Polsko demonstruje proti likvidaci dělby moci. Češi se jí už nemohou dočkat

19. 7. 2017 / Karel Dolejší

 




Likvidace nezávislosti soudů v Polsku vyvolala vlnu protestů veřejnosti i zaměstnanců justice ZDE. Naproti tomu Češi se chystají v podzimních volbách zvolit vládu v čele s Andrejem Babišem, která povede k bezprecedentnímu nahromadění ekonomické, mediální a politické moci a nezávislost soudů také vážně ohrozí, přinejmenším ve svých důsledcích ZDE.

Výrazné podobnosti ve vývoji zemí visegrádského prostoru by rozhodně neměly zakrývat podstatné rozdíly. Polská a do jisté míry také maďarská občanská společnost konci komunistického režimu výrazně napomáhala, zatímco v někdejší ČSSR byl odpor čímsi exotickým a pro řadu lidí zcela nepochopitelným. Zajisté ne všichni Poláci se aktivně angažovali v hnutí Solidarita; ale i ti nejobyčejnější často pomáhali skrývat jeho představitele před komunistickou mocí, sháněli pro ně jídlo nebo šířili texty. Naproti tomu Češi ve své velké většině považovali jakékoliv investice do opoziční činnosti v principu za ztrátové a věnovali se hlavně budování kontaktů v klientelistickém systému a uzavírání kompromisů s mocí. Režimu se opravdu stavělo na odpor jen několik stovek lidí, vesměs dávno z řad "slušné většiny" exemplárně vyobcovaných.

Poláci mohou přinejmenším cum grano salis tvrdit, že si svobodu (odklepnutou nakonec v Kremlu Gorbačovem) vybojovali sami. Češi nikoliv. Rozhodující většina jich vyšla v listopadu 1989 do ulic "cinkat" na poslední chvíli, když už bylo všude kolem zřejmé, že se východní blok i bez nich bortí v základech. A v čele stála skupina nejmladších, kteří se ještě nestihli "zapojit" do korupčního úsilí režimu a neriskovali tedy ztrátu vydobytých osobních pozic.

Většina české společnosti kdysi dostala díky geopolitickým změnám politickou svobodu na zlatém podnose - a vůbec netuší, co to znamená se za ni postavit. Nehnila pro ni v žalářích a neriskovala živobytí. Polští a maďarští sousedé o tom vědí z vlastní těžce prožité zkušenosti mnohem více než my. Proto jejich dlouhodobé vyhlídky v boji s "iliberálními" autokraty nejsou úplně špatné, třebaže momentálně situace nevypadá vůbec růžově.

U Čechů není žádný velký optimismus namístě. Ať se stane cokoliv, větší část se jich - jak dobře věděl třeba Reinhard Heydrich - bez otálení přizpůsobí libovolným poměrům a žádné sentimentální city ohledně minulých svobod u nich nehrozí.

Z hlediska dlouhodobých trendů představuje necelých třicet let české svobody jen jakýsi krátký flirt, který již brzy skončí. Flirt odehrávající se podle otřepaného rčení "Lehce nabyl, lehce pozbyl".

Generace 60. let a pozdější kdysi kladly předchůdcům otázku, kterou marně ohledávaly ze všech stran: "Jak jste jen mohli?" Těm, kdo vyrůstali v dobách nesvobody, zůstávalo záhadou, že ti kdo ještě měli na výběr se v zásadě ani nepokusili obhájit jinou variantu než tupý příkaznický chlív.

Metafora flirtu ovšem skýtá heuristické možnosti, na které "Jak jste mohli?" ještě nedosáhlo. Prostě cosi tu chvíli bylo, užili jsme si jak to šlo, a pak to zas "samo" odešlo pryč.

Byl to jen flirt, nestál nám za potíže spojené s pokusem udělat z něj manželství.

Ani teď nám za ně nestojí.

0
Vytisknout
4147

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2017