Německé volby:

Staří známí boubelatí sociální byrokrati v opozici

25. 9. 2017 / Karel Dolejší

Evropské sociální demokracie prodělávají "pomalou smrt", tvrdí redakční komentář listu Spiegel ZDE. Výsledky nedělních německých voleb potvrzují diagnózu v plném rozsahu.

Když se dvaašedesátiletý Martin Schulz počátkem roku po nečekaném návratu z Bruselu postavil do čela Sociálně demokratické strany Německa (SPD), měl na své straně bohaté politické zkušenosti kombinované se všemi výhodami nováčka.

Nebyl osobně zatížen mnoha lety spoluvlády se středopravou koalicí CDU/CSU a voliči si jej tedy nespojovali s nezbytnými nepopulárními kompromisy. Jako politik působící na evropské úrovni se dosud k německé politice příliš často nevyjadřoval a mohl začít s čistým stolem.

Hlavním úkolem stojícím před Schulzem bylo přesvědčivě se vymezit vůči politikům CDU/CSU a nabídnout voličům věrohodnou alternativu. V tomto úkolu Schulz neuspěl.

Pokusil se SPD posunout z přecpaného středu doleva, k tradiční předblairovské sociálně demokratické politice s umírněnými třídními akcenty a hlavním důrazem na redistribuci společenského bohatství.

Sázka však Schultzovi nevyšla. Odradil některé středové voliče a nespokojence přitom nezískal. Preference SPD začaly opět klesat. Ti kdo do něj projektovali svá očekávání si zjevně představovali něco jiného.

Klíčové spory současné politiky jsou stále častěji artikulovány v kulturním kódu, nikoliv v kódu ekonomické redistribuce. "Nová levice" zjevně také dosud příliš nechápe, na čem se podílela pěstováním neogramsciánství, nicméně "stará levice" ve své demokratické a internacionalistické variantě stojí před výzvou naprosto bezradná. Snaží se dál nabízet především přehazování peněz veřejných rozpočtů z jedné hromádky na druhou, nicméně stále identitářštějším voličům to mnoho neříká - a rozhodně jim to neimponuje.

Když Schulz zaregistroval propad preferencí, lekl se a zamířil nazpět ke středu. Tím ale problém vůbec nevyřešil. Jestliže voliči neměli velký zájem o tradiční levicovou politiku, tím méně je mohl zaujmout mužský klon Merkelové v barvách SPD.

Další pokus odlišit se Schulzovi také nevyšel. Napadl úmysl CDU navýšit prostředky Bundeswehru v rámci posilování evropské obrany. Obvinil Merkelovou, že ustupuje Trumpovi. Voliče to však nezaujalo a propad preferencí pokračoval.

Ministryně obrany Ursula von der Leyenová není v řadách Bundeswehru příliš populární. Sociální demokraté proto nemuseli cca 180 000 vojáků, občanským zaměstnancům a jejich rodinám slibovat zrovna navyšování rozpočtu nad rámec toho, co slíbila CDU. Stačilo by, kdyby slíbili jiný styl řízení a efektivnější komunikaci s personálem, který považuje současnou ministryni za nepříliš kompetentní a navíc arogantní. Zmíněným způsobem si SPD mohla říci třeba až o čtvrt milionu hlasů. Místo toho se neúspěšně pokusila přetáhnout radikály stranám Die Linke a AfD, kteří agitují za izolacionismus a appeaserský pacifismus.

Koalice CDU/CSU v nedělních volbách nezískala zrovna působivé vítězství, nicméně žádná myslitelná vláda se bez ní neobejde. SPD si připsala nejhorší volební výsledek v poválečné historii a odchází do opozice.

Redakční komentář Spiegelu má v zásadě pravdu. S výjimkou Británie disponující dnes suverénně nejhloupějšími pravicovými politiky v Evropě manévry typu návratu k tradiční levicové politice prostě nevycházejí. Předvedl to ve Francii exprezident Hollande a nyní v Německu Schulz. A česká ČSSD, které experti poradili právě posun doleva, v říjnových volbách nejspíše nezíská ani těch 20 % hlasů, které si právě připsali její němečtí kolegové.

V případě zdůrazňování kulturních rozdílů na úkor ekonomické tematiky rozhodně není nad čím jásat - ale ještě horší než nadšené přikyvování změně pro změnu je její tvrdošíjné ignorování.

Novým skutečnostem prostě nelze čelit návratem ke zděděným symbolům z dob, jež jsou dávno za námi.