

Mezi tisíci lidmi, kteří se na tomto seznamu pravděpodobně objeví, je i 75letá babička Rania Abu Samra, Hania Abu Samra, a její 59letý otec Adnan Abu Samra.

Hania zkolabovala a zemřela před očima své vnučky v listopadu poté, co rodina během jednoho dne přešla ze severu Gazy na jih, uvedla Rania. Z domova odešli pěšky poté, co izraelská armáda vydala příkaz k evakuaci oblasti, protože neměli jiný způsob dopravy.

Adnan zemřel na infekci hrudníku o necelé tři měsíce později poté, co byl několikrát odmítnut v přeplněných nemocnicích, uvedla Rania.

Svého otce popsala jako energického muže, který před válkou dobře zvládal cukrovku a vysoký krevní tlak. Plíce mu zničila zima, kterou strávil bez topení v provizorním plastovém přístřešku a vařením na ohni z odpadkového dřeva a plastů. Když ho viděl lékař, bylo už pozdě.

„Kdyby nebylo války, neodešel by od nás tak brzy. Nebylo mu ani šedesát,“ řekla. „Jeho ztráta nás velmi zasáhla. Byl poutem v srdci naší rodiny a zařídil by všechno, co jsme potřebovali.“

„Jsem si jistá, že existují tisíce dalších lidí jako můj otec, o kterých nikdo neví a kteří nejsou uvedeni mezi mrtvými ve válce,“ řekla Rania. „Nepřemýšlejte o nich jen jako o číslech. Měli život, který mohli žít, měli rodiny a přátele, ale odešli, aniž by se s nimi rozloučili.“

Izraelští představitelé zpochybňují počty mrtvých uváděné úřady v Gaze. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že Hamás kontroluje tamní vládu, nemohou jeho zdravotničtí úředníci poskytnout věrohodné údaje, ale lékaři a úředníci, kteří řídí nemocnice a zdravotnický systém, mají věrohodné záznamy z minulých válek v Gaze.

Po několika konfliktech v letech 2009-2021 sestavili vyšetřovatelé OSN vlastní seznamy mrtvých a zjistili, že se přesně shodují s těmi z Gazy.

„Bohužel máme smutnou zkušenost, že každých několik let koordinujeme s ministerstvem zdravotnictví počty obětí,“ uvedl Farhan Haq, mluvčí generálního tajemníka OSN. „Jejich údaje se ukázaly být obecně přesné.“

Celkový počet obětí z Gazy není rozdělen na bojovníky a civilisty, ale do poloviny srpna bylo jmenovitě identifikováno 32 280 těl obětí konfliktu.

Většina z nich je považována za civilisty kvůli svému věku nebo pohlaví - 10 627 dětí, 5 956 žen a 2 770 starých lidí. Mezi dalšími napočítanými civilisty bylo 168 novinářů, 855 zdravotníků a 79 záchranářů. To je více než 20 000 civilistů a nezahrnuje to mnoho civilních mužů v bojovém věku, kteří byli zabiti.

Izrael civilní ztráty v Gaze neodhaduje, ale armáda uvádí, že zabila asi 15 000 bojovníků.

Tempo úmrtí v Gaze se letos ve srovnání s rokem 2023 mírně zpomalilo. Podle zdravotníků izraelské útoky zabily do 31. prosince více než 22 000 lidí, což je více než počet obětí za dosavadní rok 2024.

I tak jde o bezprecedentní počet v rámci desítky let trvajícího konfliktu mezi Izraelem a Palestinou a historicky mimořádně vysoký. Denně padají obrovské bomby, které často zabíjejí desítky lidí. V sobotu nálet zasáhl školu, která se změnila v úkryt.

Ti, kteří po každém útoku zůstali, se musí vyrovnávat nejen se zármutkem, ale i s traumatem, že žijí dál ve stínu smrti a neustálé hrozby dalšího útoku.

V listopadu nálet zničil obytný dům Alího Abbáse a zabil dvě jeho děti, sedmnáctiletou Fatimu a pětiletého Omara, jeho bratra a dvě neteře, z nichž jedné bylo pouhých 20 dní. Nebyl vydán žádný příkaz k evakuaci ani varování.

Abbás byl tak těžce zraněn, že strávil dva týdny na jednotce intenzivní péče a zpočátku byl chráněn před zprávami o smrti. Ti z jeho rodiny, kteří přežili,  nyní žijí ve stanu.

„Vždycky říkám, že bychom měli jít bydlet do domu mé matky. Ale můj syn to odmítá, protože si vypěstoval fobii z budov a zdí a bojí se tmy, protože budova se na nás při bombardování zřítila a lidé ho museli zpod trosek vytahovat.

Probouzí mě jeho křik. Obvykle má noční můry, že je pořád pod sutinami, a prosí: „Pomozte mi, pomozte mě dostat ven, prosím!““.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
2462

Diskuse

Obsah vydání | 20. 8. 2024