O totalitě a vyjednávání, aneb má být francouzská čarodějnice v Česku upálena?

27. 9. 2017 / Milan Kubr



Při pročítání dlouhé řady diskuzních příspěvků pro i proti statečnému vystoupení Madame Muriel Blaive, vědecké poradkyně současného vedení ÚSTR, pociťuji potřebu také k věci něco říci. Mou výhodou je, že nepotřebuji získávat žádné politické body ani se někomu zalíbit. Má druhá výhoda je mnohem větší - na rozdíl od snad všech polemizujících a Madame Blaive podpásově napadajících mám vlastní autentickou a nikoliv pouze černobílými filtry propláchnutou zkušenost s těmi "nejtotalitnějšími" totalitami let 1939-1945 i 1948-1969. Tedy včetně nacistické okupace a padesátých let. Nikdo mi nebude vykládat, že to, co znám ze zkušeností svých, rodiny své vlastní manželky a dlouhé řady lidí mně blízkých, bylo ve skutečnosti jinak.


Vadí mi, že byť se píše rok 2017, v diskuzi se opět smíchala jablka a hrušky, každý hlásá jen svou pravdu a jinou nechce slyšet, a zastydlé černobílé vidění z četných příspěvků přímo vyzařuje. V některých případech je dokonce okázale vystavováno a stále ještě vydáváno za jakousi univerzální morální hodnotu. S tím se musíme smířit, právo na selektivní paměť a netoleranci patří mezi základní lidská práva a svůj názor může v demokracii svobodně vyjadřovat i ten, kdo žádný vlastní názor nemá. Diskuze proto zase k ničemu nevede, nic nevyjasní, a jak už to bývá, vše vyšumí do ztracena. Jen udatní bojovníci za již vybojovanou pravdu si spokojeně zalebedí, jak tu drzou Francouzku pěkně usadili.

Paní Blaive si však za svou vědeckou erudici a poctivost, i za svou odvahu vstoupit bez brnění do české jámy lvové, zaslouží poklonu a ne nadávky a peskování, byť se všemi jejími názory a stylem argumentace souhlasit nemusím.

1. Totalita jako společenský systém

Vadí mi matení pojmů a přetrvávající nedorozumění kolem konceptu společenské totality. Totalita je koncept systémový: je to specifický komplexní model strukturování a ovládání celé společnosti, který neexistuje nikdy jako abstraktní konstrukce ve vakuu, nýbrž uplatňuje se vždy v určitém společenském prostředí a historickém období. Praxe totality je ovšem zpravidla spojená s diktaturou a násilím, některým politickým filosofům proto totalita se státním násilím a zlovolným zacházením s bezmocnými občany úplně splývá. Kromě toho neexistovala nikdy žádná všeobecně uznávaná autoritativní definice totality, která by zahrnovala všechny její historické varianty a mutace. Madame Blaive sama upozorňuje, že se pojetí totality posouvalo a rozmělňovalo v posledních 25 letech. Má naprostou pravdu v tom, že koncept totality je dnes ideologicky tak zatížený, že vypovídá více o postojích osoby, která ho používá a prosazuje, než o společenské realitě, kterou má popisovat. Propojení totality jako systému s ideologií, o kterou se opírá, mělo už v historii více variant.

Na relativnost konceptu totality upozornil francouzský politický filosof Raymond Aron ve svých přednáškách na Sorbonně v letech 1957/58, kdy praxe "moderní" evropské totality byla už pestřejší a zkušenosti větší, než když o totalitě psala Hannah Arendt. Prezentoval pak své pojetí totality, pro které už měl k dispozici zkušenosti nejhorších období stalinismu, definitivní porážky nacismu a postupného upevňování totalit v lidových demokraciích pod plnou kontrolou SSSR. Raymond Aron píše:

"V čem spočívá fenomén totalitarismu? Tento jev, jako všechny společenské jevy, zavdává příčinu k četným definicím podle stanoviska, které pozorovatel zaujímá. Myslím, že je tu pět základních prvků:

1. Fenomén totalitarismu patří k režimu, který poskytuje jedné straně monopol na politickou činnost.

2. Monopolní strana je vedena nebo vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která se v důsledku toho stává oficiální státní pravdou.

3. K šíření této oficiální pravdy si pak stát vyhrazuje dvojí monopol - monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování. Všechny komunikační prostředky, rádio, televize, tisk, jsou řízeny státem a těmi, kdo ho zastupují.

4. Většina ekonomických a profesních aktivit je podřízena státu a stává se jistým způsobem součástí státu samého. Protože stát je neoodělitelný od své ideologie, je většina ekonomických a profesních aktivit zabarvena oficiální pravdou.

5. Protože všechno je státní činnost a protože každá činnost je podřízena ideologii, je chyba, které se někdo dopustí v ekonomické nebo profesní činnosti, současně chybou ideologickou. Odtud vyplývá nakonec politizace, ideologické přehodnocení všech možných chyb jednotlivců a jako závěr teror politický i ideologický.

Rozumí se samo sebou, že v definici totalitarismu je možno považovat za základní buď monopol strany nebo ideologický teror. Fenomén je dokonalý, když jsou všechny tyto prvky spojeny a plně uvedeny do praxe."

Totalita je totalitou proto, že usiluje o ovládnutí a kontrolu všech oblastí a stránek života společnosti (např. i sportu a využívání volného času), nikoliv hlavně proto, že je nebo se lidem jeví jako krutá a zločinná. Diktatura a násilí vůči občanům mohou existovat bez úplné totality (např. při plném zachování soukromého podnikatelského sektoru), nebo jen s částečnou totalitou (např. kde jedno "státní" náboženství je povinné pro všechny občany a jiná víra se trestá).

Totalitní režim používá násilí a teror různého druhu a v různé míře, pokud vidí, že se bez nich neobejde, nebo že si tak své ovládání společnosti podstatně usnadní. Fyzické násilí včetně vražd, věznění nebo deportací "sofistikovaný" totalitní režim zpravidla zbytečně nezneužije, pokud si vystačí s tlakem politickým, ideologickým nebo náboženským a hrubé fyzické násilí považuje za zbytečné nebo dokonce za kontraproduktivní. Hrubé násilí není samoúčel ani podstata systému, nýbrž prostředek a nástroj pro dokonalé ovládání lidských komunit, popřípadě pro preventivní zastrašování a likvidaci snah o únik z chapadel totalitní chobotnice. V totalitní praxi se násilí samozřejmě využívá na všech úrovních také pro vyřizování nejrůznějších osobních účtů a pro ventilování nenávisti, závisti, rasismu, komplexu méněcennosti, etcetera etcetera, tj. kulturně-společenských "hodnot" i v jiných společenských systémech v praxi mezilidských vztahů hojně přítomných.

K Aronovu "státnímu monopolu prostředků násilí a prostředků přesvědčování" je třeba doplnit s ním těsně spjatý monopol na státní/partajní lež. Podstatu "totalitní lži" dobře vystihl francouzský politický filosof Jean-Jacques Courtine ve své krátké studii "Pravdivé lhaní" (Le mentir vrai), kterou publikoval jako předmluvu k francouzskému vydání půvabného dílka Jonathana Swifta z roku 1733 "Umění politické lži" (L´art du mensonge politique). Totalitní lež je nezastupitelnou standardní složkou a nástrojem nastolení i udržování každé totality. Jde samozřejmě o lež ve veřejném prostoru a ve vztahu mezi vládci a ovládanými. Vládci si však musí lhát také sami sobě a mezi sebou - naivní prosazování pravdy o systému je nesystémové a sebevražedné; nerozvážná sebereflexe nebo dokonce veřejné sebemrskání oslabí a nakonec rozloží totalitní moc zevnitř.

Ve věcech ideologie, politiky, moci a propagandy je dovoleno lhát jen "straně a vládě", která rozhoduje s konečnou platností o tom, co bude považováno za pravdu a co za lež. Obyčejný člověk si doma a mezi kamarády na chatě může lhát nebo říkat pravdu jak chce, straně a státu je však povinen říkat jen a jen pravdu. Není snad třeba dodávat, že ve skutečnosti se monopol strany a vlády na totalitní lež v české kotlině příliš neosvědčil a jeho efekt byl od původního cíle velmi vzdálený. Kvalifikovaně lhát je totiž umění, které totalitní mocipáni většinou nezvládají. Kvalita jejich lhaní je ve srovnání s lhaním ve vyspělých demokraciích bídná. Chybí jim zpětná vazba, proto si myslí, že jim projde úplně všechno.

Moci zbavení avšak bystří ovládaní (tedy ne úplně všichni, ale většina) se rychle naučí, jak za oficiální lží vyčíst pravdu, a v nerovném styku s politickou i státní mocí se naučí lhát tak, aby to těm nahoře znělo nejen pravdivě, nýbrž i upřímně, a aby se jim to líbilo. Totalita tak funguje též jako "lidová univerzita" lhaní nejen pro ovladatele, nýbrž i pro ovládané.

Jiným univerzálním rysem totality, úzce spjatým s totalitní lží, je systémová korupce, často kombinovaná s vydíráním. Z finančního hlediska to ve srovnání s dneškem byla jen korupce krejcarová, vždyt na cestě k blahobytu a rovné spravedlnosti pro všechny bylo nejdříve třeba celou společnost znovu řádně ochudit radikálním vyvlastněním majitelů výrobních prostředků, vyhnáním z půdy, měnovou reformou, zabavováním majetků, atd. (tedy už poměrně standardizovanými, v české historii několikrát vyzkoušenými metodami). Ani mocipáni nemají velké možnosti pro korumpování penězi (finanční styk mezi státními podniky probíhá bezpeněžně a spolehlivé daňové ráje ještě neexistují) a dostat se k větším částkám v hotovosti není jednoduché. Lidská invence však nemá hranic, najdou se účinné bezpeněžní alternativy, a totalitní režimy jich využívají celou škálu.

Kdo nic nemá a má strach, že by i o to nic mohl přijít, je pro totalitní mocenský systém občanem ideálním. Velká většina občanů se dá snadno korumpovat drobnými výhodami, sliby i lichocením. Občan potřebuje žít a myslet na své děti. Proto musí také korumpovat mocné a jejich pomocníky a musí si pro to hledat způsoby použitelné v daných podmínkách. A najde si je. Lidská invence a kreativita se pod totální kontrolu systému nedostane ani v té nejhorší totalitě a často jsou totalitou nikoliv zdeptány, nýbrž spíše stimulovány (což se pak vyplatí i v demokracii). Viz např. princip "Kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu" a stovky "odstínů" jeho praktického uplatňování v lidově-demokratické ČSSR .... a bohužel i po Sametu.

2. Československá totalita 1948-1989

Chceme-li poctivě studovat minulost a vyvozovat z toho něco smysluplného pro budoucnost, nestačí nadávat, odsuzovat a opakovat do omrzení, že to byl režim zločinný, že byl chvíli zločinný více a pak zase méně, a hnát za to před soud bezmála stoleté dědky. Justiční vraždění a věznění tisíců nevinných v padesátých letech je monstrózní zločin a národní tragedie, pochopení povahy, zvláštností a zejména dědictví (!) československého totalitního režimu však nepomůže, pokud budeme státní teror padesátých let vydávat za hlavní charakteristiku nebo dokonce za promyšlenou strategii politického vedení po "vítězném" únoru. Šlo tenkrát spíše o mimořádně nešťastný souběh objektivních i subjektivních vlivů a selhání, jehož brzy trpce litovali i jeho iniciátoři. Náš první dělnický prezident ušel soudu jen proto, že se mu podařilo včas se upít a umřít - už za pár týdnů po svém kremelském učiteli.

Pro československou totalitu je ovšem charakteristické, že na jejím počátku bylo její vedení ideologicky vysoce dogmatické a akčně radikální, přitom málo realistické a předvídavé. Snad proto se tak rychle a důsledně postarali o maximální likvidaci nezávislého soukromého podnikání, včetně vyvlastnění a zákazu činnosti i u těch nejdrobnějších řemeslníčků, hokynářů a malorolníků, včetně těch, kteří si i koně museli vypůjčovat od sedláka. A to bez ohledu na zcela zbytečné obrovské ztráty a hospodářské potíže, které tím přivodila nejen ovládanému národu, ale konec konců i sama sobě.

Akademická a emocemi zbytečně zabarvená je otázka, kdy vlastně v Československu totalita vznikla, jestli ji na chvíli přerušilo Pražské jaro a jestli trvala až do roku 1989. Chápeme-li totalitu jako systémový koncept, tj. ovládání společnosti ve většině oblastí a složek jejího života, jak říká Raymond Aron, nejde o přesné datum nastolení té či oné složky ani o dokonalost a míru krutosti systému. Kolektivizace v zemědělství nezačala hned v únoru 1948 a Pražské jaro se těžce rodilo jako dlouhodobý proces už od maďarských událostí 1956. Do samé podstaty totality už díky "bratrské pomoci" zasáhnout nestačilo. Bylo pro ni však smrtelně nebezpečné, proto Kreml jinou volbu než agresi a okupaci neměl.

Žádná déle trvající totalita není dlouhodobě statická. V Československu totalitou bylo a zůstane celé historické období 1948-1989, ať si o tom píše, kdo chce co chce. Mělo však své fáze, procházelo proměnami, bylo více nebo méně snesitelné, a skončilo jak skončilo - žádnou porážkou v boji pod nájezdy statečných, ale vnitřním vyhnitím a degenerativním rozkladem - v této chvíli opravdu díky "bratrské inspiraci a nepřímé pomoci" z Moskvy a z dalších spřátelených center, kde proces konečného morálně-politického rozkladu proběhl dříve a rychleji. A to i díky poraženému Pražskému jaru!

Také se mi zdá, že pro plné vykreslení barvitého obrazu československé totality a pochopení jejích zvláštností bude ještě třeba docenit a poctivě analyzovat vliv našich staletých tradic, společenské kultury, a hlavně vynikajících průmyslových a soukromo-podnikatelských zkušeností a dovedností. Plně se projevilo, že komunistická vláda byla v ČSSR nastolena v průmyslově vyspělé zemi se západoevropskou kulturou a podnikatelskými tradicemi sahajícími do devatenáctého století, a se zkušenostmi ze staletých bojů o přežití národa v různých epochách temna. Tyto tradice a zkušenosti český národ "vlastnil" na počátku totality a velkou většinou i komunistickou totalitu přežily, byť od ní dostaly mnoho záludných ran. Ty rány bolely hodně, protože nepřicházely jen od jasně identifikovaného vnějšího nepřítele. Žádná však nebyla smrtelná!

Širší i hlubší pohled na totalitní praxi je však nutný i proto, že ve všech svých fázích, i v období nejhoršího politicko-ideologického teroru, se totalitní systém musí postarat i o každodenní správu věcí veřejných a uspokojování základních lidských potřeb. Bez toho by se společnost rozpadla. Jde o běžné fungování všech institucí a oborových systémů, jako je zdravotnictví, hygiena, péče o matku a dítě, školství, zásobování potravinami a spotřebními předměty, doprava, sociální péče, ochrana občanů proti drobné kriminalitě, atd. atd. V tomto ohledu československá totalita neselhala a zachovala si poměrně zdravý rozum. V Kremlem inspirovaném úsilí o vybudování Kornaiovy "ekonomie nedostatku" proto nedosáhla nikdy takových úspěchů jako "Sovětský svaz náš vzor", naštěstí nedosažitelný a nikdy nedosažený.

3. Vyjednávání jako nástroj totalitní praxe

Nechápu, proč to Madame Blaive od certifikovaných majitelů historické pravdy tak schytala za názor, že se v československé totalitě vyjednávalo. Vždyt´ to nebylo žádné hodnocení ani ospravedlňování, ale jen opožděné veřejné konstatování všeobecně známého faktu. Možná, že Madame Blaive měla hned upřesnit, co se zpravidla "vyjednáváním" ve společenských strukturách rozumí a jak tento termín používá ona. Možná, že měly být použity hodnotově méně zatížené termíny "jednání" nebo "dohadování" nebo dokonce "interakce", s určitým vysvětlením pro nevzdělané. I termín "společenská smlouva" je v této citlivé souvislosti poněkud neobratný. Bylo by bývalo lepší počítat s tím, že pražští bojovníci za pravdu nečetli stovky stránek, které o "společenské smlouvě" napsal Jean-Jacques Rousseau už před 250 lety, a že tohoto termínu hned zneužijí a Madame Blaive rázně umravní, což se také stalo.

Co se týče vyjednávání a všeho dalšího, co se mu podobá nebo se jen jinak nazývá, to se praktikuje v praxi denního života totalitního systému běžně a hojně v nejrůznějších situačních kontextech, jako ostatně ve všech společenských systémech. Specifické pro totalitu je, že v systémově důležitých otázkách nejedná rovný s rovným, a že se vždy musí počítat s působením faktorů jako je riziko, nejistota, strach, manipulace, trest, msta, lež, nátlak, obava o budoucnost vlastní i svých dětí a podobné. To však nemění nic na skutečnosti, že jde o vyjednávání svého druhu nebo podobný druh interakce mezi lidmi. A vyjednává se všude, na všech úrovních a ve všech situacích, i ve státních a partajních institucích a uvnitř kolektivů ovládaných!

Zdá-li se někomu termín "vyjednávání" nebo "jednání" nepřesný nebo neúplný, může si ho doplnit a přidat si k němu ještě dohadování, domlouvání, přesvědčování, přemlouvání, přimlouvání, ale také nařizování, poroučení, předepisování, doprošování, varování, chlácholení, uklidňování, lichocení, vymlouvání, atd.atd. Samozřejmě i šikanování, vydírání, vyhrožování, podvádění, špiclování, donášení, udávání, i všudypřítomné a vše překlenující lhaní.

O realitě totalitního "vyjednávání" bych mohl vyprávět hodiny na příkladě mně poměrně dobře známé praxe plánovitého řízení a kontroly organizací i lidských kolektivů v zestátněné podnikové sféře ovládané centrální mocí. V nařízeních a brožůrkách byla situace jednoduchá - direktivně řízené státní podniky a jejich pracovní kolektivy dostávaly a s nadšením plnily úkoly v souladu s celostátním víceletým plánem (pětiletka), zpřesňovaným v plánech ročních i kratších. Dokonce si samy vstřícným plánováním své úkoly zvyšovaly. Skutečnost však hrála tisíci barvami. Jednalo se o mnohém. Jednání a dohadování bylo důležitou složkou ovládání podnikových kolektivů, které se mohly snadno bouřit a odmítat plnit nereálné úkoly plánu, ale také přispět k podpoře a oslavě režimu. Nesnadnou úlohu v tom měla podniková vedení a dokonce i partajní organizace, odbory a jiné "převodové páky" lidově-demokratické totality. "Strana a vláda" od nich požadovala absolutní poslušnost a loajalitu v plnění příkazů a řízení podnikových kolektivů. Seděli však na dvou židlích a museli se vyrovnávat s permanentním systémově zakotveným konfliktem zájmů - byli a cítili se být také součástí podnikového kolektivu, byli i finančně zainteresovaní na výsledcích podniku a záleželo jim na tom, aby v podniku byl klid a snesitelné pracovní ovzduší. A byly v tom i vztahy kamarádské, příbuzenské, sousedské a jiné zájmové.

I nově partají do podniku dosazený a na náročnou funkci nedostatečně připravený ředitel-dělnický kádr, pokud nebyl úplný debil (což naštěstí často nebyl), rychle poznal, kdo mu nejlépe v jeho nelehké úloze pomůže a poradí, s kým má jak jednat a koho se musí zastat, byť to byla osoba politicky non grata. Proto o takové osobě politické vrchnosti napsal, že je to sice starý buržoasní kádr, kterému se dosud nedá úplně důvěřovat, který však neškodí, zlepšuje se a snaží se kolektivu pomáhat, maloburžoasních přežitků se s pomocí kolektivu a odborové organizace pomalu zbavuje a pro podnik je užitečný.

Jaké závěry si z toho všeho dělám? Je evidentní, že otázky "vyjednávání", "nátlaku", "teroru", "tolerování", "dobrovolné podpory" i "kompromisů" v totalitním režimu ČSSR potřebují mnohem solidnější vědeckou analýzu i syntézu, než jaké se jim dosud dostalo. A velmi opatrné a citlivé zobecňování, jinak veřejné mínění závěrečné soudy stejně odvrhne, i kdyby mu je vnucoval parlament.

Při vší úctě k úplnosti, objektivnosti a celkové "kvalitě" archivů zkoumaných ÚSTR mám také vážné pochybnosti o hlavní vědecké metodě, na níž je ústav postaven. Opravdu si někdo stále ještě myslí, že se nedávná a dosud bolestivá historie dá vědecky prozkoumat a odpovědně zhodnotit na podkladě partajních a estébáckých archivů, nota bene už několikrát vykuchaných? Proč je tato metoda stále tak zdůrazňována jako hlavní východisko, byť jsou její slabiny tak flagrantně průhledné? Kde je kombinování a konfrontování dalších metod a zdrojů informací, včetně těch, které byly jen v hlavách lidí a do žádného archivu se nedostaly?

Kolik věrohodných, totalitní reality z vlastní zkušenosti znalých a odborně erudovaných svědků bylo po roce 1989 interviewováno? Jen tak na zkoušku jsem zavolal svého starého přítele, čestného, věrohodného (jednu dobu byl i poradcem Václava Havla) a dosud svěží mysli. Vím, že o fungování totality (včetně vyjednávání a historických přeměn) toho ví z bohaté vlastní zkušenosti hodně, co se v archivech nenajde, nebo jen neúplně a zkresleně. Řekl mi, že se nikdy nikdo o jeho osobní zkušenosti nezajímal. A když jsem se zeptal, co jeho přátelé a známí, odpověď byla stejná. Uvádím bez komentáře ...A stejně je už pozdě, velká většina věrohodné živé paměti už vymřela ...

0
Vytisknout
3999

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2017