Sto let rusistiky, 67 let bohemistiky v Glasgow...

19. 9. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 17 minut


Během minulého víkendu probíhaly formou konference a celé řady dalších akcí oslavy stoletého výročí zahájení studia rusistiky v roce 1917 na univerzitě v Glasgow.








Na této fotografii otevírá kolega rusista Andrea Gullotta v knihovně Glasgow University internetovou výstavu Beauty in Hell: Culture in the Gulag (Krása v pekle: Kultura v Gulagu) o umění vzniklém ve stalinských koncentračních táborech v Gulagu. Andrea Gullotta zřejmě v nadcházejících týdnech až měsících vyvolá  mezi mezinárodními rusisty podobný skandál, jaký v ČR svými zjištěními vyvolala historička Muriel Blaive, protože Gullotta zjistil, že ne všichni vedoucí pracovníci Stalinových koncentračních táborů byli zloduši a vrazi: někteří podporovali umění, dovolovali provoz táborového divadla a chránili intelektuály před těžkou prací. Svá tvrzení zdokumentoval v knize o Gulagu, která v nadcházejícím období vyjde anglicky.

Kolegové rusisté velmi podporují i studium ostatních, "menších" středo a východoevropských jazyků a kultur, jako je bohemistika, polonistika, hungaristika a v poslední době i studium chorvatské kultury, takže se na konferenci věnovala značná pozornost i těmto oborům, které jsou - v synergické součinnosti dohromady -  všechny v Británii téměř exkluzivně v současnosti přítomné jen na Glasgow University.

Bohemistika existuje na Glasgow University od roku 1950, prvním učitelem byl dr. Lumír Soukup, polonistika od roku 1947.

Britské univerzity, skoro jako téměř všechno, jsou v Británii dnes v krizi.


Když říkám "jako všechno": v Británii kolabují zprivatizované železnice, ve zdravotnictví chybějí desetitisíce lékařů a zdravotních sester, které jsou vykořisťovány minimálními platy, ve vězeňství dochází mezi vězni k pravidelným vzpourám v důsledku nesnesitelné situace, kdy došlo k zásadním škrtům v počtech vězeňských dozorců, v krizi je špatně placená policie, učitelé houfně odcházejí ze základních škol, protože si stěžují na neustálé reformy, přebujelou byrokracii a špatné platy.

Univerzity jsou zvlášť v problematické situaci, protože britské vlády anglické vysoké školy (pro Skotsko to neplatí) velkou měrou přestaly financovat a výdaje za provoz univerzit přesunuly na studenty, kteří nyní se v Anglii musejí zavázat k celoživotnímu splácení ročního školného ve výši více než 9000 liber. Tím vytvořily britské vlády obrovskou finanční bublinu mnoha miliard nesplatitelných studentských dluhů, která dříve nebo později praskne a povede k obrovskému krachu. (Studenti za své dluhy za studium musejí platit úrok 6 procent ročně.)  Situace na univerzitách se výrazně zhoršila ještě tím, že univerzitní rektoři a manažeři si začali vyplácet astronomické platy.

Z výše uvedeného je zjevné, že se postupně londýnským vládám podařilo z Velké Británie v mnoha oblastech života udělat kůlničku na dříví, k tomu nyní ještě výrazně přispěl iracionální a sebepoškozující nesmysl brexitu, který povede k hospodářské katastrofě.

Hlavním problémem britských univerzit je jejich komercionalizace: navzdory všem řečem kolem jsou jediným, co britské vysoké školy dnes zajímá, peníze a peníze. Hodně to připomání klasickou scénu z Bulgakovova románu Mistr a Markétka, v moskevském varieté ve třicátých letech, kde organizátoři se snaží z  publika vyždímat "dolary, dolary" - přesně pod stejným tlakem jsou dnes britští univerzitní pracovníci.

Měl bych tady v rámci férovosti podotknout,  že ne všechnu vinu za toto nesou vedoucí pracovníci britských univerzit - může za to vláda, která postupně nastavila neudržitelný, neoliberální systém. Je samozřejmě ovšem pravda, že někteří univerzitní manažeři se v něm vyžívají a že rektoři univerzit z něho mají obrovský prospěch - platu ve výši od 200 000 do 400 000 liber ročně.

Osobně argumentuji, že politika placení astronomických platů vysokým funkcionářům britských univerzit (která se ostatně poslední dobou stává terčem stále sílící veřejné kritiky) je i manažersky chybná. Pokud totiž vydělávám milion Kč měsíčně, vede mě to nutně k představě, že jsem nadčlověk, který nemá nic společného "s těmi sockami". Přestanu se radit s normálními lidmi, a tak nutně začnu dělat ve své funkci chyby.

V takové atmosféře není zrovna lehké pracovat v oboru univerzitní výuky jazyků a kultur. Výuka jazyků je pracná a drahá.  Xenofobní země ztrácí zájem o jiné kultury a jazyky, Britové se většinou jazyky neučí, stačí přece, aby kdekoliv na světě Brit promluvil anglicky dostatečně nahlas, domorodci si zvyknou. Že je v destabilizujícím světě nesmírně důležité studovat a mít k dispozici informace o tom, co se děje v jiných zemích v jejich jazycích,   jak tam lidé dnes uvažují a smýšlí, to manažerům britských univerzit a britským politikům příliš silně nedochází.

Vede to často ke katastrofálním zásahům, vojenským i politickým, v jiných zemích, kdy se provádějí vojenské invaze, aniž by Západ měl tušení o tom, jak funguje místní kultura a jak fungují místní instituce. Přiznávají to i čelní britští odborníci, jenže nikdo neposlouchá.

Koho zajímají podrobnosti, hovořil jsem o tom před časem (v angličtině) na univerzitě v  Orleansu ve Francii, video je ZDE.



Výuka jazyků a kultur na univerzitách je nákladná a složitá. Vyžaduje od studentů i od univerzit nasazení. To manažery nezajímá, snaží se vydělávat na univerzitních kurzech s co největším počtem studentů (jak se vyjádřil jeden manažer: "Pile them high and teach them cheap!"). V poslední době se zavádějí i šokující předpisy, podle nichž nemáte právo vyučovat kurs, kam se vám přihlásí na volitelný předmět méně než osm studentů! Znamená to, že jsou tak univerzity podřízeny poptávce z Teska: už není důležité šířit samostatné a nezávislé myšlenky, protože nikdy nevíte, k čemu novému v budoucnosti povedou - ne, musíte se přizpůsobit konvenčnímu myšlení většiny, i v univerzitním prostředí.

Není divu, že v této atmosféře i na univerzitě v Glasgow byla během své existence tamější bohemistika vystavována opakovaným pokusům likvidace - zatím se to naštěstí neuskutečnilo, i když bohemistická centra v západní Evropě a v USA se v posledních dvou třech desetiletích systematicky ruší. Každý pokus zlikvidovat glasgowskou bohemistiku paradoxně zatím vedl k jejímu relativnímu posílení, ať už to například bylo po příchodu Margaret Thatcherové k moci, začátkem osmdesátých let, kdy tato osoba uvalila na britské univerzity tříleté moratorium na jmenování nových univerzitních učitelů, protože vysokým školám nedůvěřovala - šířily přiliš nezávislé a "podvratné" myšlenky.

Už pokus zrušit bohemistiku v Glasgow v roce 1983 skončil jejím posílením - po odchodu jediného tehdejšího glasgowského bohemisty dr. Lumíra Soukupa do důchodu přišli do Glasgow Igor Hájek, známý anglista - překladatel, spolupracovník a přítel Josefa Škvoreckého a Johna Updika (byl převeden ze Thatcherovou zrušeného, význačného střediska čechoslovakistických a jugoslávských studií na univerzitě v Lancasteru),  a lingvista Josef Fronek, který posléze v České republice proslul jako autor vysoce profesionálních česko-anglických a anglicko-českých slovníků. Od té doby samozřejmě bylo pokusů zrušit středoevropská a česká studia mnoho - v devadesátých letech, v polovině nultých let, nejdramatičtější pokus, kdy měly být v Glasgow zrušeny všechny jazyky kromě francouzštiny a hispanistiky, byl v roce 2011 - ZDE je stránka odkazů na obrovskou vlnu mediální kritiky, kterou to tehdy vyvolalo a kterou tehdy dali dohromady studenti (už je to dávno, některé odkazy jsou už nefunkční).

Lumír Soukup


Dr. Lumír Soukup (1915-1991) studoval v Praze protestantskou teologii, žil během druhé světové války ve Francii a ve Španělsku a nakonec získal doktorát na Edinburské univerzitě za svou práci o T.G.M. Byl to přesvědčený masarykovec.

Na internetu najdete řadu odkazů na Lumíra Soukupa. Byl to totiž po roce 1945 jeden ze tří tajemníků československého ministra zahraničí Jana Masaryka (jiným jeho tajemníkem, Soukupovým kolegou, byl spisovatel Viktor Fischl, který pak působil dlouhá léta jako diplomat v Izraeli) a Soukupovo jméno se na internetu často vyskytuje v souvislosti se spekulacemi týkajícími se smrti Jana Masaryka v březnu 1948. Soukup byl až do své vlastní smrti skálopevně přesvědčen, že Masaryk spáchal sebevraždu.

Lumír Soukup je autorem své vlastní autobiografie: vyšlo z ní bohužel, až po jeho smrti, jen několik kapitolek, týkajících se Jana Masaryka:





Koho to zajímá, zde je rozhovor se skotskou manželkou Lumíra Soukupa, Catrionou Soukupovou.

Igor Hájek





Igor Hájek (1931-1995) byl vynikajícím učitelem, anglistou, překladatelem. V Československu před rokem 1968 proslul svými překlady Johna Updika - Updike se stal jeho celoživotním přítelem a Hájek občas pobýval v USA na Updikově farmě. V Glasgow se zachovala korepondence Updike-Hájek, bohužel si ji před několika lety vyžádala Marcela Hájková, takže není jasné, kde ta dokumenace skončila či skončí. Igor Hájek byl také vynikajícím učitelem české literatury a kultury, kterého studenti milovali. Byl přítelem a těsným spolupracovníkem Josefa Škvoreckého, s nímž spolupracoval při vydávání knížek jejich exilového nakladatelství 68 Publishers. Byl spoluautorem a editorem exilového vydání Slovníku zakázaných českých spisovatelů, který vznikl v disidentském prostředí v Československu, Igor Hájek do něho doplnil hesla o exilových českých autorech. Psal také časté recenze do prestižního týdeníku Times Literary Supplement a několikrát byly jeho texty vybrány pro výroční knižní publikace z tohoto týdeníku jako nejlepší. V TLS vycházely tehdy recenze anonymně, takže o tom, že to bylo dílo Igora Hájka málokdo ví.

Igor Hájek se zasadil o to, že v době, kdy Václav Havel nebyl ještě mezinárodně vůbec znám, bylo rozhodnuto, že mu Glasgow University udělí čestný doktorát. Bohužel, Hájek přečasně náhle zemřel v dubnu 1995 ve věku 64 let. Napsal jsem tehdy o něm tento nekrolog pro deník Independent.




Po Hájkově smrti vyšla v České republice r. 2007 péčí ostravského bohemisty Martina Pilaře a jeho studentky Karoliny Slámové, která o Hájkovi napsala doktorskou práci, knížka jeho esejů o literatuře Prokletá a požehnaná. Josef Škvorecký ve své předmluvě k této publikaci napsal:

"Společná láska k té oblasti literatury nás svedla dohromady a brzo to už nebyla jen literatura, ale onen těžko definovatelný pocit prožitku z příjemné společnosti druhého člověka. Kamarádství. Byly to schizofrenní roky. My jsme naslouchali jiným slovům: ta nezněla na shromážděních papoušků a hluchoněmých, ale v přísném soukromí vlastního domova nebo - ještě lépe - pod širým nebem, třebas ohraničeným městskými ulicemi. S Igorem jsme vedli peripatetické řeči cestou ode mne z redakce po Národní třídě přes most u Národního divadla, dál přes Malou Stranu, Nerudovkou vzhůru na Pohořelec a dál až do Břevnova, kde jsem tehdy bydlel. (...)

Igor mne a svou ženu Marcelu brával autem na výlety po kraji Loch Ness a mnoha takových tajemných jezer. Miloval ten kraj a znal ho stejně dobře jako ti, kdo se tam narodili, často lépe. Cestou jsme v autě poslouchali jazz, protože hudba mého mládí byla dalším společným poutem našeho přátelství. Obědvávali jsme ve vesnických hospodách jak z Dickense, jichž byl Igor znalcem. Věčná škoda, že pro vzdálenost přes Atlantik byly takové chvíle příliš vzácné..."

Josef Fronek

Druhým významným bohemistou na Glasgow University byl Josef Fronek, autor vynikajících anglicko-českých a česko-anglických slovníků, bez nichž se dnes neobejde nikdo, kdo pracuje s češtinou a angličtinou.


 

Ilona Bílková

Po Josefu Fronkovi pracovala v Glasgow jako učitelka češtiny výborná Ilona Bílková (Klemm). Takto o obou píše slavná historička Mary Heimann v úvodu své autoritativní historie Československa ve dvacátém století Československo: stát, který selhal, která se stala základním zdrojem informací o Československu v angličtině:



"Josef Fronek mě přivítal na katedře slovanských jazyků a literatur, kde jsem se byla schopna naučit česky od samého začátku, téměř úplně v  důsledku nadané Ilonu Klemm (rozené Bílkové), která mě s osobním nasazením učila tři roky."


Bohužel, i tehdy, koncem devadesátých let, byla na Glasgow University bohemistika pod tlakem. Tehdejší děkan filozofické fakulty svévolně snížil úvazek Ilony Klemmové na polovinu a když se nepodařilo manažery přesvědčit, aby toto rozhodnutí zrušili, Ilona Klemm právem odešla pracovat jako šéfka překladatelského střediska Evropské unie v Lucembursku, kde dostala ve srovnání s Glasgowem mnohonásobný plat.

Absolventi

Avšak citace pochvaly Mary Heimannové nás vede k zmínce o tom, že bohemistika v Glasgow během své existence vytvořila řadu vynikajících a světově vlivných absolventů, kteří dělají a dělali mezinárodně mnoho pro českou věc.




Kromě samotné Mary Heimannové je třeba se zmínit o Andrewu Stroehleinovi, mediálním řediteli humanitární organizace Human Rights Watch, jehož nedávno jmenovala španělská analytická organizace  EsGlobal jedním z dvaceti nejvlivnějších analytiků současnosti:





Jinými zajímavými absolventy jsou například Kathryn Murphy, profesorka na univerzitě v Oxfordu




novinářka Amy Mackinnon, která pracuje pro Coda Story, či Leni Seeliger, výzkumnice, která v současnosti spolupracuje s Ústavem pro studium totalitních režimů v Praze.

Jazykoví lektoři

Důležité je zmínit se i o tom, že v Glasgow během let pracovali četní vynikající lektoři českého jazyka, většinou v souvislosti s jejich předchozím erasmovským pobytem na této univerzitě. Jan Matonoha se stal významným vědeckým pracovníkem České akademie věd, Josef Švéda je autorem dvou pozoruhodných knih (jedné o mašínovském mýtu, druhé o tom, jak si Češi během posledních sto padesáti let představovali Spojené státy americké).

Snažíme se přispívat k mezikulturní výměně i v současnosti. Připravili jsme a vydali anglický překlad dějin české literatury dvacátého století Writers Under Siege od profesora Karlovy univerzity Jiřího Holého (byla to první taková publikace za posledních skoro padesát let),






vydali jsme v angličtině historii hraného českého filmu, vzniklého za postkomunismu




 
a spolu s dalšími akademickými spolupracovníky knižní studii o českých a dalších středoevropských televizních seriálech a jejich hodnotách.



Druhá odbornice na českou problematiku na University of Glasgow Mirna Šolić je specialistkou na Karla Čapka. Česky vyšla její monografie Slovo a obraz: Karel Čapek a žánr cestopisu,




rozšířená anglická verze této knížky, přepracovaná pro mezinárodní čtenářskou obec,  se připravuje.


Podařilo se nám z České republiky zajistit financování doktorandského studia v oboru českých studií na Glasgow University a nejnověji jsme rozšířili interkulturní evropská studia kulturními programy o Chorvatsku, které vyučuje kolegyně Mirna Šolić. Program financuje chorvatská vláda. Český jazyk v Glasgow vyučuje dnes vynikající lektorka financovaná MŠMT, dr. Katarína Čermáková.

Navzdory opakovaným pokusům středo a východoevropská studia v Glasgow zrušit (nejdrastičtější byl pokus v roce 2011, kdy hrozila likvidace  v Glasgow kromě francouzštiny a hispanistiky všemu, tedy i němčině, ruštině, italštině, polštině a češtině, naštěstí se nám za pomoci studentů podařilo zorganizovat tak brutální mediální kampaň, že univerzita ustoupila) se nám daří informovat v současnosti stovky studentů o České republice a o kultuře a politice i dalších středoevropských zemí v kontextu populárního programu srovnávací literatury. Doufejme, že tomu tak bude moci být i nadále.

Na konferenci k stému výročí zahájení výuky rusistiky na Glasgow University se sešli nejen četní bývalí pracovníci našeho centra, ale i některé významné osobnosti ruského kulturního a veřejného života. Závěrem konference se všichni shodli, že je nesmírně důležité šířit i v dnešním destabilizujícím se světě navzdory jeho xenofobii a touhám po uzavřenosti  vzájemné informace - je však nutno se při tom bedlivě vyhnout jakýmkoliv pokusům o manipulaci mocných, kteří by chtěli mezikulturní dialog zpotvořit pro své vlastní zájmy.

Trojdílné video o bohemistice, polonistice a rusistice na Glasgow University z roku 2011. Dnes je to už také historie:





0
Vytisknout
10930

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2017