Mord a další pozoruhodné filmy z Karlových Varů
1. 7. 2024 / Jan Čulík
čas čtení
5 minut
Ještě dnes pár poznámek o velmi zábavném, ironickém a zase podvratném českém filmu Adama Martince Mord (s přesnějším anglickým názvem Our Lovely Pig Slaughter, Ta naše nádherná zabijačka), která je zdánlivě dokumentárním, ve skutečnosti hraným záznamem jednání rozvětvené venkovské rodiny, která pořádá domácí zabijačku prasete. Je to údajně protizákonné, "zakázala to Evropská unie", že je to mučení zvířat, varuje nepřátelský soused, samotář, důchodce, a udá zabíjačku policii. Ta to přijede prošetřit, ale protože jsou kamarádi s muži v rodině, žádný trest nenásleduje.
Film Mord patří do série mnoha novějších filmů, viditelných nejen v Karlových Varech, kde se muži chovají jako neschopní, tvrdohlaví a v podstatě šílení jedinci, zatímco normální chování projevují jen (jejich) ženy, které ovšem muži osočují, že to jsou hysterky.
Příklad: Asi pětiletý syn jedné z přitomných žen se chce dívat na zabíjení prasete, matka mu to zakazuje, říká mu, budeš mít hrozné noční můry. Blbý otec říká "Proč by se na to nemohl dívat" a obviní manželku, kdy ta je proti a kluk z protestu uteče za vesnici.
Zabíjení zvířat je iracionální a zabíjení prasete tuplem. Film to naznačuje už tím, že když přijdou ti policisté, a "pachatelé" zabijačky jim nabízejí pohoštění z čerstvého prasečího masa, velitel policie to odmítne, protože "já jsem vegetarián". Není to naznačení šílenosti celé akce?
Film je ironický. Už prostě tím, že "pachatelé" zabijačky jsou nesmírně neefektivní, potrhlost vrcholí tím, že dědeček Karel, který nese umyvadlo plné prasečí krve, zakopne a krev rozlije na sebe, pradědečkovi vlhnou náboje, takže není jisté, že prase porazí, atd. a hlavně muži pořád nadávají těm ženským.
Ironický obraz neschopnosti dnešních Čechů. Všechno ale končí smírně. Manželce, která smutně usuzuje, že už je před rozvodem, se manžel omluví, "No, vzala sis debila, promiň" a všechno nakonec končí ve sbratření.
Jiným snímkem ze života venkovské společnosti byl český film Martina Pavola Repky ze slovenské vesnice Od marca do mája (2024). Tak tady žádná ironie, agresivita ani nekompetentost nebyla. Je to vlastně film, v němž se nic moc po celou dobu neděje: je to portrét života normální milující rodiny, dvou postarších manželů s třemi dorůstajícími dětmi na prahu dospělosti, synem a dvěma dcerami. Postarší manželé musejí oznámit svým dospívajícím dětem, že maminka je už dva měsíce těhotná. Všichni se připravují na příchod mininka, ovšem pak těhotná žena potratí. Rodina se semkne.Je to pěkný film. Přestože, se v něm děje tak málo, je docela mesmerizující.
Opravdu dobrý byl monumentální film Píseň těch druhých: Hledání Evropy švýcarského režiséra ukrajinského původu Vadima Jendreyka, financovaný švýcarským rozhlasem a televizí a německou televizí. Dvou a čtvrt hodinový film byl apelem na toleranci otevřenost a vzdělanost. Proč zapomínáme na dobré příklady z evropské kultury, jako byla mínojská kultura v Řecku, jíž vévodily ženy a kde měli přísně oddělené podnikání od demokratického rozhodování o společenských otázkách, to by si měli uvědomit především čeští oligarchové. Jak je možné, že jsme zapomněli na ostnaté dráhy na železné oponě mezi Východem a Západem a stavíme novou proti uprchlíkům na srbsko-maďarské hranici?
Proč se nepoučíme z nesmyslně vražedné vojenské praxe z první světové války, kdy bylo v Belgii vystříleny statisíce dělostřeleckých granátů, z nichž podstatná část dodneška nevybuchla, takže ještě po mnoha desetiletích ohrožují lidi a bude tomu tak i nadále. Belgie provozuje zvláštní vojenskou jednotku, která trvale zneškodňuje tyto granáty a bude to muset dělat i nadále.
V roce 1992 srbská armáda zaútočila na civilní oblasti bosenského hlavního města Sarajeva a vyvraždila tam asi deset tisíc lidí. Zničila také místní knihovnu, v níž byly uloženy pět set let staré literární klenoty od anarchistických myslitelů z celé Evropy, kteří se v minulosti do Bosny uchýlili. Jeden srbský velitel bývalé jugoslávské armády se odmítl na bombardování Sarajeva podílet a naopak ho proti Srbům hájil. Ve filmu jsme slyšeli jeho výřečnou obhajobu různorodosti a tolerance. Pozoruhodné bylo slyšet pěvecký sbor, který záměrně nacvičuje a zpívá písně muslimské, srbské i bosenské komunity. Hned po válce nemohli, nebyli schopni zpívat srbské písně, ale pak to překonali.
Navštívili jsme ve filmu Bělověžský prales v Polsku, poslední z původních pralesů v Evropě. Bez jeho rozrůzněnosti zahyneme. Viděli jsme poslední rybáře v Norsku, zápolící s velkými rybářskými továrními loděmi, a objevili jsme záhadné, ale radostné a mírumilovné jeskynní kresby lidské civilizace z doby asi před pěti tisíciletími. Proč víc nevnímáme dobré příklady lidského soužití? Film byl apoteózou tolerance a důležitosti vzájemné mírové spolupráce nejrůznějších lidí.
5616
Diskuse