Paradox občanské netečnosti a trvalého očekávání změn

Mají lidé radši deklarace bez dopadu než konkrétní akci?

13. 9. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty
Udělal jsem takový malý experiment. Publikoval jsem na Facebooku autentické svědectví o tom, že některé učitelky o víkendu sedí za pokladnami v supermarketu a připojil k tomu výzvu, aby se lidé postavili za platy učitelů, neboť k nim česká společnost zaujímá skutečně nedůstojný postoj a připravuje se tak o budoucnost. Na běžné poměry mé sociální sítě měl tento post úspěch. Líbilo se to 142 lidem. Nebyl v tom obsažen žádný požadavek, prostě takové konstatování s trochu revoluční výzvou bez dalšího návodu. Když byla po návodu sháňka, tak jsem ho publikoval, ale ouha...


Někteří lidé se ptali, co že pro to mají udělat. Napsal jsem návod, který přesně popisuje, co je třeba udělat a obsahuje i konkrétní apel doplněný o zdroje. Tento post ale získal oblibu jen u 10 lidí, takřka nic. Většinu z nich osobně znám a jsou angažovaní v oblasti vzdělávání, což vysvětluje, proč se projevili (na BL byl ten poměr trochu lepší, ale také několikanásobný).


Moc velkým optimismem to člověka nenaplňuje. Chápu, že řada lidí, kteří uznají, že učitelské platy v ČR jsou nízké a mělo by se s tím něco dělat, prostě nemá tolik nasbíraných informací, aby sepsali vyargumentovaný apel. Ale pokud je k dispozici k volnému použití, kdy by v nejekonomičtější variantě stačilo šířit ho dvěma kliky dál, pak je dost zarážející, že se tak příliš neděje.

Vysvětlení může být více. Uvažujeme-li o lidech jako o především racionálně myslících bytostech, pak může být důvodem nedůvěra v to, že jde o faktickou argumentaci. To se nicméně dá ověřit a pokud jsem si všiml, lidé, kteří se orientují, se proti tomu neohradili. Ostatně, všechny zdroje jsou uvedeny s přesností na stranu.

Existuje také varianta, že lidé sice rádi ukážou, že stojí na straně učitelů, ale ve skutečnosti jim přidat nechtějí. To se nedá vyloučit a pokud to tak je, česká společnost je pravděpodobně stále uvězněna ve své vnitřní atomizaci, kdy požadavky jiných, byť legitimní, nejsou vnímány jako požadavky důležité. Nebo dokonce jsou nahlíženy jako požadavky v určitém smyslu konkurenční. Může být.

Nejpravděpodobnější vysvětlení, s přihlédnutím k tomu, jak fungují sociální sítě, je ale takové, že zatímco nezávazné prohlášení je něco, k čemu se řada lidí ráda připojí, přihlásit se ke konkrétní akci (v tomto případě dopisu budoucím zákonodárcům) je požadavek za hranicemi obvyklé občanské, byť jen digitální, angažovanosti.

Které vysvětlení má větší podíl na vině nejsem schopen úplně posoudit, ale ty dvě pravděpodobnější spolu úzce souvisí. Společnost, která je orientovaná na prospěch jedince nebo "kmene" není motivovaná ani k podpoře těch, kdo do kmene nepatří, ani k občanské akci jako takové. Paradox spočívá v tom, že většina lidí pravděpodobně očekává nějakou změnu, ale zároveň není ochotna ji způsobit. Tedy změna nebude, což pravděpodobně zakonzervuje vnitřní nedůvěru a potřebu jalově protestovat prostřednictvím nějakých účelových politických projektů, které stojí právě na tom, že je společnost fakticky inertní. Říká se tomu začarovaný kruh.

0
Vytisknout
9168

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2017