Zlé turecké svědomí západní "odpovědnosti chránit"

14. 2. 2020 / Karel Dolejší

Na světovém summitu OSN v roce 2005 byl schválen globální závazek ohledně odpovědnosti chránit civilisty (responsibility to protect, R2P) před genocidou, válečnými zločiny, etnickými čistkami a zločiny proti lidskosti. Ačkoliv k přijetí závazku došlo v době úřadování Bushe mladšího v Bílém domě, State Department nikdy tolik nehýřil odkazy na R2P, jako během dvou funkčních období prezidenta Obamy.

Přitom co se týče válečné a humanitární katastrofy v Sýrii, nešlo o nic jiného než o pusté pokrytectví. Na jedné straně stála americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová se svým neustálým pranýřováním Asadových zvěrstev, na druhé straně prezident osobně, který ohledně Sýrie uzavřel cynickou dohodu s teheránskými mulláhy: Já vás a vašeho klienta Asada nechám řádit v Sýrii, vy mi podepíšete smlouvu o jaderném programu (JCPOA). - Proto kromě plamenných slov pro účinnou obranu civilistů před Asadovými hrdlořezy nebylo uděláno nic.

Ve středu 13. února 2020 turecký prezident Erdogan v parlamentním klubu své strany prohlásil, že Turecko sestřelí syrská letadla útočící na civilisty v governorátu Idlíb ZDE. Již v pondělí ale idlíbští povstalci s použitím přenosného protiletadlového kompletu, který jim náhle někdo dodal, sestřelili režimní vrtulník Mi-17, jehož pilot se přednedávnem vyfotografoval s íránským generálem Sulejmáním ZDE.

Režimní a ruské nálety na civilisty v Idlíbu po Erdoganově prohlášení přinejmenším na jeden den "zázračně" ustaly - a nikdo neruší ani masivní opevňovací práce turecké armády na západě sousedního governorátu Aleppo, jejichž cílem je zjevně zastavit další postup íránsko-asadistických jednotek v této provincii, z menší části dosud obsazené povstalci.

Erdogan ovšem poslední kroky, včetně prohloubení vojenské spolupráce s Ukrajinou natruc Rusku, v žádném případě nepodniká "pro modré oči". Za prvé má dost diplomatických ruských podvodů, při kterých Lavrov a jeho poskokové u jednacího stolu pravidelně slíbí první poslední, aby už za pár týdnů nic neplatilo. Za druhé před lety vpustil do Turecka tři miliony syrských uprchlíků - podstatnou část zhruba třetiny původního obyvatelstva, která ze Sýrie uprchla před Asadovým řáděním - a politicky by neustál příchod dalšího milionu lidí z Idlíbu. Stálo by jej to funkci. A tak velmi, aby se kvůli němu vzdal moci, Putina opravdu rád nemá. (Rusko je tradičně v Turecku velmi nepopulární, na čemž nic nezměnil ani Erdoganův pokus uhladit hrany ve vzájemných vztazích; nicméně díky americké podpoře kurdských teroristů v Sýrii nyní Bílý dům představuje vážného soupeře Kremlu v soutěži o nejméně oblíbenou světovou mocnost.)

Nemělo by smysl předstírat, že snad Erdogan nyní "naplnil" dlouholeté prázdné řeči amerických diplomatů ohledně odpovědnosti chránit civilisty. V minulosti ho např. nijak zvlášť nezajímal osud dobývaného východního Aleppa ani řady jiných, méně mediálně proslulých obléhaných povstaleckých měst v Sýrii. Také je možné, že nakonec uhne a svým slovům nedostojí. Pokud tedy turecký autoritář Západ přece jen z něčeho usvědčil, je to ještě cosi jiného.

Hlavní argumentační trik požívaný obamisty během celé syrské krize pracoval s redukcí složité reality na dva extrémní póly: Buď v Sýrii pro vražděné civilisty neuděláme prakticky nic, nebo rozpoutáme "třetí světovou válku" kvůli zemi, která za to nestojí.

Erdogan nyní ale zastavil syrské a ruské nálety na civilisty během jediného dne - a žádná světová válka opravdu nezačala.

Demonstroval tak zcela názorně, že tvrzení, podle nějž Západ "nemůže" nic udělat proti nevýslovnému utrpení syrských civilistů, ve skutečnosti pouze celé ty roky zakrývalo fakt, že Západ nic udělat nechce.

Baracku Obamovi nestály statisíce životů za to, aby kvůli nim ohrozil projekt svého politického odkazu v podobě smlouvy, která jen o několik let odložila vznik íránské jaderné zbraně.

Myslete si o notorickém lháři a uzurpátorovi ústavně nepříslušejících pravomocí Trumpovi cokoliv - ale skrz naskz zpackané americké angažmá v Sýrii je v plném rozsahu dílem jeho předchůdce, po němž - jeho kultivovanosti či "sofistikovanosti" - se v Evropě dodnes nostalgicky vzdychá.

0
Vytisknout
4386

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2020