"Globální Británie" Borise Johnsona odhalena jako bezmocná země bez přátel

23. 8. 2021

čas čtení 8 minut
Už si Británie nemůže nalhávat, že má "mimořádně blízké přátelství" se Spojenými státy - a mosty do Evropy jsme spálili, píše Andrew Rawnsley

Čína a Rusko budou povzbuzeny ve svém přesvědčení, že Západ nemá odvahu ani rozhodnost úspěšně hájit liberální hodnoty anebo se vydat na pomoc lidem v ohrožení


Když šlo o schopnost Borise Johnsona přesvědčit Joea Bidena, aby neodcházel z Afghánistánu, byla chabější než schopnost prezidentova psa. O stažení zbytku vojsk NATO z Afghánistánu rozhodl náhle a jednostranně Washington. Britští ministři soukromě přiznávají nejen, že byli zaskočeni nepředpokládaným náhlým vítězstvím Talibánu, ale dostali se do situace, kdy prostě jen museli hádat, co asi Washginton udělá teď. Nikdo se s nimi nebavil,

 
Tvrdý a cynický Donald Trump uzavřel strašlivou dohodu s Talibánem o totálním odchodu z Afghánistánu. Biden se pošetile rozhodl tuto dohodu realizovat a udělal to tak katastrofálním způsobem, že tím vrátil Afghánistán do rukou vražedných extremistů, které se před dvěma desetiletími západní jednotky vydaly z té země vyhnat. Děsivý závěr se prodral do vědomí světa záběry zoufalých matek, které hází svá nemluvňata přes žiletkový plot na letiští v Kábulu, a zoufalých osob, které se přidržovaly tělesa odlétajících amerických dopravních letadel až do doby, kdy se už neudržely a pádem na zem se zabily. Británie a ostatní členské země NATO měly moc už jen protestovat Američanům až po těchto tragických událostech.

Britský premiér je silně a právem zesměšňován, že odjel na letní dovolenou, právě když Talibán pronikal do Kábulu. Totéž britský ministr zahraničí, ještě silněji. Bylo to bezpochyby od obou z nich zanedbání jejich povinností, jenže se za tím skrývá brutálnější pravda, pravda, kterou mnoho Britů a zejména Konzervativní strana dokážou nyní strávit jen s velkými potížemi. Ono by to totiž bylo jedno, i kdyby britský ministerský předseda a britský ministr zahraničí byli přímo přikováni k svým pracovním stolům. I kdyby byl Johnson dostatečně důvěryhodnou osobností, která by mohla Bidena kritizovat za katastrofální strategii, kterou si zvolil, Británie neměla žádnou morální ani praktickou autoritu, protože téměř všechny britské bojové jednotky byly staženy z Afghánistánu už před sedmi lety.

Neslyšel jsem nikdy tolik zuřivosti, vyjadřované v Dolní sněmovně konzervativními poslanci proti chování Spojených států. Za jejich rozžhaveným hněvem byl ledový strach: předtucha bezmocné Británie, bez přátel v děsivém světě.

Od roku 1945 existovala dvě dominantní britská mínění ohledně složitého vztahu Británie s Amerikou. Většina zahraničněpolitického establishmentu a téměř všichni britští premiéři přijali atlantistický názor. Ten tvrdil, že Británie maximalizuje svůj vliv na USA a jejich moc ve světě tím, že se přilepí na kohokoliv, kdo obývá Oválnou pracovnu. Byl to právě tento impuls, který přiměl Tonyho Blaira, aby vyhlásil, že bude "stát bok po boku" Americe po 11. září, a později přislíbil Georgi W. Bushovi, že "s ním bude až do konce" v Iráku. Britská investice vlastních peněz, krve i pověsti do Američany vedených intervencí je důvodem, proč ponížení Západu v Afghánistánu pociťuje tolik britských poslanců tak silně.

Druhým silným názorem, který zesílil zejména po invazi do Iráku, je názor, že Spojené státy jsou nesnesitelně dominující mocností, která prosazuje celosvětově svou moc s nebezpečnou arogancí. Tento názor je zejména silný na levici. I když jsou tyto dva názory na první pohled protikladné, atlantistický i protiamerický názor mají společné cosi zásadního: předpokládají, že Spojené státy mají moc a že ji budou uplatňovat. Introvertovanější Spojené státy uvedou ve zmatek zastánce obou názorů, jak těch, kteří očekávají, že Amerika povede svobodný svět, i těch, kteří obviňují Ameriku, že je odpovědná za všechno zlo na světě.

Džihadisté budou vítězstvím Talibánu silně povzbuzeni a existuje jasné riziko, že se Afghánistán stane semeništěm terorismu, jakým byl, když tam sídlela al Kajda. Biden nyní zpochybnil důvěryhodnost bezpečnostních záruk, poskytovaných Spojenými státy svým spojencům, a ochromil tak své naděje, že se mu podaří koordinovat demokracie v jednotném postoji proti autokraciím. Čína a Rusko budou povzbuzeny ve svém přesvědčení, že Západ nemá odvahu ani rozhodnost úspěšně hájit liberální hodnoty anebo se vydat na pomoc lidem v ohrožení. Když provádějí čínští generálové vojenská cvičení invaze na Tchajwan, budou nyni o to pravděpodobněji očekávat, že Spojené státy proti této jejich invazi nezasáhnou. Kreml dojde k přesvědčení, že může hrát více svých smrtelných her na svých hranicích. Obnovení jednoho z nejzlovolněji reakčního režimu na světě v Afghánistánu povzbudí diktátory po celém světě, aby se chovali hůře vůči svému obyvatelstvu i svým sousedům.

Ti, kdo chtěli, aby Amerika jednala na svétovém jevišti méně často, nyní zjistí, že může být alarmující dostat to, co si přáli. Ti, kdo očekávali, že Amerika globálně povede, teď budou muset vážně uvažovat o alternativách. Emmanuel Macron argumentuje, že Evropa musí uznat, že už nemůže záviset na Spojených státech ve věci své bezpečnosti a musí hájit vlastní zájmy a dosáhnout "strategické autonomie". Tato myšlenka vznikla, když Barack Obama přesunul ohnisko zájmu USA směrem k Asii a posílila za Trumpovy vlády, která ochromila přesvědčení, že jsou Spojené státy spolehlivým spojencem. Teoreticky jsou evropské demokracie dostatečně bohaté a zalidněné na to, aby dokázaly zvládnout adventurismus Ruska a postavit se čínské agresy. V praxi však evropští politikové neudělali nic.

Ben Wallace, britský ministr obrany, se snažil dát dohromady koalici armád NATO, která by pokračovala v Afghánistánu bez USA. Francie ani Německo o to neprojevily zájem a otázkou je, zda to britská vláda opravdu myslela vážně.

Jestliže vstupujeme do éry americké neangažovanosti, vznikají vážné problémy pro Británii, která se rozhodla zlikvidovat své vazby na liberální demokracie ve svém sousedství právě v době, kdy Spojené státy přestaly být spolehlivým partnerem. Někteří lidé velmi realisticky předpovídají, že vzniká nový světový nepořádek, v němž budou velmoci soupeřit o moc a normy mezinárodního práva budou zapomenuty a pošlapány. Bude to složitá situace pro zemi v severovýchodním Atlantiku, s celou řadou životně důležitých zájmů po celém světě, avšak bez prostředků, jak by je sama mohla uhájit, a bez nikoho, koho by mohla považovat za spolehlivého přítele do nepohody. Škrty v obranném rozpočtu způsobily, že Británie má nyní nejmenší armádu od doby před první světovou válkou. Bývalá pověst Británie jako "supervelmoci" měkké síly byla oslabena brexitem a úpadkem britského vlivu ve Washingtonu a dále ochromena drastickými škrty v rozpočtu pro rozvojovou pomoc. Británie nemá sílu, aby mohla jednat sama, a nemá už schopnost přesvědčit jiné země, aby ji podpořily.

"Tak dobře, tak jsme sami," to byl válečný pokřik Winstona Churchilla za druhé světové války v roce 1940. Britská impotence v Afghánistánu dokazuje, že pro jednadvacáté století  je to naprosto beznadějná strategie.

Kompletní článek v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
5571

Diskuse

Obsah vydání | 30. 8. 2021