Konflikty, které přežily Gorbačova

9. 9. 2022

čas čtení 7 minut
Součástí Gorbačovova odkazu je i ochromování okolních států, vše kvůli snu o "obnoveném svazu", upozorňuje spolupracovník serveru Visegrad Insight, anglicky psané afiliace polského časopisu Res Publica Nowa, dlouholetý ukrajinský publicista Vitalij Portnikov.

V létě 1991, pár týdnů před srpnovým státním převratem, jsem se ve vestibulu jednoho z hotelů Ústředního výboru KSSS setkal s "prezidentem" samozvané Podněsterské moldavské republiky Igorem Smirnovem. Smirnov, který pokračoval v čele této "republiky" – fakticky Ruskem okupované enklávy Moldavska a proměnil ji v Klondike pašeráků – byl povzbuzen a řekl mi, že ho v Kremlu přijal předseda Nejvyššího sovětu SSSR Anatolij Lukjanov.

V té době byli přítomni také vůdci dalších samozvaných "republik", které tehdy vznikaly s jasným cílem – zabránit sovětským republikám v odtržení od SSSR a přinutit je k účasti na "obnoveném" státu.

Lukjanov podle Smirnova řekl, že během několika týdnů bude vedení SSSR schopno dosáhnout "normalizace" situace v zemi a neutralizovat "radikály" a "nacionalisty", a požádal účastníky setkání, aby byli připraveni na podporu těchto snah. Ale co je nejdůležitější, během jednání nečekaně vstoupil do úřadu předsedy Nejvyššího sovětu prezident SSSR, generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Přivítal Lukjanovovy hosty, popřál jim hodně štěstí a odešel.

Roztříštěné vzpomínky

Vzpomněl jsem si na tento rozhovor, když jsem přemýšlel o historické roli Michaila Gorbačova a o vysokém ocenění jeho přínosu na Západě. Chápu Němce, kteří děkují Gorbačovovi za mírové sjednocení své vlasti, nebo Američany, kteří věří, že tento muž ukončil studenou válku a zachránil je od strachu z jaderné konfrontace – jak se však nyní ukázalo, neučinil tak navždy.

Chápu však také politiky v Litvě, kteří si pamatují, jak sovětská armáda zabíjela civilisty ve Vilniusu – když byl učiněn pokus svrhnout vedení této republiky, která slibovala obnovení nezávislosti země. Chápu politiky v Moldavsku, kteří vědí, že konflikt v jejich zemi, který stále neskončil, byl inspirován Kremlem za Gorbačova.

Velmi dobře si pamatuji, jak první den Sjezdu lidových poslanců SSSR dne 25. května 1989 přišel na pódium lotyšský poslanec Vilen Tolpežnikov, aby minutou ticha uctil památku zabitých armádou v Tbilisi. Gorbačov také neochotně vstal. Poté zpomalil vytvoření komise pro vyšetření tragédie v čele s Anatolijem Sobčakem, budoucím starostou Petrohradu a Putinovým mentorem. Gorbačov nikdy nepřiznal odpovědnost za Tbilisi, Baku nebo Vilnius – jako by v té době nebyl vrchním velitelem; jako by vojáci mohli jednat bez jeho rozkazů.

Mnoho novinářů v bývalém SSSR a na Západě s nostalgií vzpomíná, jak mluvili s Gorbačovem — tehdy v politickém důchodu — a nahrávali s ním rozsáhlé rozhovory. Já jsem takové štěstí neměl. Ale na druhou stranu jsem mluvil s Gorbačovem, když byl prezidentem Sovětského svazu – na verandě kremelského kongresového paláce, ve zmatku politického víru té doby.

Zlomový okamžik

Tehdy se Gorbačov (také mylně) rozhodl, že jelikož ztratil kontrolu nad Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou (RSFSR) ve prospěch Borise Jelcina, Ukrajina by se měla stát hlavním motorem pro vytvoření "obnoveného svazu". A chtěl vyslat "signál" Ukrajincům s mou pomocí. Mimochodem, rozhovor se jmenoval — "Ukrajinci, pojďme!"

Nebudu opakovat jeho obsah jednoduše proto, že zopakovat obsah jakéhokoli rozhovoru s Gorbačovem je téměř nemožné. Ale stále si pamatuji svůj pocit. Gorbačova jsem si tehdy velmi oblíbil. Zažil jsem mladickou radost, že v SSSR začaly takové kolosální změny.

Ale byl jsem zděšen, že můj partner – hlava takového státu – vůbec nerozuměl náladám mých krajanů. A kdybych tak rozuměla své!

Jak to začalo

První nepokoje v Gorbačovově SSSR začaly v Kazachstánu 17. prosince 1986 poté, co Gorbačov odvolal blízkého přítele a oblíbence Leonida Brežněva Dynmuchameda Koňajeva z funkce prvního tajemníka ÚV KSSS a nabídl místo stranickému pracovníkovi ze středního Ruska.

Kazaši – hlavně mladí lidé – se již cítili být občany své vlastní země a vyslali do vedení Kazachstánu člověka, který nevěděl nic o republice ani o Kazaších, ale viděl Kazachstán prostě jako další "region" – a je jasné, že představy nového tajemníka Gennadije Kolbina se v tomto ohledu nijak nelišily od představ samotného Gorbačova.

Mladý a energický generální tajemník, který pocházel z území Stavropolu, se ukázal být být úplným laikem v jedné z hlavních otázek týkajících se budoucnosti SSSR – národnostní otázce. Gorbačov se navíc domníval, že jeho neschopnost by mu neměla bránit ve zneužívání národních problémů pro politické intriky.

A když svazové republiky oznámily svou touhu po suverenitě, začal v těchto republikách podněcovat vnitřní konflikty, aby tak dosáhl jejich "poslušnosti". Jeden z mých kolegů dokonce napsal článek o "šestnácté republice" Sovětského svazu – centru vedeném Gorbačovem.

Gorbačov se nechoval jako ruský politik, ale jako politik této "šestnácté republiky". Když totiž začal prohrávat boj s Borisem Jelcinem o kontrolu nad Ruskem – bez kterého de facto neexistoval SSSR – rozhodl se využít nálady v autonomních republikách samotného Ruska, aby se z nich staly prakticky totální účastníci procesu vytváření "obnoveného svazu", aby se diskutovalo o posílení jejich statusu a soutěžilo s Jelcinem.

Nejisté sny o změně

Nepochybuji o tom, že si národy Ruska zaslouží lepší osud. Ale pak tato hra dvou prezidentů kolem Čečenců nebo Tatarů — položila základy ke konfliktům, které se na Kavkaze změnily v krvavé války. A to je součástí Gorbačovova politického dědictví.

Ostatně toto dědictví není v žádném případě jen perestrojka, glasnosť či znovusjednocení Německa. Perestrojka je v historických knihách dlouho na stejné vlně jako demolice Berlínské zdi.

Ale karabašský konflikt, konflikt v Podněstří a v Abcházii a Jižní Osetii, to vše začalo za Gorbačova a přežilo ho to.

Dodnes není jasné, jak budou tyto konflikty a otázka územní celistvosti zemí, které se staly jejich oběťmi, vyřešeny.

Scénáře těchto konfliktů jsou naopak využívány vůdci moderního Ruska k zasahování do vnitřních záležitostí sousedních zemí a k přeměně ostatních bývalých sovětských republik v postižené země.

Ironií historie je, že tento tragický politický odkaz Michaila Gorbačova se ukázal být mnohem trvalejší, než jeho sny o změně.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4156

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2022