Nostalgické vzpomínání na socialismus je nesmysl

19. 9. 2017 / Petr Huďa

 

Čtenář:

Dobrý den, 

Pokud skutečně existujete, co to melete za nesmysly v tomto článku, že komunističtí potentáti se nesměli dozvědět, co si lidi myslí? Je vidět, že jste mladík, který to, o čem píše, zná jen z doslechu.  Tak nepindejte nesmysly.  Já jsem v té době žil, odmítal jsem vstoupit do partaje (což mě stálo kariéru), ale kritizovat jsem mohl.  Je pravda, že ne vždy to bylo účinné.  Tak se prosím neztrapňujte více, než je nezbytné…. 

S pozdravem ANO, líp už bylo.

Moje odpověď, píše Petr Huďa:

Dobrý den, nejsem tak mladý jak si myslíte.  Narodil jsem se v revolučním roce 1968. 

Rozhodně se tím nepovažuji za takového pamětníka jako Vy nebo paní Kozlová.  To ještě neznamená, že váš pohled musí být zákonitě objektivní. Nicméně v druhé polovině 80. let jsem byl už dospělý a pracoval v dělnické profesi. Velmi dobře si pamatuji, jaká nálada ve společnosti panovala a co si většina pracujících, studentů, důchodců, umělců a intelektuálů o vládní stranické elitě a celém establishmentu myslela. 


Největší nespokojenost se týkala zásobování, omezená dostupnost k západnímu zboží. Kriticky se vyjadřovali k deficitu demokracie (na pracovišti i v politické rovině). Dále jim chyběla názorová pluralita v médiích a svobodná diskuze.  Kriticky se stavěli k potlačování občanských a lidských práv (svoboda slova, shromažďování, cestování atd.). Přáli si mít životní úroveň, jakou má průměrný Rakušan či Švéd.  Řadový člen KSČ byl s těmito názory, kritikou a požadavky dennodenně konfrontován. To v žádném případě nepopírám. Byl jsem toho svědkem jak na pracovišti, tak v běžném životě. 

Stranická vládní elita ovšem žila mimo mínění a zcela odtržená od reality, co si většina společnosti koncem 80. let v bývalém Československu přála a jak to v reálu fungovalo. 

Nejvíce ovšem lidem vadilo normalizační pokrytectví (na němž mělo podíl téměř veškeré obyvatelstvo). Nespokojenost lidí vyvrcholila listopadovými událostmi a bezradnost stranických vládních špiček jsme viděli v přímém přenosu. 

Není to pouze můj subjektivní názor či pocit té doby, jak jsem ji viděl já. Existují dobové historické prameny a studie. Doporučuji např.  nedávno vydanou zajímavou knihu  Revoluce s lidskou tváří  od kanadského historika Jamese Krapfla. Krapfl, který prostudoval ohromné množství archivních pramenů z té doby, píše, že k hlavním požadavkům patřily demokracie, nenásilí, lidskost a – což je mimořádně zajímavé – také lepší či autentičtější socialismus. 

Jak před třemi lety výstižně napsali redaktoři levicového webu A2larm Jaroslav Fiala a Lukáš Rychetský: Místo revolučních ideálů nenásilí, pravdy a lásky žijeme ve společnosti násilí, které se páchá na těch nejslabších.  Výsledkem je chaos doprovázený cynismem, ztrátou solidarity a rostoucím rasismem. 

Interpretace naší nedávné minulosti budou vždy doprovázet emoce. Proti kritice kapitalismu, neoliberalismu a asociální politiky nic nemám. Právě naopak.  Nostalgicky vzpomínat ("LÍP UŽ BYLO") na reálsocialismus nepředstavuje podle mého názoru žádnou cestu k demokratičtější a sociálně spravedlivé a ekologicky udržitelné společnosti. Opakuji. Sdílím myšlenky svobody a samosprávy. Jinými slovy, věřím v humanistický socialismus, i když při této možné radikální společenské změně nemusí moje generace už vůbec být. 

Petr Huďa, Jihlava. 

0
Vytisknout
3536

Diskuse

Obsah vydání | 25. 9. 2017