Do jaké Evropy vlastně patříme?

Česká republika ani ryba ani rak

13. 9. 2017 / Václav Chyský

 

Podle premiéra Sobotky země, které nejsou členy eurozóny, mají mít pozorovatelský status při jednání států tvrdého evropského eurojádra. Jaký to geniální nápad v předvolební kampani, nepopudit 39% českých antievropanů a dát jim zdání, že česká vláda našla řešení, jak se vlk nažere a koza zůstane celá. Přenecháme politické formování našeho kontinentu jiným. Budeme stát za bukem a přihlížet, jak tvrdé jádro Evropské unie rozhoduje a jedná o nás bez nás. V Čechách je to osvědčená bolestínská písnička, svádět vlastní politickou nerozhodnost a neschopnost na někoho jiného. Úkolem politiky je přeci účinně zasahovat do společenských vztahů, politiku aktivně vytvářet a nikoliv se této úloze vyčůraně vyhýbat a pak za plotem kritizovat.


Po cinkání klíči se většina české společnosti třásla, jak se co nejrychleji dostat mezi vyspělé evropské národy a jak co nejefektivněji překlenout půl stoleté zaostávání pod ztuhlými křídly byzantinského politického systému, vylučujícího konkurenci, kreativitu, pluralitu názorů, svobodu pohybu a slova, který se udržoval u moci brutální silou.

Žijeme ve střední Evropě (Europe intermédiare), což je politický pojem, patrně poprvé použitý po napoleonských válkách na vídeňském mírovém kongresu 1814-1815. Střední Evropa byla chápána jako kulturně politický prostor mezi liberální Francií a Anglií a despotickým Ruskem, osídlený menšími národy, formovanými staletým soužitím i střety pod střechou habsburské monarchie, která dodnes zanechala přes různost třinácti jazyků stále ještě patrnou hlubokou kulturní jednotící brázdu, zejména v architektuře, a možná i v mentalitě obyvatel.

Versaileský mír po první světové válce v roce 1919 změnil politickou mapu Střední Evropy a po té druhé válce střední Evropa politicky úplně zmizela. Stala se až na Rakousko na půl století válečnou kořistí Sovětského svazu. Společná neblahá minulost středoevropských zemí a nově otevřené cíle inspirovaly v roce 1991 madarského prezidenta Jozsefa Antalla, Václava Havla a polského prezidenta Lecha Walesu pospolu koordinovat cestu k evropské integraci. Tak vznikla Visegrádská trojka, pozdějí osamocením Slovenska Visegrádská čtyřka (V4).

Stojí zato připomenout, že Visegrádská trojka měla středověkou předehru v setkání tří středoevropských králů – Jana Lucemburského, uherského krále Karla I. Roberta a polského krále Kazimíra III. v uherském městě Visegrád v roce 1335. Dohodli se tam na spolupráci v obchodních a politických záležitostech. Novodobá V4 měla obdobný úkol, zejména připravit zapojení postkomunistických zemí do projektu Evropské unie.

Do které Evropy nás současná česká vládnoucí garnitura zařadí, je snad nejosudovější politická otázka nastávajících voleb. Oskar Halecki, polský medievalista, který 1940 před nacisty emigroval do USA, zavedl do politologické terminologie nové definice kulturně-politického rozvrstvení Evropy. Mezi dva makroregiony západní a východní Evropy vsunul oblasti západní a východní střední Evropy, aby tak zpřesnil postupný přechod mezi evropským západem a východem. Do západní střední Evropy přiřadil Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Československo, Polsko, Madarsko a Slovinsko. Zdůraznoval však časovou podmíněnost a relativnost takovýchto vymezování, odvisíých od aktuální geopolitické situace. Protože v  době sovětské nadvlády pojem střední Evropa zmizel, Československo se octlo v Evropě východní.(1)

Ve vědomí přináležitosti ke středoevropskému kulturnímu okruhu byly vychovávány prvorepublikánské generace a T.G. Masaryk byl přesvědčen, že k Západu československý stát patří. Napsal: „ Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře Francii, Anglii, Americe a Itálii -Západu (2). I Edvard Beneš se ve své zahraniční politice až do mnichovského zklamání orientoval na Francii. Je pravda, že Velká Británie, Francie a Itálie podepsaly mnichovský verdikt, ale Francouzi a Britové nikdy nestvrdili pakt o neútočení podobný smlouvě Ribbentropa s Molotovem, po kterém bylo r. 1939 uzavřeno československé velvyslanectví v Moskvě. Tím byl potvrzen odmítavý postoj Sovětského svazu k obnovení Československa. To vyvrací mýtus o ochotě Sovětského svazu přijít na pomoc ohroženému Československu.

Od založení V4 uplynulo čtvrt století, a jak se zdá, společným cílům dochází dech. Atraktivita Evropské unie se drolí pod přebujelou byrokracií, ale hlavně v důsledku historické amnezie přicházejících generací, které nezažily hřmění děl a výbuchy bomb. Nechápou hlavní etický základ ideje spojené Evropy, který se zrodil po dvou zničujících světových válkách, vedených ve jménu imperiálních, nacionalistických, rasistických a totalitárních ideologií. Homo homini lupus, národ národu vlkem, všichni proti všem, to byl obraz Evropy mezi dvěma světovými válkami. Střední Evropa, podminovaná etnickými a ideologickými sváry se stala iniciální rozbuškou druhé světové války.

Byl to francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, který formuloval 9. května 1950 své představy v ovzduší studené války o založení společenství evropských národů a v obavě z vypuknutí třetího světového střetu. Měla to být náprava proti novým konfliktům a garant zachování tradičních proudů evropských hodnot a kultury.

Pro Františka Palackého bylo multietnické Rakousko-Uhersko zárukou pro vývoj středoevropských národů a štítem proti východním i západním hegemonům. Později uznal, že se mýlil. Jak by se vyvíjela střední Evropa pod vládou Karla I. (posledního) nevíme. V současnosti ochranou úlohu před imperiálními snahami dnes přebírá Evropská unie. České politice však chybí silné osobnosti, které by se s projektem Evropské unie ztotožnily a které by byly odhodlány tuto ideu jako bezalternativní v globalizovaném a digitalizovaném světě propagovat a českému občanu vysvětlovat. Naopak, po Václavu Havlovi nastoupili prezidenti, kteří nelení českým občanům Evropskou unii znechucovat a dokonce doporučovat czechxit, jako Václav Klaus, který otevřeně podporuje německou extrémě pravicovou stranu AfD, a dokonce se zúčastnuje jejich meetingů. Připomíná mi svými politickými názory – i fušováním do klimatologie - Dona Quijota v negativním vydání. Bohužel ho žádný český klimatolog ani politolog nevyzval k odbornému duelu. Tak si mohl Klaus vypěstovat nejednoho epigona se stádem oddaných ovcí.

Ve zmutované Višegrádské čtyřce se Česká republika opět blíží východní Evropě tím, že se hlásí do party s dvěma členy – Polskem a Madarskem – kterým zásady západní liberální demokracie začínají vadit a kteří vedou slovní válku s Evropskou unií. Ale ani ve vztahu k těmto dvěma potížistickým partnerům česká vláda nepřiznává barvu. Je nečitelná, ani ryba ani rak.

Česká politická garnitura ve vleku provincionálních nálad obyvatelstva se k  příslušnosti České republiky do evropského jádra první rychlosti v předvolebních programech raději nevyjadřuje. Otázka časové podmíněnosti geopolitické přináležitosti České republiky do evropských makroregionů ( západního či východního ) se opět vrací. Balancujeme na vážkách. Sofistikovaná a sebepřeceňující představa Edvarda Beneše, že Československo bude mostem mezi Západem a Východem a bude hrát významnou konvergenční roli ve sbližování Západu a Východu, už jednou nevyšla. Žít v politickém vzduchoprázdnu se nevyplácí. „Tvoje řeč budiž ano, ano a ne, ne“ stojí v Matoušově evangeliu v 5. kapitole.

Vyhýbat se osudovému rozhodování, do jakých evropských struktur český stát patří, a nahrazovat ho v předvolebním boji druhořadými vnitropolitickými fraškami svědčí o nízké kultuře politického myšlení vládnoucích garnitur. Výkřik současného prezidenta, že raději oželíme evropské dotace, než splňovat závazek příjímání uprchlíků redukuje ideu evropského společenství na materiální výhody a jen dokládá úpadek českého politického myšlení: Věčné lavírování. Ani ryba ani rak. Jak to půjde dál?

Závěr

Po staletých zkušenostech násilného hájení partikulárních zájmů, po expanzonistických choutkách, po etnických přesunech obyvatelstva a po jejich dělení na panské a služebné národy, je Evropská unie svým duchovním, hospodářským a vojenským propojením zátkou, která má udržovat zlé a svéhlavé džiny pevně uzavřené v nepropustné láhvi.

Poznámky:

  1. Václav Chyský: Po stopách konceptů Střední Evropy 19. a počátku 20. století se zaměřením na „Mittelevropu“ Friedricha Naumanna, Střední Evropa, Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, Ročník 28, leden 2012, číslo 136, s.116-163

  2. T. G. Masaryk: Světová revoluce

0
Vytisknout
1587

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2017