Názor přesvědčeného katolíka

Manželství pro všechny?

16. 6. 2022 / Vít Kučík

čas čtení 9 minut
Můj bigotně-katolický vkus měl vždy slabost pro církevní velkolepost, nádheru a přepych. To, co spolehlivě šokuje a znechucuje současnou profánní společnost, ve slavných 90. letech nejpřihodněji vystihl jeden známý: "Mluvil jsem s farníky jedné bavorské obce, kteří svému faráři koupili nový Mercedes. 'Proč zrovna drahý Mercedes?! Nestačil by obyčejný Volkswagen? Neměl by církevní hodnostář vyzařovat spíše skromnost a chudobu?' 'Ale vůbec ne, ' oni na to, 'MY bychom nesnesli, aby NÁŠ farář nejezdil v tom nejlepším autě, které si můžeme jako farnost dovolit. Aby NÁŠ kostel neměl nejlepší fasádu, střechu a liturgické náčiní z pravého zlata. Aby NAŠE církev měla něco stejného nebo nedejbože ještě horšího, než máme my sami, protože to odráží hodnotu, jakou ji v našem životě dáváme!'". Což krasně vystihuje středověký vztah lidí ke SVÉ Církvi, důvod jejího zlata a pompéznosti, který se pokusili strhat nejdříve revolucionáři luteránští a posléze revolucionáři rudí, takže onen důvod zapadl v zapomění a byl překryt účelovými konspiračními zkazkami o hamižných prelátech a třídním boji.

Stejně jako středověký mužik i já bych chtěl vstupovat do chrámu, ze kterého se mi zatají dech, postavený z mramoru a jiných vzácných kamenů, překypující zlatem, drahými látkami, velkolepými malbami a nádhernou vůní drahých kadidel, v jehož zdech zní nadpozemské písně v ušlechtilejším jazyku, než je můj sprostý dialekt, kterým se se sobě rovnými kumpány častuji v přízemních půtkách... Jehož kněz bude mít krásnější roucha a těžší prsteny, než kdejaký světský potentát a oligarcha, neboť onen Kněz je zástupce Kristův zde na Zemi, jeho Svědek a Posel té nejvelkolepější Zprávy, jakou mohu jako Člověk kdy slyšet a pochopit. Jakou souměřitelnou zprávu mi asi tak může říci onen oligarcha, aby si dělal nárok na stejnou velkolepost...?!

Charakter a závažnost oné Zprávy z jiného Světa pomáhají či naopak znesnadňují prostředí a okolnosti, za jakých je sdělována. Nemyslím, že by její hodnotu více podtrhly než zamlžily současné znaky chudoby - prefabrikovaná místnost s plastovými sedačkami a mešní víno z krabice v plastovém kelímku...

Takto to já, mužik 21. století vnímám, když vchazím do chrámu Božího, hledím na svého kněze, poslouchám poznámky o "zbytečném utrácení" od člověka vpravo v kostelní lavici nebo od jiného mimo ni.

Brání mi to někdo takto vnímat? Nebrání. Dává mi to nárok požadovat, aby to takto vnímali všichni ostatní, aby byla církevní nádhera institucionalizována a hrazena z veřejnych rozpočtů? Asi je trapné doslova odpovídat na to, na co je odpověď každému zřejmá.

Podobně vnímám i Svátosti. Zhmotnělé stopy neviditelného Tajemství. Třeba svátost oltářní není jen nějaký oplatek, jak si myslí sprostí nevědomí pohané, je to dotyk s nadprostorem, s dimenzí, ve které neplyne fyzikální čas, proto je možno se skrze tuto linii dotyku neustále vracet jednak do jednoho historického okamžiku, a jednak skrze to i do všech okamžiků budoucích. To je podstatou onoho spásného splynutí se svatou krví a tělem Kristovým, které díky ukotvenosti našich pěti smyslů v tomto fyzikálním světě jsme nuceni vnímat tak jak vnímáme.

Brání mi někdo takto tuto svátost vnímat a příjmat? Ne. Je takto vnímaná svátost pro všechny? Absolutně ne. Člověk se musí pokorně sklonit a ujít značnou cestu, nežli dojde k privilegiu se něčeho tak mimořádného dotknout. Je dobré to bylo pro všechny? Abychom ji světsky institucionalizovali, zavedli povinný katechismus na skolách, dali tomu právní ramec? Je trapné odpovídat tam, kde je odpověď každému zřejmá.

Nebo svátost manželství. Nekonečné tajemství, kdy se dvě odlišná fyzická těla dotknou v onom bezčasém věčném mimoprostoru za asistence kněze, aniž by kdokoli mohl zvnějšku postřehnout a změřit. Znovu - tuto svátost bychom si mohli se ženou vzájemně udělit za neokázalých okolností - v garážovém suterénu v pauze mezi korporátními poradami o snížení výdajů na kancelárské pomůcky na pobočkách. Ale chtěli bychom to? Odpovídala by ta forma obsahu? Charakteru onoho věčného Tajemství, kterého jsme se chtěli dotknout?

Věděli jsme, že naše Svátost manželství se může odehrát jen v adekvátním prostředí chrámu Božího. A svatba bude tomu odpovídat, bude tak velkolepá, jak velkolepé je Tajemství, jehož jsme byli svědky (a moje kapsa, která to musela zaplatit). Mimochodem velkolepé přepychové svatby si strojí mnozí, včetně těch, kteří zároveň kritizují velkolepost církevních obřadů, chrámů a představitelů, a nevidí v tom rozpor.

Pozoroval jsem jednou otce, když oddával na radnici. Devět minut. Byla to fraška, ne obřad, ne svátost, za devět minut bylo po všem. Mám tedy usilovat o církevní obřad pro všechny? I když je odpověď trapně zřejmá, je přesto nutno ji jasně vyslovit - samozřejmě že ne!

A proč?

Protože toto manželství samozřejmě není pro všechny. Pojmem manželství přirozeně každý chápeme něco jiného, nejen já, bigotní katolík a homosexuálové, ale i já bigotní katolík a bílí heterosexuální mužové, co se žení za devět minut na radnicích, dokonce i mezi námi bigotními katolíky se leckdy překvapivě neshodneme na elementárních věcech.

Pro mě osobně je manželství Svátost, uzavřená mezi mužem a ženou, otevřených k novému životu, tj. plození dětí. Homosexuální svazek z radnice je vedle toho fraškou. Ale zrovna tak sňatek profánní dvojice z paneláku, která po desetiletém soužití 'na hromádce' a dvou dětech přemluví nějakého otupělého pátera, který je měsíc před svatbou pokřtí a pak oddá, protože "svatba v kostele je tak romantická a Alena se taky vdávala v kostele a bylo to super".

Jen vítr na střeše a zurčení potoku za plotem.

Ale koho to zajímá?

Moje některé spolubratry z kostelní lavice zřejmě, neboť se jali angažovat za "uzákonění manželství jako svazku muže a ženy". Kterého maželství? Toho mého nebo toho devítiminutového z radnice nebo toho fakticky konzumovaného léty soužitím na hromádce "bez zbytečného kusu papíru" nebo toho, co se reálně v polovině připadů rozpadá rozvodem...?

Zajímá to i mé LGBT sestry a bratry, neboť jak se ukazuje, nestačí jim už obsah (tj. stejný počet práv jako dosavadní heterosexuální manželé), zuřivě bojují i za formu (tj. název 'manželství'), užívaje nesmyslné argumenty o 'osobách druhé kategorie'. Navíc se staví do pozice tolerantnějši strany, ovšem povím vám, že když začnu třeba o své slabosti pro Církev obřadnou, oděnou do nádhery a zlatých prstenů, (aniž bych cokoliv od kohokoliv chtěl), dostanu úplně stejně těžkou sodu od homosexuálů stejně jako od nevěřících vlastenců nebo 'něcistů' (co k víře v něco nepotřebují církev nebo kostel, že), protože v tom, že církev ohlupuje, nakradla si a má být chudá se podivuhodně shodnou s ostatními a tolerance ano, ale "ocaď pocaď".

Mým kostelním spolubratrům bych chtěl doporučit, aby se smířili s faktem, že jde o politicky ztracený boj. Na slogan "manželství pro všechny" nemáme politicky adekvátní argument, ať si v duchovní rovině o něm myslíme cokoli.

Nemusíme ani lpět na slově manželství. To už pozbylo církevního významu před mnoha generacemi, když stát začal oddavat na radnicích. To, co pod pojmem Svátost manželství míníme my, stejně neobsahuje světsko-právní pojem manželství ani nyní, ani po jakékoli případné legislativní úpravě.
'Manželství pro všechny' v jakémkoli významu skutečně pro všechny stejně nikdy nebylo a nebude (právě nesčetnost všech těch významů), nemá tedy smysl bazírovat na jeho společném pojmenování 'pro všechny'.

Důležité je, aby každý mohl uzavřít manželství ve svém ritu a významu, což my, bigotní katolíci můžeme, a zbytek pro nás může být jen vítr na střeše a zurčení potoku za plotem.

0
Vytisknout
11157

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2022