10. 6. 2021 / Daniel Veselý
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous
Investigativní poznatky nezávislé organizace ProPublica pojednávající o absurditách amerického daňového systému, který nejbohatším lidem umožňuje platit směšně nízké daně, spatřují světlo světa právě v době, kdy se lídři zemí G7 dohodli na zavedení minimální globální korporátní daně ve výši 15 procent. Už předchozí odhalení, jmenovitě Panamské dokumenty a daňové úniky bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, detailně ilustrují, kterak nejbohatší lidé světa na úkor všech ostatních hromadí groteskně obrovské sumy peněz. Není tomu tak dávno, kdy byl zesnulý Petr Kellner v českých médiích vyzvedáván za svou píli a filantropii. V našich poměrech se totiž stále traduje infantilní mýtus, že ti nejbohatší z nás ke svému majetku přišli vesměs poctivou cestou, a jsou tudíž hodní následování. Syrová realita je ovšem na hony vzdálená horečnatě udržovaným báchorkám.
Ačkoli iniciativa lídrů sedmi největších ekonomik, jejímž cílem je tvrdý postih daňových rájů, zaslouží nesmělé uznání, respektované hlasy míní, že minimální globální korporátní daň ve výši 15 procent není dostačující. Charitativní organizace Oxfam dohodu G7 kritizovala s tím, že je absurdní hovořit o revizi dysfunkčního globálního systému, když se sazba minimální globální korporátní daně příliš neliší od sazby v daňových rájích, jako je Irsko, Švýcarsko nebo Singapur.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz sice kvituje, že jde o přelomovou dohodu, nicméně mezinárodní občanská společnost, k níž se Stiglitz hlásí, volá po zavedení minimální korporátní daně ve výši 25 procent. Navíc obří korporace ve vyhýbání se daním přímo excelují, jak upozorňuje Stiglitz. Kupříkladu společnost Apple na daních v Irsku nezaplatila 12,5 procenta – což je oficiální sazba daně – nýbrž pouze zlomek jednoho procenta!
Zatímco se lídři G7 dohodli na schválení globální minimální korporátní daně, představitel nejbohatší země světa na domácí scéně nedostál svému slibu, že zvýší korporátní daň, kterou jeho předchůdce snížil z 35 procent na 21 procent. Americký prezident Joe Biden prohlásil, že v USA korporátní daň nezvýší, pokud republikánská opozice kývne na jeho plán na obnovu americké infrastruktury. Biden chtěl původně zvýšit sazbu korporátní daně z 21 procent na 28 procent, avšak jednání nakonec skončila ve slepé uličce.
Mezitím ProPublica na základě uniklých materiálů z amerického finančního úřadu (IRS) odhaluje, kterak jde americký daňový systém prostopášně na ruku těm nejbohatším. Například nejbohatší muž planety Jeff Bezos v letech 2007 až 2011 nezaplatil na federálních daních ani cent, nicméně se mu od státu podařilo získat daňové zvýhodnění na děti ve výši 4000 dolarů (sic!). Jeff Bezos přitom v letech 2006 až 2018 „vydělal“ 130 miliard dolarů. Warren Buffet v letech 2014 až 2018 platil skutečnou sazbu daně z příjmu ve výši 0,1 procenta. Také druhý nejbohatší člověk na světě – Elon Musk – v roce 2018 nezaplatil na federálních daních ani cent. George Soros neplatil žádné federální daně po dobu tří let a bývalý starosta New Yorku Michael Bloomberg neplatil žádné federální daně jeden rok.
Zjištění ProPublica také ilustrují, jak se miliardáři prostřednictvím charitativní činnosti vyhýbají placení daní. Kupříkladu Warren Buffet, který si veřejně stěžuje na nespravedlnost amerického daňového systému, raději většinu svého majetku věnuje na charitu, než aby přispěl na snížení neustále se zvyšujícího amerického dluhu. Běžní daňoví poplatníci však takové výhody nemají.
Jinými slovy: daňová zátěž se neustále přesouvá na bedra běžných
daňových poplatníků, což je pro společnost, kde panuje groteskní příjmová
nerovnost, velice nebezpečné. S ekonomickou mocí jde ruku v ruce moc politická.
Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville věřil, že demokracie, ve kterých existuje závažná ekonomická nerovnost, nejsou stabilní, protože demokratické instituce za takového stavu nemohou řádně fungovat. A to zvláště za situace, když se tato nespravedlnost neřeší adekvátně, nebo když se přetrvávající nerovnost prohlubuje. Podle Tocquevilla bez ekonomické spravedlnosti nemůže existovat spravedlnost politická. Obdobné postoje rovněž zastává již zmíněný Joseph Stiglitz nebo jiný nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen.
Diskuse