Tam, kde kvóty nejsou

13. 9. 2017 / Jiří Hlavenka

Jak je známo, EU ukončuje po padesáti letech kvóty na výrobu cukru. V rozhlase na toto téma hovořil šéf Agrární komory, což jsou moji oblíbenci už od časů Veleby. Pokud byste očekávali, že to přivítá a nanejvýš tak vynadá EU, že to neudělala už dávno... chyba lávky. Šéf agrárníků si začal zoufat, že to bude hrůza, protože teď se bude pěstovat hodně cukrové řepy a tím pádem se její výrobci dostanou pod cenový tlak a budou masově krachovat. Agrární komora nikdy nezklame: buď straší katastrofální neúrodou, nebo katastrofální nadúrodou. Zajímavé, že nikdy se neurodí tak akorát, vždycky je nějaký průšvih a je potřeba žádat stát o takzvané kompenzační opatření, jinými slovy o prachy.

Ale dejme bizár české agroprůmyslové lobby stranou; zemědělské kvóty (cukr, předtím na mléko, stále na víno atd.) jsou opravdu zajímavou laboratoří pro zkoumání, zda má stát (či EU) regulovat, proč, co a jakým způsobem, nebo zda je lepší nechat věci samovolnému průběhu. Argumentování není jednoduché, protože zde nemůžeme experimentovat - nemůžeme si říci "a teď si ty osmdesátky sjedeme znovu a bez dotací". Pevný názor na to nemám, ale zdá se, že tato dlouhodobá opatření měla jakousi logiku a vlastně přispívala k dlouhé stabilitě odvětví bez větších cenových výkyvů, pravděpodobně i k prosperitě zúčastněných firem (pěstitelé a cukrovary) a též k rozumným koncovým cenám. Mohu se v tom ale mýlit, toto vnímám spíš jako "divák" a na základě údajů z trhu: dlouhodobě stabilní produkce (u nás okolo půl miliardy tun ročně, nekolísá) a málo kolísajících koncových cen.

Právě tak ale z toho trčí nepřirozená situace, kdy zemědělci jsou současně dotováni a současně omezováni. To na první pohled postrádá logiku - buď jsou farmáři na vymření a je potřeba je podpořit, nebo jsou, s odpuštěním, přemnožení a je potřeba je omezovat. Je ale také pravda, že ve vztahu zemědělec - výrobce - prodejce je vždycky nejvíc pod tlakem ten první a nejméně ten třetí. Tam, kde kvóty nejsou, je obvyklá nadprodukce a koncové články (obchodní řetězce a zpracovatelé) pak zemědělce vydírají na co nejnižší ceny. Je-li produktu nadbytek, vždycky tahá za delší konec provázku ten, kdo má peníze a za kratší ten, kdo má produkt. Přirozenou reakcí zemědělce je zvýšit produkci, aby tím kompenzoval nižší kilogramovou výkupní cenu.

To samozřejmě vede do kontraproduktivní spirály; ale vzhledem k tomu, že jednotlivých zemědělců je obrovské množství, nejsou schopní se ani při nejlepší vůli sami domluvit, navíc trh je dnes globální a přes hranice se s chutí soutěží. Vedle toho jsou zpracovatelské podniky a prodejní řetězce silně koncentrované (a nejspíš jsou schopny se tajně "oligopolně" domlouvat - evropský trh v podstatě ovládá šest obřích maloobchodních řetězců). Unijní limity na výrobu primární suroviny jsou schopné toto znevýhodnění pěstitelů napravovat. Ostatně při pohledu na výsledek je nutné konstatovat, že evropské zemědělství je funkční, produktivní a hlavně stabilní, což je pro zemědělce, kteří jsou "odkázáni na půdu" velmi podstatné.

Celá problematika je ale hodně složitá (lze si třeba klást otázky, když tedy regulace tak skvěle fungovaly padesát let, proč se dnes ruší, zda důvody pro regulaci navždy zmizely atd.) a ukazuje, že k systému "dotace-regulace" se nedá přistupovat nějakým dogmatickým odmítáním a ani právě tak dogmatickým přijímáním. Pokud jsou v publiku zemědělští odborníci, kteří problematiku osvětlí podrobněji a lépe, přivítám jejich příspěvky.

0
Vytisknout
2247

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2017