"Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít"

18. 5. 2022 / Jan Čulík

čas čtení 17 minut

Když už tedy toto téma rozvířil šéfredaktor Studentských listů Vojtěch Petrů ve svém Rozhovoru Britských listů, a Fabiano Golgo k němu přidal svou analýzu, vraťme se ještě k článku Jana Čulíka, který vyšel na těchto stránkách 8. 10. 2001:


"Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít," - to je podle sociologa Emanuela Chalupného typická zásada chování, kterou rodiče v Čechách od malička vštěpují dětem. Je šokující, že Chalupný toto napsal ve svém díle Národní povaha československá už v roce 1930, tedy dávno před komunismem. Povšiml si, že Češi projevují mentalitu svlačce.



Česká společnost

Kdy se zbavíme švejkoviny?

Proč asi přistavila Česká republika k budově rádia Svobodná Evropa/Svoboda jen polorozbité obrněné transportéry? Analyzujeme podstatu českých švejkovských postojů.

Nejmenované západní výzvědné služby varovaly českou vládu, že by se mohli mezinárodní teroristé pokusit o útok na pražskou budovu amerických vládních rozhlasových stanic Radio Free Europe/Radio Liberty, které se na popud Václava Havla v polovině devadesátých let přestěhovaly z Mnichova do Prahy do budovy bývalého Federálního shromáždění vedle Národního muzea, na horním konci Václavského náměstí. Stanice RFE/RL vysílá to, co mnozí považují za americkou vládní propagandu, z Prahy především do zemí bývalého Sovětského svazu a na Blízký východ, a z toho zřejmě někdo v některé západní rozvědce usoudil, že by se budova RFE/RL jako nástroj americké zahraniční politiky mohla stát terčem podobného útoku jako například americká kasárna v Bejrútu v polovině osmdesátých let anebo americké velvyslanectví v hlavní městě Keni Nairobi, kdy do amerického objektu narazil nebo pronikl nákladní automobil, naložený výbušninami, který řídil sebevražedný atentátník.

 

Rozumné by tedy bývalo bylo okamžitě rozmístit kolem pražské budovy RFE/RL účinné zátarasy, aby případný sebevražedný atentátník nemohl do budovy s automobilem plným výbušnin najet. Rozhodnutí českých úřadů rozmístit před budovou RFE/RL především vojenské obrněné transportéry bylo pošetilé, přehnané a kontroverzní. Vláda má povinnost činit na ochranu občanů rozumná a uvážlivá opatření. Přítomnost vojenské bojové techniky v ulicích měst vždycky vyvolává emoce. Odpovědností státních činitelů je nepřispívat k už tak v současnosti silným obavám obyvatelstva, a tedy nevzbuzovat umisťováním obrněných transportérů do pražských ulic hysterii. Píšu tento článek ve Velké Británii: i když je jasné, že zejména v důsledku intenzivního aktivismu britského premiéra Tonyho Blaira ve "válce proti terorismu" jsou britské cíle jako třeba londýnská Dolní sněmovna potenciální hrozbou teroristických útoků zřejmě daleko silněji ohroženy než jakékoliv cíle v České republice, žádné obrněné transportéry kupodivu do britských ulic nevyjely. Česká vláda si v této věci zaslouží ostrou kritiku za opatření, které bylo přehnané, křečovité a hysterické.

"Lezení kamsi" se nepovedlo

Zároveň vznikl pozoruhodný paradox. Jak mají české úřady ve zvyku už desítky let, (komunismus-nekomunismus), pokusily se jako obvykle zavedením razantních vojenských opatření na ochranu zahraniční rozhlasové stanice v Praze zavděčit se co nejvíce svým nynějším spojencům - nebo, přesněji řečeno, těm zahraničním vládám, o nichž si čeští politikové v této chvíli zrovna myslí, že je rozumné jim poklonkovat. A tradice poklonkování vůči cizím mocnostem je přece v Čechách dlouhá a slavná - v které že to zemi kdysi postavili v hlavním městě největší pomník Stalinovi z celé východní Evropy?

Avšak toto nynější "lezení kamsi" se českým politikům jaksi nepovedlo. Tři ze čtyř obrněných transportérů, rozmístěných kolem budovy RFE/RL, jsou v havarijním stavu. Jen s potížemi je dokázala armáda dopravit na určené místo. Pražané teď přezdívají prostranství před budovou RFE/RL vrakoviště. Transportéry tam mrtvě stojí a teče z nich olej. Ministr vnitra Stanislav Gross se vyjádřil, že jsou prý transportéry rozmístěny umně a strategicky přesně tak, aby efektivně zabránily případnému nákladnímu autu s výbušninami v útoku na budovu amerického rozhlasu, jenže podrobnější rekognoskace terénu u Národního muzea vyvolává velké pochybnosti o kompetenci těchto jeho tvrzení. Jeden obrněný transportér stojí například v parčíku u muzea. Pořítí se případný útočník s náklaďákem plným výbušnin na budovu RFE/RL skutečně přes tento park? Je nesporné, že hlavním důvodem umístění ozbrojených transportérů do prostoru u amerického rádia byla především touha se před zahraničními spojenci alespoň na oko přetrhnout - nemyslivá ochota úslužně udělat, co jim na očích vidíme, Druhým důležitým důvodem pak byla potřeba zastrašit domácí obyvatelstvo vytvořením dojmu, že v zemi vznikl mimořádný stav.

Syndrom potěmkinovské vesnice

Celá záležitost má složitý sociální podtext. Pročpak bývají lidé v Čechách vůči mocným zahraničním "spojencům" skoro vždycky devótnější než kdekoliv jinde a pročpak se přesto úslužná opatření nakonec míjejí účinkem? Česká devótnost je neutralizována českou švejkovinou. Je to dvojí strana téže mince. Český národ se za dlouhá desetiletí útlaku velkou většinou, zdá se, odnaučil normálním postojům hrdého a nezávislého občana, člověka, který si samostatně, otevřeně a vzpřímeně stojí za svými právy, avšak partnerům je přitom zároveň spolehlivým spojencem, plní sliby a dělá svou práci kvalitně, protože by cítil jako osobní pohanu vykonávat ji špatně. Aktivní a slušná účast na životě společnosti, ať už je to v politice či v podnikání, je přímou součástí integrity civilizovaného, svobodného občana. V Čechách se to ale tak většinou nedělá.

Už dlouho jsme v českém prostředí navyklí na "syndrom potěmkinovské vesnice": byli jsme přece skoro vždy zotročení a nadřízenému či mocipánovi bylo přece vždycky třeba lichotit a stavět se vůči němu naoko úslužně a poslušně - ale právě jenom naoko. Nadřízení totiž nebyli skoro nikdy "naši lidé". Prvotní je u většiny Čechů snad už po několik staletí vůči veřejné sféře pocit odcizení. Proč bych se měl angažovat hrdě a otevřeně v životě své společnosti, proč bych měl dělat svou práci s velkým nasazením, proč bych se měl zasazovat o kultivaci demokracie, proč bych měl nosit kůži na trh? Veřejná sféra je přece arénou jiných lidí: cizích vládců, hochštaplerů, poslední dobou po pádu komunismu rychlokvašených zbohatlíků a kamarádsky provázaných struktur politiků a lobbistických skupin, které mezi sebe nikoho nepustí. Jim já jako obyčejný občan přece nemohu konkurovat, jsem malý člověk, na "velké dějiny" nemám a nikdy nemohu mít vliv.

Nejdůležitějším principem je tedy přežít: ignorovat vnější okolnosti, neangažovat se s osobním nasazením ve své práci (výsledků by stejně zneužil ve svůj prospěch někdo jiný) a starat se jen o své malé, osobní, individuální zájmy. Velký svět není náš: my se musíme realizovat výlučně ve svém soukromém světě.

Švejkovina je otrocká mentalita

Nezdá se vám strašlivé, že vojáky, kteří jsou v příslušné posádce odpovědni za stav obrněných transportérů, které se dostaly do Prahy v tak havarijním stavu a s tak obrovskými potížemi, celá věc nevzrušovala a klidně je v tomhle stavu do Prahy poslali? Jak to, že jim bylo jedno, že technika, za niž odpovídají, je v nepoužitelném stavu? Jak to, že těm lidem ani nepřipadlo na mysl, že svým nezájmem a šlendriánem ohrožují bezpečnost vlastního společenství? Jak to, že na to kašlou? Jak to, že to nepovažují za hlubokou urážku své profesionální cti?

Odpovědí nutně musí být, že tito lidé žádnou profesionální čest nemají. Dávno rezignovali na to, že by mohli prostředí své společnosti nějak pozitivně ovlivnit. Jsou od něho odcizeni, nezajímají se o svou práci, starají se jen o vlastní individuální zájmy v soukromé sféře, kam malému člověku nepřátelský svět zvnějšku nepronikne. Protože usoudili, že nemohou být ve velkém světě hráčem, hrají vůči tomu světu komedii. Je to švejkovina. Ano, poprvé tento charakteristický postoj zachytil výrazněji - ale jako protest proti zotročování nezávislé lidské osobnosti - Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války.

Švejkovina ovšem není jen typicky český postoj. Jak na to poukázal Erazim Kohák v zajímavé knížce, analyzující filozofické zázemí reforem Pražského jara, jménem Národ v nás (68 Publishers, Toronto, 1978), švejkovský postoj nacházíme často u lidí, kteří byli dlouho zotročeni. Tytéž švejkovské postoje nalezl Kohák u černochů na americkém Jihu: je to typická otrocká mentalita. Je to začarovaný kruh: odebere-li mi utlačitel nadlouho svobodu a pocit vlastní lidské důstojnosti, která nutně pramení z aktivní účasti na správě věcí veřejných, vznikne u mě v důsledku dlouholeté poroby podmíněný reflex naučené bezmocnosti. I když pak nabudu svobody, vnitřně svobodným se ještě dlouho nestanu. I dál se budu v důsledku dlouhodobě vypěstovaných podmíněných reflexů chovat vůči světu úhybně a nepřátelsky a budu se mu svým chováním dál vysmívat - bude to pro mě pořád cizí svět. I nadále bude jediným směrodatným motivem mého jednání můj vlastní prospěch. Proto v ČR dnes neexistují nezávislí intelektuálové, jen úzce provázané lobbistické skupiny, prosazující své vlastní zájmy pod rouškou předstírání, že jim jde o dobro společnosti.

Haškova Dobrého vojáka Švejka lze interpretovat jako děsivou satiru, vášnivý protest proti degradaci lidské osobnosti až na úroveň primitivního, vegetativního přežívání. Je to reakce na útlak v armádě během první světové války, jehož jiným důsledkem byl po válce například vznik dadaismu. Jako dadaisté i Hašek byl zážitky první světové války hluboce šokován. Hašek Švejkem argumentoval, že se hrůzy první světové války rovnaly absolutnímu rozkladu veškerých hodnot, spojovaných s předválečnou civilizací. Po zážitku těchto válečných hrůz mohl člověk už vždy jen reagovat obranou jen toho nejzákladnějšího, tedy jen vegetativní existence.

Paradoxním důsledkem takového pokusu o záchranu lidské existence před útlakem ovšem je, že člověk lidskost právě ztratí - dobrovolně degraduje sám sebe na úroveň jednoduchého organismu, účelem jehož bytí je jen ochrana jeho základních biologických funkcí. Jako by podmínky pro život všestranně svobodných lidí, plně realizujících své lidství, byly dány až metafyzicky: Budeš, člověče, svobodný jen tehdy, pokud budeš ochoten za svou svobodu obětovat všechno, i svůj život.

Švejk reaguje právě opačně: obětuje všechno za možnost zachování života na té nejprimitivnější vegetativní úrovni, a tak se tedy nutně proměňuje v jednoduchý biologický organismus - s ostražitým a nepřátelským postojem vůči světu. A tento "švejkovský" přístup k životu přešel Čechům víceméně do krve. "Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít," - to je podle sociologa Emanuela Chalupného typická zásada chování, kterou rodiče v Čechách od malička vštěpují dětem. Je šokující, že Chalupný toto napsal ve svém díle Národní povaha československá už v roce 1930, tedy dávno před komunismem. Povšiml si, že Češi projevují mentalitu svlačce. Mají švejkovskou touhu o přežití bez ohledu na to, co za to musejí zaplatit. Josef Jedlička ve své moudré knížce České typy (Praha 1992) charakterizuje švejkovství takto: "Švejk je především člověk, který chce žít a přežít. Přikládá samé biologické hodnotě života takovou cenu, že nemůže být pochyb o jeho absolutní skepsi vzhledem k nadosobním životním hodnotám. Švejk si ničeho neváží kromě holého života, nejvýš snad ještě toho, co dělá život pohodlnějším, příjemnějším a bezpečnějším. Není mu proto zatěžko platit za přežití jakoukoliv cenu. Technika švejkovství pak spočívá v tom, že se svět demaskuje jako lež, přetvářka, absolutní šaškárna. V tom je nesporná manipulace a voluntaristický rys celé koncepce. Protože jsme byli často ponižováni a odstrkováni a vždycky jsme se museli protloukat mezi silnějšími a tvrdšími, jsme ochotni na tuto švejkovskou nadsázku přistoupit. Švejkovství hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá a všechno lidské snažení pokládá za "nadstavbu" nad jediným skutečným a pravým životním smyslem, jímž je holá existence sama o sobě a sama pro sebe."

Je to dostatečně přesvědčivé vysvětlení, proč je českým vojákům jedno, že jsou jejich obrněné transportéry v havarijním stavu? Důležitější než společenské hodnoty a profesionální čest v zaměstnání je pro ně přece odjezd na chatu - pokud možno v pátek co nejdříve po poledni - a pak relaxace na vlastní zahrádce.

Je to jasné: ten, kdo není ochoten hájit lidské a etické hodnoty, hodnoty svého společenství až s nasazením vlastního života - mezi ně patří i obrana vlastního národa, zvlášť je-li to mým profesionálním posláním!, je předurčen k otroctví, protože se na světě vždycky najde někdo, kdo bude ochoten za své ideály obětovat život a tomu se člověk, který si chce zachovat život za každou cenu, bude muset podřídit.

Zase paradox: čím více jsme ochotni riskovat a angažovat se v životě za hodnoty, které činí lidský život důstojným, tím jsme svobodnější. Nechválím atentátníky z 11. září: krutě usmrtili ve své věci obrovské množství lidí. Avšak extrémní příklady nám umožňují věci vidět jasně. Pohlédněme, s jakou hrůzou pohlíží západní společnost na tyto atentátníky právě proto, že za svou ideu obětovali život. Stali se tím absolutně svobodnými: nikdo na světě je za jejich čin nemůže potrestat. Obětovali svůj život ideálu a zasáhli na světě s téměř až nadpřirozeně ničivou, nezvládnutelnou silou. Cestou ke svobodě je nutno ztratit strach ze smrti, a tedy (redukujme to do každodenních poměrů) i strach, že přijdeme o svou pohodu..

V Čechách je tomu u většiny lidí právě naopak. Proto je tam tak nepochopitelný příklad Jana Palacha, nebo Jana Husa. V Čechách máme ve zvyku obětovat ideály i vlastní svobodu právu přežívat. "Kdykoliv jsme se octli tváří v tvář německému nacistickému vojáku," říká Jugoslávec v jednom vtipu z doby těsně po ukončení druhé světové války, "podřízli jsme mu hrdlo." - "My bychom něco takového rádi dělali taky," reaguje na to Čech. "Jenže u nás se to za Protektorátu nesmělo."

Nebereme nic vážně, nejsme většinou ochotni vystupovat na veřejné scéně v zájmu etických a lidských hodnot, nezáleží nám na tom, že práci v zaměstnání odvádíme špatně - o nic přece nejde, všechno lidské snažení je "marné", "my Češi si ve velké aréně Historie nikdy ani neškrtneme", "je vyloučeno, abychom byli hrdými strůjci vlastního osudu." Na to jsme rezignovali a vytvořili jsme si úhybné cestičky, jak dosáhnout osobního pohodového přežívání jinak. Můžeme tedy i podvádět zaměstnavatele línou a nepoctivou prací.

Nejsem si jist, zda je tohle zrovna důstojný způsob lidské existence. Možná, že za jedenáct let po pádu totality jsme se ho už mohli zbavit.

(Psáno pro časopis Redhot)

0
Vytisknout
3089

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2022