Návrat k normálu

10. 6. 2021 / David Marenčák

Můžeme se v klidu vrátit k požitkářství, hédonismu. Starý dobrý egoismus, přebujelý během pandemie, opět můžeme vydávat za nárokovost práva na zábavu, nekonečně se hádat o banalitách, pořádat festivaly pobouření, orgie sekundární viktimizace nebo osvědčeně marného moralizování, co všechno ten hloupý, dezinformovaný lid zase zkonil. A zeslonil.

Vrátíme se také k prekarizaci, konkurenci levnou prací, tradičním firemním plačkám nad tím, že nejsou lidi (rozumněji ochotní pracovat za mzdy k přežití a za důstojných podmínek).

V prožívané únavě, vyčerpání až vyhoření vzpomínám s Janem Kašpárkem na listopad roku dvacet dvacet, kdy psal ve svém textu o návratu k normálu o tom, jak jsme všichni pandemií zmožení.

Tak to tu máme. Ty lepší časy, které jsme na konci tunelu tak vyhlíželi. Jen na náhodě, štěstí a mutačních kotlích záleží, jestli to bude krátkodobý nádech do brzkého podzimu nebo něco stabilnějšího. I když vakcinace významně pomohla, největší díl poklesu má na svědomí pořádné promoření, které, jak víme z řady příkladů, má velmi vratké základy v trvání a síle získané imunity vůči novým mutacím.

Nelze se snad už ani divit, že opakujeme prakticky všechny chyby jako při loňském jarním rozvolňování. Co se nestihlo uskutečnit či rozjet do prvního nezpochybnitelného milníku poklesu už se nezapočne, nedodělá. Hitem je samo sebou ignorování, přehlížení, bagatelizace. Z temných děr opět ve velkém vylézají demagogové různých barev.

Všechny zásadnější strukturální opatření se dávají k ledu, odborníci se přes média posílají k šípku, nechte si zdát o obdobě Kochova institutu, nebo snad o slíbeném financování sekvenování.

Dechberoucí impotence české politické scény od A do Z je už tak absurdní, že ochota chodit k volbám je spíš měrou všeobecného šílenství než čehokoli jiného. Opozice opilá předvolebními průzkumy se ještě za vrcholících počtů nově nakažených stihla natolik zdiskreditovat, že dát jí hlas s nadějí v očích může jen maximálně urputný naiva. Ale ještě, že tu máme obvyklé volení na protest, spočítat to Babišovi, volení menších zel a podobně.

Škarohlídsky (rozuměj realisticky) lze konstatovat, že hlavním znakem našeho předpandemického normálu byl stabilizovaný rozpad, postkoloniální hnití. Kontinuální úpadek, rozvrat, spirála závodu ke dnu, co už až na krátké posametové období šroubuje poměry směrem dolů – s neodvratnou jistotou – bude velmi pravděpodobně pokračovat až do voleb, po nich a po řadě dalších.

I za těchto časů se budou uzavírat manželství, rodit lidé, umírat stářím, okopávat ředkve, válčit se sousedy za plotem, nadávat na kde co, velké i malé radosti soumraku i sluncem zalitého letního poledne nikam nezmizí.

Jen těch lidí, kteří si budou moci nalhávat cosi o nejlepším z možných světů, o zásluhovosti a meritokratickém mýtu, ze svých privilegovaných a ničím nezasloužených pozic, bude zase o nějaký ten řád méně.

Vítejte v novém, báječném světě.